Ulice, ve které jsme se sešli, patří ke krajině mého dětství. A dětství, jak známo, utváří náhled člověka na svět. Výchova v dětství zcela nepochybně formuje základní žebříček hodnot. Nedaleko odtud je budova základní školy, kam jsem před mnoha lety chodila. Nalézá se na Náměstí Interbrigády. V hodinách dějepisu jsem se tehdy, společně se svými spolužáky, dovídala, kdo to byli interbrigadisté, kteří přijížděli do Španělska z celé Evropy a dokonce i z USA, aby bojovali proti viru fašismu. Do krajiny mého dětství patří i ulice Jugoslávských partyzánů. Ty názvy ještě zůstaly. Ale svět a náhled na něj se změnil a dnešní děti už téměř nechápou, co ta pojmenování mají připomínat. Že jsou to mementa.

My starší zase nechápeme, jak je možné, že se virus fašismu vrátil. A že znovu zabíjí. Dokonce beztrestně. Nechápeme, jak je možné, že Evropa přestala být imunní vůči tomuto viru. Pobuřuje nás, že evropští politici a politici USA legitimizovali fašistický puč v Kyjevě a uzavřeli s juntou dohodu o beztrestnosti.