Magdalena Dobrá: V Senegalu poznáte, že nikam nespěchat je sladké

Je večer, slunce se pomalu chýlí ke spánku. Šeří se. Přicházející muži se shlukují okolo ohniště. Pak – bez domluvy – jeden z nich připraví a zapálí oheň z věcí, které dobře hoří a nečoudí. Muži si sedají okolo ohně a začínají s přípravou obřadu pití atáji, což je silný černý sladký a posilující čaj. Když se v ohništi objeví žhavé uhlíky, jeden z nich je bere do holých prstů a vkládá je do speciální nádoby, na kterou položí nádobu s vodou. Červená konvička, ošlehaná plameny, tiše přede. Muži se baví, vyprávějí si příhody dne. Všichni čekají na večeři, která přijde zanedlouho…

Pokud chcete nějakou zemi blíže poznat, měli byste v ní alespoň nějakou dobu žít. Z tohoto úhlu pohledu tedy nemohu říci, že bych Afriku znala. Při návštěvě Senegalu jsem ale alespoň dotek tohoto divukrásného, barevného, nespoutaného i v mnohém omezeného kontinentu pocítit mohla. Odnesla jsem si zejména dojmy a nálady, jež je neradno podceňovat, ale naopak je třeba je přijmout. Měla jsem možnost účastnit se tanečního workshopu v africkém Senegalu, v sídle lektorky poblíž umělecké vesnice s názvem Abene, která leží v provincii Casamance na břehu oceánu.

Neobřezanou ženu žádný muslim nechce

Devadesát procent obyvatel Senegalu je muslimského původu. V místě, kde jsme pobývali, se ale spíše praktikoval animismus, kombinovaný s islámem. Povinností muslima je mimo jiné modlit se několikrát denně ke svému bohu. Za dobu našeho pobytu jsme neviděli jediného černého umělce, který by tak činil. Možná se modlili někde v ústraní, ale moc tomu nevěřím., Podle slov jednoho místního hudebníka se muži údajně přes týden modlí doma. V pátek odpoledne se však ve větších městech přeruší práce, aby se všichni mohli sejít v mešitě. A opravdu, v den našeho odjezdu, ve zmíněný pátek, svolával naléhavý hlas muezzina věřící muslimy do mešity. Nesl se prostorem, volání se vznášelo nad našimi hlavami jako znamení, že jsme v muslimské zemi. Součástí tamní kultury je bohužel i ženská obřízka a tento příšerný zvyk zřejmě nepůjde jen tak vymýtit. Muslimové jej přijímají jako skutečnost a asi o něm příliš neuvažují. Praktikovali ho už jejich prarodiče, rodiče, stejné to bude s nimi i s jejich dětmi. Dívky prý zákrok podstupují dobrovolně (?), protože neobřezanou ženu údajně žádný muslim nechce.

Zapuzená manželka se musí vzdát dětí

Ženy zde ostatně nemají na růžích ustláno. Muslim může mít až čtyři ženy, ale všechny je musí uživit, zaopatřit je. Má ale i právo ženu zapudit, pokud se mu znelíbí či najde nějaký pádný důvod k tomu, aby to udělal. Zapuzená manželka je donucena opustit manželův dům, ale děti mu musí nechat. Ty prý náležejí otci a stará se o ně jeho rodina. Když se v Senegalu žena vdá, odejde do domu svého muže, kde jí náleží postavení služky, řekli bychom my. Slouží matce svého muže a dalším ženám v domácnosti. Pokud se ožení muž, přivede si ženu do svého domu a čeká ji stejný osud jako ostatní ženy. Manželství je nicméně pro tamní ženy způsob, jak přežít, jak si zajistit přežití. Je logické, že Senegalky mají zájem o bohaté muže a nikoliv o chudé umělce. Hlavním a největším úkolem ženy je pak rodit muži děti, čím více, tím lépe. Muž zajišťuje pro všechny obživu. Když jsme se bavili s místními umělci, většinou mladými hochy, více méně všichni tvrdili, že jim otec už zemřel. Těžko říci, zda to byla pravda, zda je práce v Senegalu tak vysilující, že muži rychleji umírají a ženy je přežívají. Bylo možné si všimnout, že pro syny je jejich matka bohyní a dělají všechno pro to, aby jejich matka byla spokojená. Alespoň to říkají, takové řeči jsem zaslechla několikrát.

Několik hodin šlechtění a pak hurá na párty

Senegalci se rádi zdobí, rádi se šlechtí. Dbají na sebe. Nelitují času a stráví několik hodin úpravou svého zevnějšku, než se třeba večer vypraví na párty či do společnosti. Senegalky a černošky obecně chtějí dlouhé vlasy, nejlépe rovné. A milují paruky. Byla jsem svědkem toho, jak sličná černá žena s nádhernými světlými vlasy uprostřed tance odhodila z hlavy paruku, případně jí sama odlétla, aby se mohla vnořit do víru divokého afrického tance. Ženy nosí překrásné pestrobarevné šaty z afrických látek, ty vdané mají na hlavách uvázané čepce. Na zádech jim spí dítě. Kočárek jsme za celou dobu neviděli žádný, děti jsou uvázané v šátku na zádech matek. Není výjimkou vidět ženu s dítětem, která nese obrovský koš naložený zbožím na hlavě. Kráčí důstojně a jistě.

