Ladislav Žák: Nová strašidla…

Samozřejmě jsem byl seznámen i se strašidlem komunismu, které obcházelo Evropou v polovině předminulého století. Čas od času si kladu otázku, která že to nová strašidla by dnes v Evropě mohla nahradit ono strašidlo komunismu, když mor a neštovice už tolik nefungují, i když se nazelenalá, alternativní biorodičovská strašidla snaží, seč mohou…

Pro tento text jsem si vybral strašidlo průhlednosti a transparentnosti, které nám v Evropě otravuje a ničí život měrou zcela nebývalou. Začnu u presokratika Hérakleita z Efesu, který kromě legendárního výroku o tom, že nelze dvakrát vstoupit do téže řeky proslul i řadou dalších, mezi nimiž zvláštní postavení zaujímá „fysis kryptesthai fílei“. Jde o pouhá tři slova, ale kolik přinesly v následujících pětadvaceti stoletích různých překladů a jejich interpretací. Ostatně ono výšeuvedené nejznámější rčení pochází z pouhých dvou slov – „panta rhei“, jednoduše přeloženo - „vše plyne“. Fysis je v kontextu Hérakleitovy doby něco jako podstata, přirozenost, podoba věci anebo proces jejího povstávání, vznikání, zrození či růstu. Fílein pak znamená něco mít pozitivní vztah k něčemu, ať již jde o osobu věc nebo činnost. Kryptesthai pak obecně znamená učinit něco hůře poznatelným, a to od významu zašifrovat, ve smyslu kryptologie, skrýt, zahalit, až po kryptesthai ve významu umřít, zaniknout nebo pohřbít, od slova krypta. Nechci tady provádět jazyková a filosofická cvičení na dané téma, nejsem ani jazykovědec ani filosof, a navíc jiní to zvládli skoro dokonale. Kdo by se chtěl nechat unést proti proudu času do časů Hérakleitových a zase zpět, tomu doporučuji knihu Pierra Hadota „Závoj Isidin“ s podtitulem „Esej o dějinách ideje přírody“.

Živé organismy, nejen jako jednotlivci, ale rovněž jako skupiny mají oproti neživým mechanismům nebo strojům a soustrojím a jejich linkám jednu velmi podstatnou vlastnost. Nemají svého tvůrce a mají svá tajemství. Stroje mají své plány, technologické a montážní postupy a na jejich konci se skví v celé kráse. Mají své tvůrce, konstruktéry, technology, montéry. Živé organismy a jejich společenství nic takového a nikoho takového nemají. Přesto zůstávají alegorie stroje nebo mechanismu jako metafory života jedním ze základních omylů naší doby. Nejsou to jen laikové, kterým se taková metafora líbí, je přitažlivá pro celou řadu vědců a sami biologové říkají, že ani oni sami nejsou úplně imunní. Představa živého organismu jako stroje je přitom jednou ze základních bariér pochopení toho, co je podstatou živého, toho, co je život.

NASA hledá mimozemský život podle údajně oficiálně uznané definice, která zní: Život je samopodpůrný chemický systém schopný darwinovské evoluce. Nejsem úplně evoluční biolog, ale i z toho, co vím, se mi zdá sousloví „být schopen darwinovské evoluce“ mi nepřipadá úplně případné. Trochu mi to připomíná legendární scénu u odvodu ze Švejka, kde kromě zvučného tauglich tedy schopen zazní také známá hláška Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande. Představa štábního doktora Bautzeho, jak v uniformě NASA řve na zelené mužíčky z Proximy Centauri Evolutiontauglich…, je prostě okouzlující. Připomenu, že osobně preferuji „markošovskou“ definici života, která říká, že život je zrozený, tělesný, sémiotický systém s dějinami.

My všichni, jako živé bytosti, v sobě máme uloženu schopnost nebo dovednost rozpoznávat živé od neživého a živé rozlišovat podle míry autenticity a autonomnosti jeho jednání, tedy podle toho, jak na nás působí, tedy v latině, jaké je jeho agens, nebo v angličtině agency.Není to úplně jednoduše do češtiny převoditelný pojem, znamená to asi tolik, že projevy chování a možná jednání objektu, který sledujeme, jsou podmíněny nějakými vnitřními záměry, přesvědčeními, rozhodováním, něčím, co je skryto a není přístupné pozorování zvenčí. Pojem agent, který známe z řady nelichotivých konotací ze životní praxe a hrdinských příběhů z literatury a filmu, je tedy v této obecné souvislosti něco, co má agency. Záleží na mnoha faktorech a můžeme být oklamáni, třeba dítě vidí agenta i v pohybující se zácloně a v dobrém hororu jsou právě neočekávaní agenti zdrojem největšího napětí. Důležitým signálem, který agent vysílá, je biologický pohyb, který dokážeme velmi dobře odlišit od mechanického.

