Zachumlaná v šále, nezvedla jsem cestou ze sobotního koncertu hlavu. Ale jsem si jista, už je tady hvězdná konstelace zimní oblohy. Jsem zvědavá, jaký bude letos můj půlnoční Orion, jak se popasuje s přírůstky v korunách naší zahrady. Nespatřit Orion, nezačaly by Vánoce.
Také ta hvězda. Uhnízdila se proti mému oknu z koupelny, našla si průzor mezi větvemi staré jabloně a hledí, sem tam mrkne v rytmu holých haluzí. Se sprchovým koutem za zády zůstanu, ať se voda na mém těle třpytí co nejdéle. Až potom nakrájím jabka kosům. Nosím je z Tesca, neurodilo se. Víte, že granátové jablko nechtějí? Ani já už ne. Co s těmi zrníčky?
Nebeské úkazy jsou tak cizí, jako katakomby v Palermu, potkáte-li se tam s Čechy, máte je za bratry. Tak jsem získala bratra teď v prosinci v Moravii, když se nad obzor za okny našeho kupé vyhouplo veliké ohnivé slunce. Pět minut před osmou. Známe se tady ve vlaku sotva pár minut, ještě jsme nestačili promluvit slůvko a najednou jsme toho namudrovali, kdy vychází, kde je ten bod, jak je to s obzorem… zmiňovala jsem Greenwisch, ten poledník osobně znám, ale brácha to nevzal. Aspoň jsem zmínila úplňky na Vysočině. Jsou stejně velké a rudé jako východy na Polanecké nivě, když kolem supí vlak nach Wien.
Co příbuzenství jsem časem získala ve světě, který se mnohým odcizil. Kulhavý zvoník našeho kostela Komárek, boračisko, sedával na podezdívce plotu školy, právě ji zbourali, bude tam trávník bez omezení…Starý Tony z výminku u sedláka na kopci, jeho mužství položené na špinavých kalhotách v rozestlané posteli; spal a my, hejno rošťáků, jsme se k němu zlomyslně vplížili. Ne, tohle nemělo být. A stará želva, cikánka, o Štědrou večeři si koledovala písničkou před brankou. Někdo jen tak / čestně prosí / nekrade, dojídá zbytky světla… / Někdo se jen tak / ušmajdá / zavěsí vánoční píseň / za prosík u domovních vrat / a není … Tak to mám v básničce Smrt želvy. Zazpívala Pásli ovce Valaši jako od té doby nikdo. Po písničce se cikánka usadila s kapánkem hrachovky, s rybou a salátem u malého stolku v naší kuchyni, až snědla, musela pryč. Potom teprv jsme k večeři a k jesličkám zasedli my, nařídila maminka.
Jak se hodí mezi nás Ostravská madona! Psí život bez příkras / trní a hloží// Říkali Ti u nás/ Matička Boží. To je z básně Bohumila Pavloka, až na jedno desetiletí celý život undergroundového katolického básníka. Jakoby si s malířem Janem Obšilem podali ruce
Madona oblečená do kostkovaného plédu a červené sukně sedí a sklopenýma očima vnímá Syna. Krásné, růžolící, zlatovlasé Jezulátko. Kolem bodláky, šípek, těžní věž, les komínů, halda a koledníci. Havíř do půl těla nahý, žíly na rukou naběhlé, a ešče jakysi synek, ale hutník to není, jak se nesmyslně píše, i on má v ruce kahan, dávno po šichtě, v bílé košili. Zprava rodina, muž dlaně sepjaté, děvčátko se stejným účesem, jaký jsem nosila já o pár let později, než obraz v roce 1941 vznikl. A všude dým, kouř, páry, výšlehy pekla na šedivém nebi. Výsledkem krása, nebetyčná, nikdo se nemračí, nekvaltuje, svaté děcko pokojně spí a já s kohoutkem na hlavě zbožně hledím, ruce složené podle táty. Jsme tady, dáváme se ti, říká gesto matky. Ostravský Betlém. Jesličky moravské a slezské země.
Znám ještě jednu Madonu, Marii Goněckou, zůstala na zemi o vítkovickém masakru, když chuděry havířky rabovaly židovské obchody… zůstalo tam i její děcko v prostřeleném lůně. Jak to mám ve své poémě? Madona lůzy / na zemi / s hlavou zvrácenou / nablízku srdce / umučený plod.
Možná zabili mesiáše. Napravila to Obšilova Madona, z těch jeslí může vyrůst Spasitel. A tak se necháváme spasit lecčíms, já třeba horkými kaštany v zimníku grombi kabátu pod Pilátem v Luzernu, Bože, co bych za tu kapsu dnes dala, ale já ji mám, a taky ten šál omotaný kolem lýtek, když mi je orazil mráz. Muž pokleká…
Pevná je moc poezie, zažijete ji vánoční poutí Valašskem, my párkrát po Mikuláši cestou do Švýcar. Široké alpské údolí, autobus plný zpěvavých dětí, venku už před pátou tma. Sněží, na úbočích osvětlené dřevěnice. Světélka stříknou zprava zleva…
A ráno? Růžové vrcholky Alp, viděla jsem je i letos na podzim v Alpbachu, místě, kde se setkávají spisovatelé, umělci, filozofové k dišputacím o stavu světa. Původně Moldenovo Alpbašské fórum. Ne, že by mne byli pozvali, byla jsem v Tyrolích před měsícem a jen z obdivu, vzal mě tam jeden z dříve zúčastněných. A zase to ráno. Z okna pokoje široké svahy Alp, zadní vrcholky růžové jako tváře Ježíška v náručí Ostravské Madony.
Poklona všem, kteří se ještě dnes umějí radovat z Jesliček a třeba z pozvání do kapsy, kde čeká dlaň zahřátá horkými kaštany… Jak to řekl básník Pavlok? Už zase slyším úprk věků / k jesličkám k děcku na slámě / a radost radost jako gejzír / v ohňostroj lásky zvedá mě.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
