Lenka Procházková: No pasaran!

6. 10. 2014 17:00

Projev Lenky Procházkové na Klárově 5. října 2014 na shromáždění organizovaném iniciativou „Evropané proti válce“.

Lenka Procházková: No pasaran!
Foto: Ne základnám
Popisek: Lenka Procházková

Před koncem druhé světové války se v Jaltě na Krymu konala konference, na které byl schválen dokument, který podepsali Roosevelt, Churchill a Stalin. Součástí dokumentu byl i závazek představitelů vítězných mocností,  že fašismus a nacismus musí být z Evropy vykořeněny. Z povrchu země musí zmizet nacistické strany, nacistické zákony, organizace a instituce... Dokument byl signován 11. února 1945. A jaká je situace dnes po sedmdesáti letech? Byly projevy  nacismu a fašistické metody skutečně vykořeněny a zůstaly jen varovnou vzpomínkou? Všichni víme, že ne. Jsme svědky toho, jak úporné tyto kořeny jsou,  vidíme také, že tolerance k jejich životaschopnosti roste, takže dokonce  prorůstají až k nám, do České republiky.  

Připadá vám snad normální, že na Staroměstském náměstí v Praze se už několik týdnů konají shromáždění pod názvem „Pražský Majdan“, která svým obsahem a užívanými nacistickými symboly rozdělují naši společnost a šíří nenávist?  Připadá  vám normální, že  pražské majdanisty podporuje i část našich politiků a mnoho umělců?

Připadá vám normální, že tato pátá kolona je v českých médiích prezentována jako bojovníci za svobodu a demokracii? Mně to nepřipadá normální, mně to připadá zvrhlé.

Politická situace dnešního světa je velice vratká a nepřehledná. Když si pustíme televizní zprávy a vypneme zvuk, vypadá to, že sledujeme sestřih  válečných hraných filmů. To bombardování a střílení je ale skutečné.  Záběry mrtvých lidí a jejich rozbitých měst na východě Ukrajiny nejsou trikové klipy, ale dokument reality. Ani hromadné hroby nejsou výsledkem práce filmových architektů. Utečenecké tábory nejsou kulisy postavené proto, aby se v nich statisté houfovali podle příkazů režiséra. Víme to, a přesto náš mozek odmítá tuto realitu přijmout. Pustíme tedy zvuk. A dozvíme se, že hlavní vinu za rozvrat na Ukrajině nese Rusko a že sankce, které na RF uvalily EU a USA, jsou moudrým řešením, které povede k míru. Také se  dozvíme, že ztráty, které tyto sankce způsobují našemu hospodářství, musíme statečně nést, protože obrana míru si žádá oběti. Pro obranu míru jsou na Ukrajinu posíláni vojenští specialisté, aby vycvičili rozpadlou ukrajinskou armádu a zdivočelé hordy ozbrojenců z Národní gardy. Pro obranu míru se zvyšují vojenské rozpočty členských státu NATO a plánují nové základny v pobaltských státech, v Polsku a prý i na Slovensku. Demokrat Karel Schvarzenberg veřejně uráží českého prezidenta za to, že používá rozum, když pochybuje o smyslu sankcí a když odmítá západní válečnou propagandu namířenou proti Rusku. Ze stejného důvodu je napadán i český premiér.  Organizátoři Pražského Majdanu a signatáři petice, která premiéra zatracuje jako slabocha, se také tváří jako demokrati. Zaštiťují se hesly o svobodě a lidské důstojnosti, ale vůbec se neštítí podpory banderovců. Jejich schopnost kritického myšlení je zakrnělá, když je nezajímá chronologie konfliktu. I jejich svědomí je zakrnělé, když nechtějí vědět, kdo a proč střílel na civilisty a policisty v Kyjevě, když  nežádají, aby bylo vyšetřeno a potrestáno upalování lidí v Oděse a aby bylo zjištěno, kdo je odpovědný za sestřelení civilního letadla. Proč tito radikální zastánci demokracie nepožadují, aby byla potrestána genocida obyvatel Donbasu? To jistě nesvědčí o jejich lásce k pravdě. Naopak. Utíkají před pravdou a na úprku sbírají podpisy, aby na seznamu lhářů nebyli sami.  

Česká republika zaujímá na mapě Evropy jen malé území. Ale je to území velkého geopolitického významu. Je to osudová poloha, která utvářela  historické zkušenosti našeho národa a ozřejmovala jeho úkol i pro budoucnost. Žít na křižovatce vlivů bylo, je a vždy bude obtížné. Právě proto je  role inteligence v našich dějinách naprosto zásadní. Právě proto byla česká intelektuální elita tak často vybíjena, nucena k emigraci, umlčována nebo podplácena a lámána ke kolaboraci. Ani dnešní kolaborace části umělců není ničím novým. Jejich zítřejší výmluvy, že podepisovali jen prezenční listinu a že netušili, kdo a proč je zneužívá, také nebude ničím, co by nás překvapilo. My už je známe, podle skutků je dobře poznáváme. Jsou to komparzisté, vybraní z hereckého rejstříku, který má jednotící název Měňavky. Pro tyhle měňavky je  vlastenectví  jen naučeným slovem bez obsahu, slovem, které znají jen z divadla a z filmu, ze svých rolí.  Pro mnoho lidí je ale vlastenectví  mravní kategorie a souvisí s obranou národních zájmů, národní cti  a národní hrdosti. Takových lidí jsou v naší zemi miliony. Takže skóre je jasné.  I kdyby zradilo sto zpěváků a tři sta herců, my si svůj nápěv uhájíme a jejich producírování před kamerami budeme ignorovat. Praha se nestane Kyjevem!