Pravidla, která nás ovládají, jsou spíš jako svěrací kazajka

Proces, prostřednictvím kterého se tak děje, se nazývá mentalizace a jde o schopnost se vcítit do „stavu duše“ toho druhého. Autisté schopnost mentalizace v různé míře postrádají. Dalším cizím slovem, které k mentalizaci patří, je intencionalita různých řádů. Intencionalita prvního řádu je vyjádřena stavem „vím, že vím“ a je prokázána u většiny obratlovců. Intencionalita druhého řádu je vyjádřena stavem „vím, že víš“ obecně vím, že ví někdo jiný. Vyšší dívčí je samozřejmě vyjádřena stavem „vím, že víš, že vím“. Běžný svět dospělých lidí se odehrává v intencionalitě čtvrtého řádu a lidské možnosti jsou obecně ohraničeny někde kolem šestého sedmého řádu. Mentalizace a intencionalita nám pomáhá nejen se vciťovat do druhého, odhadovat jeho chování, ale rovněž se od druhého učit a samozřejmě ho i kontrolovat a ovládat. Když druhého prokouknete tak, že do něj vidíte jako do hubené kozy a on nemá, co by před vámi dokázal skrýt, stane se snadno vaším nástrojem a při troše cynismu ztratí váš respekt, uznání a nemá pro vás cenu jako člověk. Takové lidské bytosti se snadno jako první stávají zbytečnými a nepotřebnými a nahrazují je stroje. Je to stará myšlenka, už Aristoteles psal o mechanických otrocích. Staneme-li se transparentními, jsme otroky těch, kteří nás k tomu donutili. Dobrovolně se transparentním stane jenom blázen.

Co je transparentní a průhledné, není nejen ani autentické, ani autonomní, ale s nejvyšší pravděpodobností ani živé, ani životaschopné. Naše posedlost transparentností tak trochu páchne zánikem, koncem a smrtí. Dovolím si nazvat problém mechanickým strašidlem, které úzce souvisí s onou výše zmíněnou neuvěřitelně lákavou představou, že člověk a společenství která vytváří, jsou vlastně jakési strojky či mechanismy a jejich uspořádání za určitým účelem. S působením mechanického strašidla nám v mozku bují představa, že dokážeme nejen předpovědět budoucnost společnosti, ale navíc popsat i cestu, kterou se bude ubírat. S mechanickým strašidlem pak úzce souvisí jiné strašidlo, jeho derivát, a tím je strašidlo vlády práva, které je ve veřejném diskursu daleko frekventovanější a je oblíbenou frází či floskulí a spolehlivým kladivem na veškeré pokusy o jednání podle zdravého rozumu ku prospěchu obce. Démoničnost tohoto strašidla vynikne, když si uvědomíme, že vláda práva je prezentována jako všeobecné dobro, odkudsi dané, které nelze napadat nebo měnit. Nemyslím tím obecní vyhlášku o chovu králíků, ale takové modly jako jsou „podstatné náležitosti demokratického právního státu“, které jsou naší ústavou prohlášeny za nedotknutelné, aniž by bylo jasné, které to vlastně jsou. Podobný ikonický charakter nabývají moudra, která k nám padají ze skleněných a mramorových věží z Bruselu nebo z mocenských center tohoto světa. Není zapotřebí zasahovat do velké politiky nebo teorie práva, dostatečně ilustrativním příkladem nezvládnutého pokusu o vládu práva je například české stavebnictví.

V základu představ o absolutní vládě práva leží představa mechanického strašidla, že lze jakýmisi předpisy postihnout všechny možné varianty, které mohou existence a komunikace živých bytostí a jejich společenství přinést, popsat je a určit jejich řešení. Je to jasné popření samotné podstaty evoluce a skromné hájemství „vyšší moci“ v občanském právu na tom nemůže celkem nic změnit. Vláda práva dotažená ad absurdum ovšem zároveň zcela popírá výsledky jakéhokoliv demokratického rozhodovacího procesu, protože prakticky znemožňuje těm, kterým byla svěřena výkonná odpovědnost, jednat a dosáhnout svých cílů. Vyhrát volby znamená v systému ovládaném strašidlem vlády práva upadnout ve všeobecné podezření z nekalostí, které je třeba překazit. Naše země potřebuje dokončit základní síť infrastrukturních staveb. Jejich základní představa je na papíře již od dob první republiky a to nejen ve veřejných záměrech, ale i plánech takových osvícených soukromníků, jako byl třeba Tomáš Baťa.

