Ladislav Žák: Postmoderna jako výsledek normalizace moderny

12. 8. 2017 20:40

Můj vzácný berlínský kamarád, Juraj Baláž, mi poslal malé zamyšlení inspirované blížícími se německými volbami. Dovolil jsem si pár úprav a doplnění a rád předkládám jeho názory českým čtenářům.

Ladislav Žák: Postmoderna jako výsledek normalizace moderny
Foto: Hans Štembera
Popisek: Berlín, ilustrační foto

Naděje, že se v Německu v září zvolí vláda, která bude problémy řešit, místo toho, aby problémy, jako ta dnešní vláda, ve velkém nadělala, je minimální. Je minimální nejenom proto, ze CDU Angely Merkelové vede ve všech průzkumech volebních preferencí. Naděje je přímo nicotná při pohledu na to, jaká by byla alternativa k té dnešní, problémy těhotné a dlouhodobě je přenášející vládě.

Soustřeďme se na tři nejvíce diskutované problémy, které jdou přímo na vrub vlády a z valné části přímo na konto kancléřky.

V první řadě je to problém otevření řady nejen německých, ale i řady evropských hranic pro asi milion uprchlíků. Jsou to lidé, kteří dostali formálně časově omezený azyl, ale v Německu zůstanou a mají se integrovat – ale „kam“ a hlavně „jak“ zapomněla politická elita komukoliv, včetně azylantů, říci. Slova Merkelové, „wir schaffen das“ (my to zařídíme), jako strategie svalit celou tu jednostrannost a iracionalitu otevření hranic na celou společnost přímo kontrastuje se snahou propagandisticky prosazovat multikulturalitu tam, kde má negativní dopad na klíčové instituce společnosti jako vzdělávací systém, sociální sítě a hlavně růst blahobytu na všech úrovních společnosti. Místo toho stoupá v německé společnosti horizontální stratifikace a hlavně roste rozdíl v příjmech, a tím roste i míra bídy. Ta se už vůbec nedá řešit šablonovitě pomocí liberálních institucí, protože není možné zvýšit úroveň životního minima, bez toho, aby počet chudých skokově nevzrostl na úroveň, kterou sociální stát není schopen strávit. Tak končí konci veliký příběh, legenda až mýtus o sociálním státu, o síti, která všechny zajistí před pádem do propasti. Síť se sice nerozsypala a ještě je schopna zachytit veliký počet lidi v nouzi, nicméně se modifikovala do podoby, že bude o hodně hůř, a teď nastal čas, kdy se partaje předvádějí před voliči v přesvědčování, s kterou z nich bude hůř pomaleji.

Dalším velikým německým problémem je brexit. Je politickou krizí, která se vůbec nedotkla německých politiků, což je sám o sobě paradox. Brexit je pro Německo politickou krizí z historického pohledu – Německo se kdysi totiž téměř osamoceno jednostranně zasazovalo za přijetí Velké Británie do Západoevropské Unie WEU, jednoho z předchůdců EU. Je politickým průšvihem a propadákem nejvyššího řádu, že Německo nebylo aktuálně ochotné nebo dokonce schopné vytvořit podmínky, aby Británie v Unii zůstala. Vyhlášení Merkelové, že se musí udělat vše pro to, aby se Britům po odchodu z Unie nevedlo lip, než jim bylo v Unii, je primo demaskující populismus. Populismus, za kterým se schovávala politická krize v Německu, v Evropě i v transatlantických vazbách a zahlazovala se vlastní neschopnost a nezodpovědnost Merkelové udělat něco rozumného ve věci „společný evropský dům“. Možná, že nám to ještě nedošlo, ale za Brexitem stoji víc, než se nám snaží politici namluvit a existuje předpoklad, že také občanská válka na Ukrajině je výsledkem té samé zaslepenosti „buď EU anebo nic“, která vypudila britské elity do jiného, méně rigidního, pružnějšího prostoru, než ten ovládaný Berlínem přes Brusel, který se v Německu a nejen v něm všemi způsoby přes všechny komunikační kanály velebí. Evropská Unie ztratila Velkou Británii, její veliký a vzdělaný lid a jako hokynářka žádá za tuto historickou stratu od Britů 100 miliard Euro. Možná jako náhradu za tuto ztrátu, se vezme Brusel do EU Albánii. Kus za kus. To, ze nám Britové brexitem neotevřeli oči, je více způsobené tím, ze my sami je nechceme otevírat, než argumenty z druhé strany kanálu, proč se Britové pro tuto separaci rozhodli.

Třetím problémem je vysoká toxicita německého automobilového průmyslu, vlajkové lodi a zároveň pontonu a tankeru německého průmyslu vůbec. Nejen výsledek kriminálního jednání technického personálu a managementu firem německého automotivu sám o sobě, ale celý proces ve svém výsledku, že se normy pro výfukové plyny vlastně neměly vůbec dodržovat, je vlastně politické fiasko. Cela německá politická elita celé roky hýčkala průmysl, který podváděl zákazníky a otravoval populaci nadměrným množstvím výfukových plynů. Při odhalení tohoto megapodvodu není na stole pravda a jasné odsuzující stanovisko politické elity, ale naopak zamlžováni, klamáni, manipulace a, jak jinak, výhružky na adresu soudů, které by mohly rozhodnout ve prospěch zákazníků, ochránců zdraví a životního prostředí. Najednou se začíná v Německu mluvit otevřeně o tom, že na této nepřijatelném nátlaku na soudy se podílejí titíž protagonisté politické moci merkelovského Německa, kteří na druhé straně jedním dechem kritizují soudní reformu v Kaczynského Polsku a výkon spravedlnosti v erdoganovském Turecku.

Zbývá odpovědět na otázku, co tohle všechno má společné s normalizací moderny, jakožto cesty k postmoderně, jak je uvedeno v titulku?!? Moderní moc je založena na normalizaci prostřednictvím dominance technického nebo možná technicistního myšlení. Pro tento způsob myšlení je signifikantní to, že ono samo reviduje svoje vlastní nedostatky a relativizuje rizika, která samo produkuje. Tím se společnost postupně stává dispersní, je rozkládána na specifické, podle svých technických možnosti fungující a funkční části, což je právě charakteristický rys postmoderny. Jestli se dá předpokládat nějaký společenský celek, pak by vypadal podle výkladu Ulricha Becka jako „riziková společnost“ (Risikogesellschaft). Jednoduše jde o společnost, jejíž individuální a kolektivní příslušníci si myslí, že se mohou proti každé nepříjemné eventualitě připojistit. Pojivová složka disperzní postmoderní společnosti se postupně stává stále řidší, má menší viskozitu je řečeno baumanovsky „tekutější“.

Konec této struktury lokalizovaných postmoderní technicitou ovládaných societ se ukazuje v horizontu probíhajících finančních krizí a má vyústit logicky do návratu řízeného hospodářství, což by mělo přinést zvýšení viskozity společenského pojiva. Toto přesvědčení je založené na úvaze o realitě finančních trhů. Finanční trhy jsou ve velké míře manipulovatelné a také manipulované. Je to sice přirozená vlastnost každého trhu, která je ovšem na finančních trzích vysoce riziková. Bez stále přísnějšího dozoru a regulace mají tendenci k neodpovědným a rizikovým spekulacím, k morálnímu hazardu. Poslední velká spekulační bublina před přibližně 10 lety se řešila tím způsobem, že se tíha nákladů přenesla na společnost, tedy na konkrétní lidi, a banky, jako původci krize, zůstaly zachráněny pravě kvůli své vysoké „systémové relevantnosti“ jinými slovy své dominantnímu vlivu na společenské vztahy na úkor nejen klientů bank, střadatelů, ale doslova všech občanů. Další finanční krize je na obzoru, podle některých německých ekonomů v horizontu 3-5 let a ta už se stěží bude dat řešit na úkor sociálních výdajů, penzí, a to bez jakékoliv jasné reciprocity a kompenzace. A tady právě nastoupí řízená plánovaná ekonomika a méně tekutá společnost, ve které může levice opět sehrát svoji historickou roli. Tedy, jestli se levici podaří zachránit ve společnosti demokracii a přitom zavést do společnosti řízenou ekonomiku.

Jurajova úvaha je velmi zajímavá a podnětná. Uvádí informace z německé společnosti, které kvůli otázce migrace příliš nevnímáme. Nemohu si však odpustit poznámku o tom, že současná levice je daleko více disperzní než jakákoliv postmoderní společnost. Navíc si na tom ostentativně zakládá. Je natolik tekutá, že se její pojivo, obrazně řečeno, nachází ve fázi plynné a pesimisté by snad mohli hovořit rovnou o plazmě. To má neblahé důsledky pro její jednotu, které se drobí, levice se atomizuje a její schopnost kolektivní akce se blíží zprava limitně k nule…

Nicméně má Juraj plnou pravdu v tom, že bez jiného způsobu hospodářství, než toho aktuálního, který ovládají individualismus a trhy, a to trhy především finanční, se postupně atomizuje a rozloží jakákoliv společnost. Čelit tomu, znamená začít budovat kolem sebe partnerské vztahy na základ jednoty práv a povinností. Jde o to, abychom si za možná rizika ručili navzájem a nikoliv, tak jako v dnešní Risikogesellschaft, prostřednictvím jakési pojišťovny stojící mimo systém, která samozřejmě v případě větší krize okamžitě zkrachuje, aby nemusela plnit. Žádná pojistná matematika nenahradí obyčejné člověčenství a lidskou vzájemnost.

Jde o dobré sousedství, spolužití a sounáležitost. To platí pro jednotlivce i nejrůznější lidská společenství - územní, hospodářská i zájmová. Pro nás pro všechny. Máme k tomu všechny předpoklady, protože jsme stále ještě především lidmi. Kolem nás existuje celá řada zárodků jiné, méně tekuté a více solidní i solidární společnosti. Pokud se sami nezměníme a nebudeme aktivně měnit prostředí kolem sebe, pravděpodobně nepřežijeme vlastní sebestřednou hloupost. Darwinovu cenu za tenhle groupthink si už nebudeme moci převzít. Možná ji dokonce nebude mít ani kdo udělit.

Vyšlo na vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Zdeněk Král: Přejetí, zastřelení, nebo pobodání? aneb Kam letos na dovolenou

21:30 Zdeněk Král: Přejetí, zastřelení, nebo pobodání? aneb Kam letos na dovolenou

Česká xenofobní republika je jednou z nejbezpečnějších zemí světa a zatvrzele na tom odmítá cokoli m…