Zkusme vystihnout podstatu čínských trablů. Protože jedině tak lze na závažné otázky hledat odpovědi, které se budou opírat o skutečnost, a ne o „šum“. Bohužel, „šumu“ je v případě zpravodajství o ekonomickém stavu Číny opravdu hodně.

Zestárne dříve, než zbohatla?

V horké současnosti prožívá Čína vyvrcholení desetiletí probíhajícího demografického trendu. Na své nejvyšší úrovni se totiž ocitá podíl obyvatelstva v ekonomicky aktivním věku na celkové populaci. Z hlediska tohoto podílu už bude jenom hůře. Může za to nadcházející stárnutí čínské populace. Půjde přitom o jeden z nejdramatičtějších případů populačního stárnutí, jaké lidské dějiny pamatují. Připomeňme, že demografické prognózy tohoto typu jsou vysoce spolehlivé. Číně tedy hrozí, že „zestárne dříve, než stačila pořádně zbohatnout“.

Ne že by Čína nebohatla. Do třetice všeho dobrého. Po té, co fiaskem skončily dva pokusy tamních kormidelníků o vytvoření svébytného sociálního modelu (Velký skok vpřed a Kulturní revoluce), inspiroval se Peking v mnohem vyšší míře na Západě. Úspěšně. V roce 1978, kdy s tržně orientovanými reformami začal, zaostával čínský hrubý domácí produkt přepočtený na obyvatele za totožným ukazatelem v takových zemích, jako je Pákistán, Indonésie, Thajsko nebo Indie. Dnes Čína v daném ukazateli tyto země násobně převyšuje. A zatímco v 80. letech přispívala země ke světovému růstu průměrně z deseti procent, v 90. letech už takřka jednou pětinou a v prvním desetiletí nového milénia dokonce zhruba čtvrtinou. Během této historicky ojedinělé hospodářské expanze se z pout chudoby vymanilo 600 milionů Číňanů.

Právě vrcholící popsaný demografický trend je klíčovým zdrojem čínské ekonomické expanze posledních desetiletí. „Politika jednoho dítěte“, uvedená taktéž v roce 1978, vedla k tomu, že na nějaký čas se výrazně zvýšil početní stav ekonomicky aktivní populace v porovnání s populací ekonomicky neaktivní, čili dětmi a starými lidmi. Čína tedy po několik desetiletí čerpala takzvanou „demografickou dividendu“.