Soubor pravidel, která jsme dokázali k danému tématu v průběhu uplynulého čtvrtstoletí vytvořit způsobem, který přímo evokuje čapkovskou pohádku o pejskovi a kočičce a jejich stokrát dobrém dortu, vytvořil takové právní prostředí, ve kterém sice nelze cokoliv postavit, vytvořit, ale zato je možné cokoliv zhatit. Bohužel, obecně to lidem příliš nevadí, protože v sobě máme jakousi potměšilou radost, když se mocným něco nepovede, a minulé časy navíc věnovaly pojmům jako je rozvoj nebo dokonce pokrok vysloveně negativní konotaci. Pravidla, která nás ovládají, jsou spíše jako svěrací kazajka a potírají v zárodku jakoukoliv variabilitu a kreativitu. Pak se můžeme nadát dalších a dalších veselých a dojemných politických setkání, kdy nejen u dostavby pražského okruhu nebo sesunuté dálnice, ale rovněž u zřícené silnice třetí třídy kdesi pod Pavlovskými vrchy se musí „nad spadlou pecí“ sejít premiér, ministr dopravy a hejtman či primátor. Mudrují, „kdopak nám to postaví“, slibují nesplnitelné, sbírají „plusbody“ před médii a voliči, ale nakonec stačí průměrně inteligentní, gramotný aktivista kazisvět a nepostaví se ani psí bouda…

Výsledek setkání více než dvou koulí lze určit pouze s určitou pravděpodobností

Bylo by hříchem opomenout ještě jedno lehce nazelenalé strašidlo, které obchází Evropskou unii, a tím je strašidlo trvale udržitelného rozvoje (TUR). Už samotný sémantický výklad tohoto sousloví vede k něčemu velice absurdnímu. I toto nazelenalé strašidlo má ovšem ve svém základu strašidlo mechanické. Představa, že si můžeme rozvoj naprogramovat či naplánovat tak, že půjde o stabilní mírný pokrok v mezích zákona je neuvěřitelně primitivní a hloupá, ale přesto se TUR stal zaklínadlem mnoha politických kampaní. Pokud si vzpomínám na dramatickou historii sovětského hospodářství, které stálo na několika fatálních omylech, mezi kterými se vyjímají ten o odstranění ztrát odstraněním konkurence, porážka kapitalismu vyššími tempy růstu a samozřejmě modla hospodářského plánu a státního vlastnictví, pak tyhle omyly jsou v TURovi přítomny víceméně všechny. Sovětský hospodářský mechanismus, mechanismus pětiletého plánu, prostě ekonomie, ať již politická nebo ta západní, zvaná „economics“ je plná mechanismů všeho druhu. S trochou nadsázkou lze říci, že myšlení EU a Západu vůbec na tom není z hlediska ovládání mechanickým strašidlem o mnoho lépe než myšlení reálného socialismu, protože primárně bazíruje na modle trhu, soukromého vlastnictví a růstu s nemenším fanatismem a bezalternativností než kdysi v SSSR a jeho „táboře socialismu“ jeho politici a političtí ekonomové na svých modlách plánu, státního vlastnictví a růstu. Rituály kolem těchto idolů socialismu vedly celý systém do pekel ohromných nerovnováh, které nakonec pohltily samy sebe navzájem. K TURovi si dovolím ještě jednu praktickou poznámku. Snad každý z nás se někdy snažil něco si jenom udržet. Vsadím se, o co chcete, že většině z nás to stejně nakonec uteklo nebo upadlo, a pokud jsme to už udrželi, tak to nakonec zaniklo nebo chcíplo.

Naopak novým strašidlem velmi pestrým je strašidlo multikulturalismu. Už prohlášení o tom, že „multikulturalismus selhal“ nebo že „se vztahy mezi kulturami ubírají jinudy, než jsme předpokládali“, svědčí o špatném vzdělání a hlouposti těch, kteří něco podobného hlásají. Nemluvím o fanaticích, kteří si myslí, že s cizí kulturou přináší výhradně dobro a volají „nechť zhyne starý, podlý svět naší kultury“. Výsledek setkání více než dvou koulí na kulečníkovém stole lze i s nejmodernějším matematickým aparátem určit pouze s určitou pravděpodobností. Už vůbec nelze předpokládat, co bude výsledkem setkání více než dvou lidských kultur, pokud nejsem ve spárech mechanického strašidla. Ví se to už více než století. Paradoxní je to, že když už je dokonce i většině mentálně slabších politiků jasné, že je to celé hloupost, tak „multikulti“ výchova vstupuje branou ministerstva školství do školních osnov. Jenom naprostí „bezmozci“ a potom autoři metodik z MŠMT nevědí, že dobrá a důstojná komunikace s cizí kulturou závisí na hlubokém sebeuvědomění si kultury vlastní. Kdo nepatří k žádné kultuře, nemůže být ani multikulturní. Myslet si, že „být doma všude a nikde“ je školními výchovou a vzděláním následovatelný vzor, je uvažováním ohrožujícím jakoukoliv společnost.

