Viděl jsem někdy před týdnem jímavou reportáž v televizi. Jak prý někde chovají psy za účelem jejich množení a prodeje štěňat. Ta hrůza, říkali si majitelé mazlíků. Prý ty fenky mají v klecích. A co, zvolal jsem, králíky tak chovají běžně a nikdo se nebouří. Vzápětí reportér rozechvělým hlasem dodal: a chovají je v kleci na králíky! Asi mě slyšel.

No, jestli v těch králíkárnách chovali dogy, to mi moc praktické nepřipadá, ale jestli to byly fenky velikosti králičí, proč ne. Co je dovoleno králíkovi, nemá být dovoleno psovi?

Ono, jiný kraj, jiná Morava, tak nějak se to říká. Někde koušou do prasat a před krávou poklekají, jinde žvýkají krávu a svině si oškliví. Nic proti tomu. Horší je, když svůj obyčej někteří začnou vydávat za kritérium lidskosti.

Uvízlé velryby taháme do moře (někdy to omylem odnesou i na pláži se slunící obézní turistky), zatímco čuníky vybíjíme po miliónech. Někdo si asi myslí, že větší zvíře je míň zvíře. Je to ale jinak. Co životů nevinných skotačivých telátek musí padnout, než získá hladovec tolik masa jako za jednoho kytovce!

Naše generace nebojují o život v honbě za žvancem. Tak si můžeme dovolit přepych rozněžňování se nad osudy kreslených mluvících oblečených antropomorfizovaných rybiček, myší, prasátek, krtků, pejsků a kočiček, žiraf a tučňáků. A malý divák pak kvůli tomu vyžaduje sójové maso.

Naše generace nedojme strašný osud souseda v okolí, ale kůň uvízlý za kopyto v kanále na druhé straně zeměkoule. Když se utopí tisíc Pákistánců, je to nuda, když dostane rýmu štěně nebo Američan, je to do hlavních zpráv.

Jestli koninou podvádějí tak, že šidí nutriční hodnotu produktu a šetří na nákladech, je to klamání zákazníka. Ale jestli se pohoršujeme kvůli tomu, že po salámu nebudeme chrochtat a bučet ale řehtat, pak jsme vážně trochu pokrytečtí.

Ale vlastně nic nového, v televizi je to i jinak samá konina.