Lukáš Panenka: Kanibalské hody Ústavního soudu

Je léto, horko a začínají prázdniny - akorát tak jít k vodě. Jenomže se dějí události vůbec neodpovídající “okurce”. Místní filiálka Spolkového ústavního soudu v protektorátu Böhmen u. Mahren například v úterý vydala další rozhodnutí, jímž postupně ruší jakékoli zbytky klasické demokracie v naší zemi.

To však není zdaleka jediné, o co se tu hraje. Jde o mnohem víc. Pánové a dámy ze soudu a z mainstreamových médií se samozřejmě tváří, že vůbec o nic neběží - “jen” o zrušení části zákona o registrovaném partnerství. Nemají pravdu. Důsledky jejich rozhodnutí dopadnou nejen na nás všechny, ale především na naše děti. Jak? O tom dostatečně vypovídají zkušenosti a vědecké studie, dávno známé v zahraničí.

Politická (z)vůle, nikoli právo

Podíváme-li se podrobněji, zjistíme, že Ústavní soud zrušil tu část zákona o registrovaném partnerství, která výslovně zakazovala registrovaným partnerům adoptovat děti. Co na tom, že přijetí tohoto ustanovení bylo svého času zásadní podmínkou při koncipování zákona o registrovaném partnerství a že se tehdy “aktivisté” a/nebo sami gayové dušovali, že o adopce nikdy nepůjde? Co na tom, že sněmovnou relativně nedávno neprošla novela mající za účel právě tuto gentlemanskou dohodu porušit, čímž se dostatečně projevila politická vůle lidu v této výsostně politické (a nikoli právní) otázce?

Ústavní soud zvolil jednoduchou “salámovou soudní metodu”, využívanou hojně především ve Spojených státech, ale i jinde: když “lidu” (a jeho zástupcům) nejde některé “dobro” z dílny nových kavárenských elit pod fousy, “zvládne” to moc soudní. Je koncentrovaná - a snáze ovlivnitelná. Nehledě na to, že 96% právníků (jak postuloval Petr Hájek: jakákoli deviace - pozitivní i negativní - je totiž ve společnosti zastoupena vždy 4 procenty) je z definice extrémně levicově orientovaných a créme de la créme této společenské deviace sedí v Brně pod Špilberkem.

„Napadené ustanovení odporuje právu na lidskou důstojnost. Pokud je totiž založeno na tom, že z určitého práva vylučuje určitou skupinu osob jen proto, že se rozhodly uzavřít registrované partnerství, činí z nich de facto jakési osoby druhého řádu a dává jim bezdůvodně určité stigma, které evokuje představu o jejich méněcennosti, zásadní odlišnosti od ostatních a zřejmě i o neschopnosti postarat se o děti,“ konstatoval pro tisk soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček.

Stigmatizace vrahů a násilníků

Pan Šimíček a kolegové se pletou téměř ve všem, v čem se plést lze. Bohužel - pro nás pro všechny. To, že je něco některé osobě zákonem zakázáno, přece samo o sobě neznamená ani její újmu, ani její společenskou stigmatizaci: jinak by stejná věta musela platit třeba pro zákaz řízení nad hranici 50 km/h v obci.

A že to platí jen pro určitou skupinu osob? V oblasti adopcí máme krásný příklad, že i to může být "v pořádku": zákaz adopcí platí nejen pro registrované partnery, ale také pro příbuzné v řadě přímé. A ani oni přece nemohou za to, že jsou k dítěti v příbuzenském vztahu. Jak je to možné?

Kromě toho, pokud vím, neplatí žádné univerzální lidské právo na skvělou pověst mezi spoluobčany, a už vůbec není nadřazeno běžnému zákonu. Jak by k tomu jinak přišly třeba osoby se záznamem v trestním rejstříku pro vraždu či znásilnění dítěte, které také nemohou adoptovat dítě? Vždyť zákaz adopce přece také (dále) poškozuje jejich dobrou pověst.

Přední by měl být zájem dítěte

Extrémní příklad? Ne tak docela. Smysl je totiž ten, že při úpravě adopce zákonodárci nejde ani tak o to, jak moc trpí či netrpí lidská důstojnost rodiče (náhradního nebo biologického), ale především o zájem dítěte. Je to mimochodem zakotveno i v zákoně - a kdyby nestačil, také v mezinárodních úmluvách. A je to logické. Dítě je tou nejzranitelnější součástí namáhavé a nebezpečné (a eticky velmi sporné) operace jeho “odebrání” matce a otci, kteří je zplodili. (Přes některé alarmující vědecké pokusy tímto směrem zatím jiné početí prostě, ač je to politicky nekorektní… nemáme.)