Mechanické strašidlo ukryté v našich myslích vede k tomu, že jsme zasažení pýchou, která nás vede k přesvědčení, že se nemusíme zabývat co nejaktivnější tvorbou co nejširší palety aktuálních možností budoucích stavů společnosti a prostředí vůbec. Vede nás k přesvědčení, že jsme schopni pomocí nejrůznějších redukcí a optimalizací nalézt tu jedinou správnou variantu a ušetřit. Nejen, že se pravidelně mýlíme, ale především snižujeme variabilitu prostředí, které začíná postupně tuhnout, zamrzat, přestává být schopné rozvoje a postupně začíná svazovat i nás, takže jsme ochotni rychle uvěřit tomu, že to, co prožíváme, je to jediné možné a tudíž je to nejen optimální, ale i nejlepší. Jsme ochotni hájit systém, který z nás udělal otroky, jenom proto, že je takový průhledný, fungující a nezměnitelný. Říká se tomu „stockholmský syndrom“.

Jsme lidé a pravidla jsou náš lidský produkt a nebyla nám snesena přímo z nebes, popřípadě s mezipřistáním na nějakém tom palestinském kopci. Nejsou nám dána jednou pro vždy a můžeme je kdykoliv změnit. Potřebujeme pravidla, která budou stát na jasných jednoduše pochopitelných a použitelných principech a jejich duch musí pro nás mít vždy převahu nad jejich literou. Legitimita jednání ve veřejné sféře musí mít ve společnosti vždy přednost před legalitou. Klasickým příkladem jsou systematické útoky mechanického strašidla litery zákona na politiky, například v kauze Opencard. Podobné rozsudky vnášejí do společnosti zcela nežádoucí preference pasivity a obav z rozhodování. Občané se popásli na krvi několika nevinných a zároveň radostně utrácejí peníze a čas za novou Lítačku, která je určitě levnější, lepší a radostnější… Určitě ano, tedy do prvního hojně a správně „vyfutrovaného“ trestního oznámení.

V těchto dnech se v Bratislavě sejde pokoutný summit zemí EU bez Velké Británie, která je sice řádným členem, ale díky jejímu brexitu se hlavy států budou bavit za bukem, co s ní, zrádkyní, jak jí to dají sežrat. Je to ubohé a je politováníhodné, že se k tomu nějaké předsednictví vůbec propůjčí. Bude to klasický festival mechanického strašidla, protože v po vyčerpávající noční debatě se dozvíme, že „EU stojí před velikou výzvou, která ukázala potřebu dialogu o přípravě plánu, jak se k ní postavit…“ Dělat se nebude nic, nezačnou se vytvářet možnosti, zvyšovat variabilita, bude se precizovat ten jediný správný transparentní plán, mechanismus postupu. Až se mechanismus nasadí, nebude už mít na čem držet, protože situace se změní a s ní i ta velká výzva…

Zatímco teoretici a poskoci virtuální vlády práva nás přesvědčují o tom, že nám omezeně v rámci všemožných pravidel vládnou ti, které si volíme, i ten nejhloupější pasáček ví, že jeho osudem neomezeně vládnou ti, kdož vlastní ovce, které pase. Vyřešili jsme to tak, že si volíme ty, na které poté, co jsou zvoleni, pliveme, nadáváme jim, podezříváme je ze všemožných špatností a nutíme je k transparentnosti, která z nich dělá ještě větší a dokonalejší mechanické otroky moci, než byli ti Aristotelovi. Možná bychom měli přemýšlet o tom, jak namísto transparentnosti své záměry před fanatiky transparentnosti skrýt a budovat netransparentní životaschopnou alternativu správy svých věcí. Jinak nás mechanické strašidlo přivede spolehlivě do závislosti a do otroctví, které budeme vzývat jako ten nejlepší ze všech světů…

Fysis kryptesthai fílei…

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele