Je samozřejmým snem každého ministra sestavit rozpočet tak, aby navenek vypadal jako maximálně vypjatý a zároveň skrýval jisté rezervy, jejichž uvolňováním by stoupla ministrova síla, moc a popularita. Tím spíše jde-li o rok, v jehož závěru se uskuteční sněmovní volby.
Kdyby byl autor těchto řádků ministrem, snil by nejspíše podobným způsobem. Typickým nástrojem k vytvoření snové fiskální situace je podhodnocení příjmů všeobecné pokladní správy, tedy především očekávaného letošního, a tedy i plánovaného pro příští rok výnosu daní. Třešinkou na dortu by bylo naopak nadhodnotit příjmy kapitol spravovaných kolegy ve vládě, vystavit je tak do role potenciálních žadatelů o dodatečné pokrytí jejich vlastních rezortních výdajů.
Majstrštykem je předložení takového návrhu, který by otevřeně předem nabídl nezanedbatelnou částku k rozdělení ještě před finalizací samotného vládního návrhu. Nazývám ho tak proto, že obvyklejší bývá usilovné hledání a nalezení možného prostoru pro doplňkové rezortní výdaje až v závěru léta.
Slouží ke cti správce státní pokladny, pokud i po případné realizaci všech snů skončí hospodaření státu lépe, než bylo původně plánováno. Není v tomto smyslu zásadní, že toho bylo třeba dosaženo v důsledku příznivějších domácích i zahraničních podmínek, než byly předpoklady, na nichž byl návrh rozpočtu postaven.
A kdyby se náhodou – což se v komplikovaném světě stává – některé předpoklady nenaplnily, je pro skládání závěrečného účtu velmi užitečné formulovat rozpočtová předsevzetí tak, aby byla zpětně jen obtížně přezkoumatelná. Slibuji-li si třeba od konkrétního opatření k efektivnějšímu výběru daní částku ve výši X miliard, je výhodné sumarizovat ostatní relevantní faktory tak, abych mohl po skončení roku s docela čistým svědomím tvrdit, že jsem se svého slibu zhostil se ctí, a jen a jen vlivem právě těch ostatních faktorů je celkový výsledek trochu slabší. Nakonec to skutečně může být i pravda nehledě na to, že kompozice dílčích faktorů je svého druhu profesionální hrou, kterou jako hru vnímají jak autoři, tak diváci i kritici, pročež je zpětná dekompozice z podstaty nemožná.
Je dobře, že se daří ministru financí a potažmo i vládě a samosprávám fungovat tak, že veřejný dluh vyjádřený jako procento z hrubého domácího produktu klesá. A není fér zcela degradovat dosažený výsledek odkazem na pouhá technická opatření provedená v rámci obsluhy tohoto dluhu. Dobrá opatření jsou prostě dobrá, ať už jsou technická nebo věcná, ať už je navrhuje a provádí politik jedné, anebo druhé strany. Jenže jak se shodují uznávaní teoretici veřejných financí, v letech konjunktury by neměl být sestavován schodkový rozpočet, zejména pokud je celková bilance hospodaření za předchozí roky záporná. Jde zde totiž přinejmenším o morální apel, signál pro podnikatele i spotřebitele, že dluhy je třeba věřitelům fakticky splácet a že sám stát je vzorem soukromým dlužníkům. Praktici veřejných financí však zpravidla nedokážou odolat vlastnímu pokušení nebo tlaku okolí, aby obecné zásadě dostáli.
Reformátoři nemají na růžích ustláno zřejmě nikdy, z nedávných zkušeností víme, že to určitě platí pro opatření přijímaná v letech krize. Lze se nadít, že doba hospodářského růstu by mohla skýtat více šancí pro odstartování reformy mandatorních a kvazimandatorních výdajů. Jenže se nezdá, že byla v souvislosti s přípravou rozpočtu na rok 2017 zahájena alespoň vstupní odborná a politická debata o zásadní změně předmětných výdajů. Z hlediska dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí je totiž varující, mají-li výdaje na sociální dávky nadále růst rychleji než celkové výdaje státního rozpočtu.
Pesimista by řekl, že jsme svědky definitivně promarněné šance, optimista – a autor by jím chtěl být – ale doufá v nějaký obrat na poslední chvíli. A realisticky vzato, jak pan ministr financí, tak pan premiér v poslední době ukázali, že umějí překvapit.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