Co je zájmem dítěte v daném případě - tedy zda adopce homosexuální rodinou, nebo “děcák” či pěstnouská péče - je ještě spornější a Ústavní soud rozhodně není “arbitrem morálky”, který by o této věci měl rozhodnout.

Ani psychologie nedošla v této otázce ke konsenzu. Ačkoli by nám to “jistí” aktivisté velmi rádi tvrdili. Vždy a všude totiž malují obrázky “děsně hepy” homosexuálních rodin a donekonečna tvrdí: kde je dost lásky, na rodiči a rodině nezáleží. Děti tím nijak netrpí. Ale je to pravda?

Čtěte ZDE: USA - náš vzor? Tyranie soudců a nastupující fašismus. Zavřu tě, dokud nepodepíšeš. Skončila by poslankyně Nytrová v Americe také v "díře"? Pomozme, ještě není vše ztraceno

Americký vědec: Statistika mluví jasně

V roce 2012 publikoval mladý, uznávaný americký profesor sociologie Mark Regnerus v prestižním časopise Social Science Research statistickou studii, která do značné míry “korunuje” a překračuje všechen do té doby provedený výzkum na toto téma. Především tím, že zkoumá to podstatné. Tedy zahrnuje “normální” (nebo snad "běžné") dospělé děti z úplné biologické rodiny a děti z rodin homosexuálních.

Studie před ní přitom porovnávaly převážně buď úplné rodiny vůči jednomu rozvedenému rodiči, nebo homosexuální rodiny vůči rozvedenému/osamělému rodiči. Navíc kritikové soudí, že v případě tolik vychvalovaných studií “pro-homo” byly často zatíženy logickými předsudky autorů, kteří byli sami homosexuální, a provedeny na velmi malém statistickém vzorku - “normálních” a stabilních homosexuálních “rodin” je totiž tak málo, že statistika obvykle selhává.

Regnerus vyšel ze statisticky již (prý) výzamného vzorku 3000 dotazovaných. Jeho studii navíc přidává na závažnosti to, že předmětem jeho zkoumání byli dospělí, kteří hodnotili svůj život a své dětství, nikoli děti. Což je významné - protože většina zastánců “tradičního modelu” tvrdí právě to, že ať je dětství ve “stejnopohlavní” rodině jakkoli šťastné, právě v dospívání a dospělosti, pro níž je typické nacházení sebe ve vztahu k druhým, se projeví ničivé důsledky chybějící druhé rodičovské polarity.

Výsledky studie to rozhodně potvrzují: “skóre” lidí, kteří dospěli v rodinách s rodiči jednono pohlaví, bylo příšerné v mnoha oblastech - počínaje náchylností k depresi a marihuaně, střídání sexuálních partnerů a potíží s vlastní orientací, počtu znásilnění (v dětství i dospělosti) až k průměrnému výdělku (Regnerus se přitom snažil data “očistit” tak, aby například lepší sociální situace “klasických” rodin jeho výsledky neovlivňovala.)

Zachránil mě biologický otec

Strhla se vřava trvající v podstatě dodnes. Zda Regnerus vše udělal správně a použil správnou metodiku, se dodnes nemohou jeho kolegové dohodnout. Jedni ho brání a tvrdí, že jde o “hon na čarodejnice”, druzí ječí, že Regnerus je sám předpojatý, protože je katolík, a že se vůbec neví, zda “děti”, které zkoumal, si to celé nevymyslely. Což lze ovšem říci o každé statistice.

Možná mají větší výpovědní hodnotu skutečné lidské příběhy. Ani tady ale není situace nijak skvělá nebo jednoznačná. Vezměme si svědectví Roberta Oscara Lopeze. Ten vypovídal minulý rok u soudu v New Orleansu, když se řešil zákaz homosexuálních sňatků. Lopezovo svědectví bylo mezi těmi relativně “pěknými”. Tvrdil, že měl to “nejlepší možné dětství, jaké jen může mít dítě ve stejnopohlavní rodině.”

“Kdyby mě experti studovali, dejme tomu, v roce 1985, určitě bych potvrdil jejich nejrůžovější odhady o tom, jaký je rodinný život pod hlavičkou LGBT,” píše. Jeho matka vedla psychiatrickou kliniku a s partnerkou i Robertem měla zřejmě výtečný vztah. Jenže současně tvrdí, že toto šťastné dětství je jen “fasáda”, za níž se “skrývají mnohé problémy”. Jak vypráví, v pubertě se u něj projevila značná zmatenost ohledně vlastní sexuality. Sám ji přičítá absenci otcovské figury v životě. V každém případě začal mít nevysvětlitelnou touhu mít sex se staršími muži, kterou řešil prostitucí. Peníze ke kapesnému se mu také hodily. Řítil se do záhuby.

