Němci, kteří jsou jinak připravení natlouci sousedovi nos za nesprávně umístěného trpaslíka v na jeho zahrádce, se na druhé straně zdají být absolutně flegmatičtí vůči politice a potažmo politickým stranám a kandidátům, které by měli tuto neděli 24. září volit. Nejen, že málem polovina voličů neví a ani nechce vědět, co, koho, proč a za co volit, ale navíc nejsou vůbec ochotni se nějak zapojit do hledání odpovědi na otázky koho, proč a za co budou volit. Proto mají kampaň takovou, jakou si zaslouží a budou mít vládu, kterou si voliči, asi spíše pocitově, podle vkusu a nikoliv podle rozumu, vyberou.
V demokratických politických systémech se v předvolebních procesech a samotných kampaních potkávají návrhy a programy politických stran s aktivitou a podněty potenciálních voličů. Jsou-li voliči pasivní, přizpůsobují se zejména vládnoucí strany tomuto mainstreamovému trendu a dále voliče „ukolébávají“. Výmluvným symbolem v tomto smyslu byla televizní debata Angely Merkelové s Martinem Schulzem, ve kterém se různily jenom odstíny modré na oblečení „špičkových“ kandidátů. Jinak chválil pan Martin Schulz (SPD) kancléřku Angelu Merkelovou (CDU) a paní Angela Merkelová se navíc chválila svými úspěchy sama. Určitě by „duel“ či spíše „duet“ vypadal odlišně, jestliže by se utkala skutečná opozice, tedy kandidátka nebo kandidát hlavni opoziční strany, levicové Die Linke, s kancléřkou namísto „špičkového“ kandidáta koaličního přívěsku CDU, údajně sociálně demokratické SPD. Ostatně sám Martin Schulz připomínal a připomíná více než cokoliv jiného přívěsek na náhrdelníku Angely Merkelové, kdyby ovšem nějaký nosila.
Ve světě skutečného politického zápasu o hodnoty by právě SPD měla trvat na tom, že ne ona, ale hlavni opoziční strana musí vést televizní debatu o směřování německé politiky pro příštích pět let. Pak by opozice tuto debatu pravděpodobně vyhrála. Ale SPD není již dlouhá léta schopna udělat krok dozadu, aby se ji mohly zdařit dva kroky vpřed. Martin Schulz se naopak viditelně přiblížil k taktice „asymetrické demobilizace“, za kterou právě on Angelu Merkelovou dříve kritizoval.
Martin Schulz se vrátil z Bruselu do Německa a stal se překvapivě „špičkovým“ kandidátem své strany na spolkového kancléře. Tento post nastoupil v čase, kdy SPD nejenom, že neměla politický program, ale navíc jí chyběla jakákoliv představa o něm. Martin Schulz, buď z neznalosti jemných nuancí německých politických a společenských poměrů, anebo z čirého zoufalství, že musí za každou cenu a jakýmkoliv způsobem ve vrcholové politice zůstat a něco pro to udělat, vytáhl z klobouku omšelý, stokrát obehraný a opsaný problém spravedlnosti, jako jádra volebního programu SPD a celé své kampaně. Omšelý byl, je a zůstane proto, že Schulz ani SPD k tomuto věčnému tématu „spravedlnost“ k obecně známým tezím nic nepřidali. Proto se dnes problém spravedlnosti v pojetí kampaně Schulze a SPD pohybuje v úplně jiné rovině, než jak spravedlnost chápe a vyjadřuje aktuální německý společenský diskurs. Opakovat vžité a spíše už čítankové až představy o spravedlnosti v době, kdy Němci mají strach spíše o samotný osud své pospolitosti, společenství a potažmo sociálního státu, je asi tak „in“ jako desatero pro mexickou narkomafii.
Bylo by vůbec možné najit dotyky, průsečíky nebo možná dokonce průniky mezi těmito rovinami? Určitě ano. Spravedlnost, jako férovost, je podle mne přece evidentně spojena s myšlenkou postupného odhalování a následně eliminace vlivu „černých pasažérů“ jakéhokoliv původu, kteří zneužívají solidární společenský systém a rozkládají společenství a následně celou společnost. Tomuto nosnému a integrujícímu tématu a podstatě chápání spravedlnosti lidmi se ovšem v zajetí politické korektnosti hlavní politické strany vyhýbají jako čert kříži.
Jestli Schulzova SPD dále pracuje na svém sebezničení jako reformistická strana, pak Merkelové CDU pracuje právě ve své redefinici na nejkonzervativnější stranu německé politické scény. Provedla v tomto smyslu řadu praktických kroků i štábních cvičení, aby po volbách ukázala v celé kráse novou tvář. Na jedné straně je to motivováno úspěchy AfD, ale neméně patrný je také vliv toho, čemu se v Německu říká „Trumpův efekt“. Ten spočívá v populisticky se přitvrzujících azylových zákonech azylu a odsunu lidí i do těch zemí, ve kterých probíhají vojenské kampaně, jako jsou Afganistán nebo Libye. Zároveň jsou intenzivně ochranářsky hlídány pozice vlastní ekonomiky na zahraničních trzích. Příkladem může být situace jižního křídla EU a proces brexitu. Dále jsou marginalizovány témata klimatu a ochrany životního prostředí.
Nicméně pravděpodobně největším překvapením po volbách bude značné zvyšování vojenského rozpočtu, o které se bude zasazovat právě CDU a její partner, bavorská CSU. Už teď jsou zbrojní výdaje druhá nejvyšší položka v rozpočtu, ale potenciál růstu v této oblasti je v zásadě neomezený, hlavně po tom, co se Spolkova republika v průběhu času stala bez velkého humbuku třetím největším vývozcem zbraní ve světě. Zbrojní průmysl vyžaduje pro své cíle obecnou společenskou spořádanost, kázeň a řád. Klíčová je pro něj stabilita chování státu i společnosti, spočívající v dodržování vnitřních pravidel a mezinárodních závazků v EU a především v NATO. Klíčová je také existence více nebo méně prefabrikovaného nepřítele, strašáka, kterého je možné kdykoliv vytáhnout na scénu. Tuto roli má dnes v německé politice Rusko, které ji převzalo od Francie. Dá se tedy očekávat, že posilňování pořádku spojené s nárůstem výdajů na policii a další druhy represivního aparátu a bude těžištěm příští vlády CDU/CSU s jakýmkoliv možným partnerem. V tomto smyslu je v německých tradicích skutečně na co navazovat.
Jaké jsou vyhlídky v tomto smyslu pro Evropu, potažmo EU?!? Po brexitu slíbená reforma EU se konat nebude a to hlavně proto, že by se musela udělat v hodně nepopulárním stylu pro finanční instituce a trhy. S CDU/CSU v německé vládě se bude prosazovat stará koncepce Wolfganga Schäubleho, koncepce takzvané vícerychlostní Evropy, což není nic jiného, než entropický princip vytlačováni bídy z centra EU a zejména z Německa až někam na její okraj. Jestli si politici nebo dokonce někteří občané střední a východní Evropy myslí, že si můžou zajistit místo oblasti nejvyšší rychlosti, jak se dnes říká v jádru integrace, pak jim tuto iluzi brát nechci a snad to ani nelze. Snad jenom jednu rada: dívejte se na fakta, na to, jak se co dělá a ne jenom na to, co se říká. Na to, co to je, a nikoliv na to, co se to zdá být.
Shrnuto a podrženo, německé volby se konají ve znamení dilematu „bude hůř, ale s kým pomaleji…?!?“. A vida: nejvyšší preference mají právě největší konzervativci, tedy CDU/CSU. Tomu odpovídá také styl, jakým debatuje její špičkový kandidát, kancléřka Angela Merkelová. Co otázka na ni směřující, to suverénní odpověď… Ano, dosáhla jsem určité úspěchy, ale je ještě co dělat a určitě se budu nedodělkům věnovat po mém zvolení. Úsměv, jako garance serióznosti, že vše se bude měnit podle již rozběhnutého plánu. To již máme v Německu prakticky po čtvrté za sebou a pokaždé to zabralo. Fakt, že se německé mzdy většinově přiblížily ke mzdám z poloviny 90. let minulého století a že jenom 16% Němců vydělává stále víc, je určitě momentem, který podtrhuje dilema těchto voleb. Je to další skutečnost, která má vliv na to, že se většina občanů postupně smířila s tím, že se na tom nic nezmění a většinově také reagovala tím, že rezignovala a vědomě se odvrací od politiky.
Ale kam a k čemu se odvrací?!? Kolem tohoto dilematu by si měla dělat hlavu především německá politická elita, která občany k tomuto flegmatismu snad z nudy, snad ze zlého úmyslu dovedla. Snad právě proto, že ví, kam občany Německa vede, tak si z toho hlavu nedělá. V každém případě se společnost, která se přestává zajímat o to, kam je vedena, dostává na šikmou plochu a v tichu stínového předvolebního klání je stále výrazněji slyšet něčí píšťala…
(Pozn.: Do textu jsem zasahoval jen tehdy, pokud bylo patrné, že Juraj není s češtinou v každodenním aktivním styku.)
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
