Myšlenka nějakým způsobem vytknout do právního řádu speciální právo pro homosexuály na adopci dětí je postavena na dvou zásadních omylech (kromě absence hodnotových základů, ale ty nelze přesvědčováním nikomu oktrojovat). Prvním je, že problematika adopcí spadá do jakéhosi okruhu přirozených nároků dospělých osob, druhým je představa, že kdesi v sirotčincích strádají houfy bezprizorních dětí, pro které je každá péče lepší než ta, které se jim dostává nyní.

Ne, žádné právo adoptovat dítě neexistuje a existovat nesmí. Ani pro heterosexuály. Dítě není hračkou, na kterou lze vznášet nějaký nárok, a pokud tomuto nároku není vyhověno, je prý dotyčný dospělý o svůj nárok diskriminačně okraden. Stát má u dětí, které jsou vlivem mnoha okolností v jeho péči, za povinnost sledovat jen a pouze jejich zájem. Nedostal ve svěřených dětech materiál sloužící k ukojení tužeb žadatelů o adopci. Stát, který rozhoduje o svěření dítěte do péče, smí přihlížet pouze k jeho zájmu, nikdy ne k zájmu žadatelů.

Proces adopcí není žádnou samoobsluhou nebo koloniálem, kam lze přijít a zeptat se: nemáte nějaké pěkné děcko, mně je doma smutno… A stát řekne: jojo, podívám se do skladu, něco se tam najde. Tady máme pěkný kousek, chcete ho zabalit? A za dveřmi krámku stojí homosexuálové, kterým je vstup odepřen. Ne, tak to není a nesmí být, to je představa zcela zcestná.