Je dnes takové povětří, že se vedle impozantní siluety z komínů, rour, trubek a těl továrních hal rýsují Beskydy. Ještě kousek cesty a z Náměstí republiky exkluzívně spatřím Lysou.
Na Kuřím rynku v Ostravě dnes pozdě odpoledne hrálo Bílé divadlo. Počasí vyšlo. Umyli mi přitom nohy a kolem mé dvojky Dornfelderu na dlouhém stole (ze starých dveří, jejichž svlaky tvoří kříž), se několikrát mihly střevíčky striptérky. Ukazovala pěkná ňadra, nic víc, a co by také, když vedle u stromu visel přikurtovaný ke stejným dveřím v bílé košili ukřižovaný Kristus. Odbývala se Poslední večeře. Jedli jsme a Pán, který znázorňoval Svět (podle mého výkladu), nám pustil lacinou hlučnou hudbu.
Měli jsme kolečka klobás a rybu, zeleninu a bílý chléb, příchozí Kristus, než ho ukřižovali, donesl v pošťácké tašce veky tmavého kmínového chleba; roztrhali bochníky na kousky a podali nám. Do toho hrálo violoncello a Jidáš líbal Krista; poblíž čekala cimbálová kapela, ještě než oschly struny cella, spustila.
Holuba, který hnízdil na dlažbě Kuřího rynku, to vůbec nerušilo, zato hosty blízké zahrádky, nemohli se nerušeně bavit a bar přišel o kšeft. Tak doslova to nemohlo být, ale všechno nemůže být doslova…
Přemýšlela jsem, proč nás chtělo Bílé divadlo přimět k bohapustému hodování, když nablízku visí Kristus; prý proto, že to tak ve světě je a že bychom o tom měli přemýšlet.
Moc jsem přemýšlela a stále se dívala na Krista, striptérku jsem vnímala s rezervou, protože to byla její role, co měla chuděra jiného dělat, striptérka. Objevil se pes a žral mrkev z naší hostiny, ode mne klobás, který jsem měla sníst já, ale při Poslední večeři mi to nějak nešlo. Tak nevím, byli jsme diváky nebo herci? Vymyšleno to bylo rafinovaně, byli jsme obojí, seděla jsem mezi herci, ale byla jsem divák.
Teď jedu domů tramvají č. 8 lehce ovíněná Dornfeldrem, který byl mimořádně dobrý, kde to sehnali, prý ve vinotéce U mostu – ten most se jmenuje Miloše Sýkory na památku kluka, který ho zachránil před průjezdem německých tanků v pětačtyřicátém; glosátoři Ostravy, které ráda v časopisech konzumuje jistá Praha, by ten fakt ani nevyslovili, stejně jako to, že je v Ostravě ulice Partyzánská a třeba Dělnická, nevím, jak se vyrovnávají s Havířovem, běloručkové pos..ní…
To je slovník té paní, která ke mně přišla na mostech ve Svinově, v dopravním uzlu nejen pro Prahu, ale také pro Vídeň, Varšavu a Bratislavu, tím pádem i pro Salzburk, Bělehrad a tak dál… a řekla mi: Ty šaty by slušely i mně. Pravda, měla jsem prosté dlouhé šaty z Aix-en-Provence, světle modré, mohly by jí slušet, její muž, na kterého se ještě před chvíli věšela, také bez několika předních zubů, stál opodál a čekal, že se svléknu a vyměním s ní své šaty za tepláky a jeho nátělník, který měla na sobě. Neudělala jsem to, buržoazní krysa jedna…
Svinov Mosty dolní zastávka je vydlážděna v barvách katedrály v Sieně. Dvoubarevný materiál, modrý a bílý sice není italský mramor, ale vždycky mě to tady napadá. Jako při vodotryscích už zmíněného svinovského nádraží se mi vždycky vybaví Jerevan a jeho vodotrysky k připomenutí genocidy Arménů v patnáctém roce minulého století.
U našich vodotrysků jsem při cestě tam sledovala dva holuby, stáli na posledním schůdku u vody, jeden se mžikem ponořil a pomocí křídel se mohutně osprchoval, jako to dělají stehlíci a vrabci, druhý se k tomu zaháněl mnohokrát, odvahu nenašel a nenašel, co byste si o něm pomysleli…
Lydie Romanská
Autorka je básnířka a prozaička.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