Ta věta je výkřik,  heslo. Každé heslo samozřejmě zjednodušuje. A tak i my dobře víme, že většina obyvatel Ukrajiny nesouhlasí se zvrhlými fašistickými metodami, které prohloubily rozvrat v jejich zemi. Vnímáme, jak  jsou občané Ukrajiny otřeseni tragickým vývojem a jak se obávají zítřka. Cítí se zrazeni i politikou Evropské unie, ke které ještě před půl rokem mnozí vzhlíželi jako k dobrotivé matce. Teď si připadají jako sirotci, jako vyděděnci. Z obilnice Evropy se stala zbídačená země, o kterou mocní hrají v kostky. Masové hroby těch, kteří svou zem bránili, nebo se stali terčem nájezdníků, ukazují pravou tvář macechy Evropy. Téměř milión vyděšených a trpících lidí už z Ukrajiny uteklo. Země, která je přijala, dnes čelí nesmyslným sankcím. Čím se provinilo Rusko? Tím, že uznalo výsledek referenda na Krymu a ochránilo jeho obyvatele před hrůzami války? Tím, že nedovolilo, aby se strategicky důležitý přístav Sevastopol proměnil na další americkou vojenskou základnu?

Nebudu tady  ale objasňovat  ruskou defenzívní politiku. To ponechám jiným, zasvěcenějším. Jsem tu dnes proto, abych hájila právo českého prezidenta a českého premiéra na rozumný postoj vůči ukrajinské krizi. Myslím si, že rozum naopak zcela chybí  majdanistům na Staroměstském náměstí, když  vyvolávají ze záhrobí banderovský nacismus a když oslavují fašistický  puč v Kyjevě jako vítězství demokratických sil. 

Naše dnešní shromáždění na Klárově  je  nutnou reakcí. Je výzvou k návratu rozumu. Současně je i zprávou o tom, že my, členové občanských iniciativ, nemlčíme a nesedíme tupě u televize, když pochod majdanistů míří k budově vlády a vykřikuje svou nenávist vůči premiérovi. Chci ujistit znepokojené mimopražské občany, že majdanisté, kteří sem pochodují ze Staroměstského náměstí nereprezentují Pražany. I kdyby si říkali pražský výběr, zůstanou  jenom výběrem těch, kteří opakovaně selhávají, když se láme chleba.  Zatím nejsou skutečně nebezpeční, protože jejich množství je na úrovni statistické chyby. Ale byla by chyba jejich jednání tolerovat a čekat, že to přejde, vyhnije, nebo zanikne samo od sebe. Nacismus je vir, který, jak se ukázalo na Ukrajině, dokáže zmutovat a šířit se i přes hranice. Pražští mutanti jsou toho důkazem. Zatím je jich málo. Jejich stan pod sochou Jana Husa zatím plaší jen koně zapřažené do kočárů pro turisty. Koňům lze nasadit klapky na oči, aby je prapory s nacistickými symboly nedráždily. My si ale klapky nasadit nedáme! Ani ohlávku si nasadit nedáme. My máme dost rozumu, abychom rozeznali nebezpečí včas. A máme i dost energie a odhodlání, abychom před ním veřejně varovali.

Ve zpravodajství veřejnoprávní televize nás ale zřejmě neuvidíte, protože česká veřejnoprávní televize není  plnohodnotným zdrojem informací. Ani obyvatelé Klárova večer na svých televizních obrazovkách zřejmě neuvidí  to, co odpoledne viděli na vlastní oči, to, co se dělo přímo pod jejich okny.  A tak si musíme zamlčované informace dohledávat na internetu. Je to nepohodlné, únavné, zabírá to hodně času, ale je to nutné. Protože jenom informovaný člověk se dokáže správně rozhodovat. Pouze informovaný člověk může ovlivnit svou budoucnost. Nebuďme tedy pohodlní a nebuďme lhostejní k pravdě. Lhostejnost je totiž prvním krokem k zotročení. Prvním vykročením k zástupu těch, kteří  jdou tupě, s klapkami na očích, za píšťalkou Krysaře. Krysaři z pražského majdanu zatím pískají marně. Jejich dirigentům z řad politiků už dochází trpělivost. Až jim vyprší i poslanecká imunita, poženeme je před soud. To samé se může stát i novinářům, kteří rozněcují etnickou nenávist a hloubí příkopy nesnášenlivosti. Naše zákony na tohle pamatují a my také nezapomeneme.

Z doby španělské občanské války, kde republikáni s podporou interbrigadistů z celého světa bojovali proti fašistům, se zachovalo heslo No pasaran. Neprojdou!  Když jsme se o této heroické epoše učili ve škole, nemohli jsme tušit, že to heslo budeme někdy potřebovat i my. Ta chvíle ale přišla. Znovu stojíme na nebezpečné křižovatce dějin. A ta dvě slova jsou opět aktuální. Zopakujme si je: No pasaran!

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Názory, ParlamentniListy.cz

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Petice: Nerostné bohatství České republiky patří všem jejím občanům

11:44 Petice: Nerostné bohatství České republiky patří všem jejím občanům

Vyzýváme Poslaneckou sněmovnu PČR, aby přijala zákon, opravňující k těžbě českého lithia výlučně dom…