“Už před deseti lety jsem měl jasný názor na manželství homosexuálů: Možnost civilního sňatku by matce a její partnerce určitě pomohla. Současně ale musím uznat, že právě nemožnost sňatku bylo to, co oběma ženám zabránilo zcela mě odstřihnout od mého biologického otce. A to bylo pro mě zásadní - právě tím, že jsem se s ním v roce 1998 setkal a znovu s ním navázal vztah, jsem se dokázal uzdravit a namísto ztracence se stát člověkem s naplňujícími vztahy,” říká dnes.

Homosexuálové: Děti mají mít tátu a mámu

Faktem je, že je minimálně zvláštní, že zatímco jsou noviny plné obrázků šťastných “gayrodin” s rozesmátými miminky a batolátky, nejsme zavaleni osobními zpověďmi dospělých “gaydětí”, které by nám vykládaly, jak jsou spokojené, zakotvené, bohaté a zcela “normální”.

Možná je to jen proto, že “normálního” mladého dospělého bez depresí a poruch osobnosti aby pohledal. Mají tendenci se vyskytovat kupodivu jen v “menšinových” prostředích, jakými jsou tradiční katolické rodiny. Ale to bude asi “předpojatý názor”.

Že by děti měly pokud možno vyrůstat i v úplně rodině, si ale myslí i leckteří homosexuálové. Tak třeba mluvčí francouzské organizace gayů HOMOVOX Nathalie de Willencourt se nechala prý v minulosti slyšet: “Věříme, že děti mají právo na otce a matku – nejlépe biologické, kteří se vzájemně milují. Dítě se rodí jako ovoce lásky mezi otcem a matkou a má právo je poznat. Pokud si homosexuální páry budou moci adoptovat děti, kterým byl tento základní fakt a cit od biologických rodičů odepřen, odepře se jim i ta druhá (možná poslední) šance na matku a otce! Adopce není právo dospělých. Adopce je tu pro děti, aby se jim 'darovali' rodiče, kteří je budou milovat. Bohužel tato koncepce je dnes postavená na hlavu.”

Okno s výhledem na horor

Ústavní soud v každém případě prokázal, že pokračuje jeho tendence činit politická rozhodnutí, jejichž účelem je především znásilnit “mlčící většinu” a vnutit jí morálně i fakticky sporná dobra “krásného nového světa”. Světa, kde jsou prodeje dětí a vraždy bezbranných na denním pořádku. Viz rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu, který po smrti konzervativního soudce Scalii honem protlačil faktické povolení potratů v Texasu. Davy šílely v sebevražedných oslavách: hurá, máme právo vraždit! Svoboda zvítězila! Koneckonců, “lidské právo na potrat” už máme. Aspoň podle OSN.

Je to tentýž proud, který u nás - kromě deviantní právnické menšiny, která nám de facto vládne - reprezentuje třeba poslanec Zlatuška z ANO. Ten nedávno oznámil, že chystá návrh na povolení eutanasie. Jeho představou “důstojné smrti” je to, že by o “způsobilosti” pacienta zemřít rozhodovala “komise”.

Reprezentuje proud, jenž nás unáší ke světu, v němž bude “komise” rozhodovat o všem: zda se můžeme narodit (kdysi u nás) a s jakými geny. Co máme jíst my i naše děti (Británie). Zda smíme patřit vlastním rodičům (Norsko) a zda je smíme někdy poznat. Kdy a jak smíme zemřít (a současně musíme - právu odpovídá povinnost, že). Na konci druhé světové války jsme je vyhodili dveřmi, ale plíží se pozvolna zpět. Overtonovým oknem. A budou horší než dřív!

Zatím jsou ještě záclony cudně zatažené a mluví se jen o lidské důstojnosti homosexuálů a jejich právu na hračky, zvané děti. Jenže za chvíli se dozvíme, že je přece krajně normální, aby kanibalové jedli své druhy. Nebo občany, náhodně vybrané losem. Něco jíst musí - mají “lidské právo na důstojnou existenci”. Humánnímu usmrcení dotyčného samozřejmě bude přihlížet nestranná “komise”. A oběť bude vybrána z řad těžkých zločinců. Vůbec nikomu to nebude připadat divné a "pražské kavárně" to přijde dokonce správné.

Sci-fi-horor?

Kdepak. Tohle není zábava. Letní koupačka nám nehrozí. Spíš povodeň. Overtonovým oknem pěkně zatéká a voda stoupá.

Nejspíš nezbude, než plavat.

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.