Úředním jazykem je v Senegalu francouzština, ale dobrý francouzštinář by občas zaplakal, protože výslovnost a slovní zásoba, stejně jako úroveň gramatiky, jsou tu velmi rozdílné. Nejčastěji jde o jazykovou úroveň, která se dá charakterizovat jako basic, ale samozřejmě bude záležet na komunitě, v níž se budete pohybovat. Jinak zde mluví místními jazyky, jimiž jsou tvrdý wolof a měkká šišlavá mandinga. S angličtinou či jinými jazyky tu moc nepochodíte, snad jen v restauracích a turistických centrech, kde je vyškolený personál. Jsem ráda, že jsem v takových místech nemusela být, protože hotely v turisty oblíbených destinacích vás jako návštěvníka od reality vzdalují a vytvářejí jakousi iluzi něčeho, co ve skutečnosti není pravda.

Místní obyvatelé mají určité shodné rysy: jsou černí, respektive barva jejich kůže je hodně tmavá, mají velké plné rty, velké oči, bílé a na pohled zdravé zuby. Většina jich je štíhlých a vysokých, ale samozřejmě bychom zde našli i ženy či muže plnějších tvarů a rozdílného vzrůstu.

Pokud jídlo nemají, tak prostě nejedí

S kolegyněmi, které se účastnily stejného workshopu, jsme se shodly na tom, že pokud by ve světě nastala nějaká přírodní katastrofa, Afrika by byla kontinentem, který by ji přežil. Proč? Má k tomu prostě předpoklady. Nedůležitější z nich je, že Afričani vystačí s málem. Jsou zvyklí (samozřejmě ne všichni), že občas hladoví. Když rodina nemá jídlo, jde prý k sousedům. Pokud oni mají, rozdělí se. Jindy se situace obrátí a dělí se ona se sousedy. A pokud jídlo nemají, tak prostě nejedí. Den, dva, tři …. Mezitím se něco objeví.

Afričani žijí ze dne na den, což je další typický rys. Nepřemýšlejí, co bude za týden, za dva, za měsíc, za rok. Pohledem Evropana bychom řekli, že Afričané v jistém smyslu přežívají. Pocit, že jsou věčně hladoví, tu bylo možné vnímat. Senegalci třeba nedovedli pochopit, proč nějaká žena nejí, když má k dispozici jídlo. Proč se ho dobrovolně vzdává? Souvisí to asi s všudypřítomným hladem. Touha se netýká jen jídla, ale také sexu nebo zážitků. Lidé sní o pohodlném životě v bohaté Evropě. Získat vízum do Evropy je pro ně úkol z říše snů, nemají ani na letenku. Mluvím o chudých umělcích, kteří se věnují hudbě a tanci a mají hluboko do kapsy. Ti podléhají iluzi, že je bílé ženy či bílí muži spasí a zařídí jim pěkný bezpracný život v Evropě.

Na elektřinu a vodu z kohoutku zapomeňte

Při procházkách rybářskou vesnicí Abene, kterou protíná jedna hlavní tepna, narazíte na toulavé psy, slepice a kohouty, mezi nimi se potulují kozy a občas se vyskytne i prase. Prý ho využívají k likvidaci biologických zbytků. Muslimové ovšem vepřové nejedí, prase nakonec možná snědí nečetní křesťané. Podél oranžovo-karmínové prašné cesty se válejí odpadky, mezi nimi slídí zvířata. Prudce jedoucí auta prašnou cestu pořádně rozvíří, někdy i zatroubí, takže stihnete uskočit. Cesta je lemovaná stánky a obchůdky místních obchodníků, u nichž se můžete zastavit a vybírat si z jejich zboží. Život tu plyne svým tempem, které je pomalejší a je na hony vzdáleno běsnivému rytmu velkoměsta. Jde konečně o africký venkov, bez elektřiny, bez vody tekoucí z kohoutku, bez vymožeností moderní doby, na které jsme my, rozmazlení Evropané, zvyklí. Když ovšem místní tempo okusíte, zjistíte, že to jde a že ona bezstarostnost má něco do sebe, že život ze dne na den je dočasně velmi příjemný a osvobozující, že jste najednou lehcí a svobodní. Nakonec nevadí, že si nemůžete dát dvakrát denně sprchu, že nesnídáte vločky s mlékem a vajíčka se šunkou, že si večer nepustíte televizi a nebrouzdáte po kanálech ani po internetu.

Publikum tvé jsem já

Do Afriky jsem se vydala se skupinkou žen a dvěma muži – partnery dvou žen. Odlétali jsme doslova v předvečer konce loňského roku, v neděli 30. prosince. Letěli jsme přes Brusel, kde jsme přespali. Při čekání na letišti dostáváme od naší učitelky tance a manažerky workshopu instrukce, jak si v určitých situacích, které mohou nastat, poradit, co dělat a co raději ne. Tři hodinky uběhly a už nasedáme do velkého boeingu. Letadlo je plné černochů, kteří letí na oslavy Nového roku. První kontakt se Senegalci. Sedadlo mám na prostřední čtyřce, z jedné strany sedí statná černoška, z druhé štíhlý útlý černoch. Dáma ještě před startem usíná, hlava jí padá. Spí hlubokým spánkem. S mužem naopak konverzuji, bavíme se, kam jedu, co tam navštívit, která místa nevynechat. Protože jde o Gambijce, raději se vyhýbám informaci, že přes Gambii jen projedeme, ale bydlet budeme v Senegalu. Mezitím se vzbudí dáma a tak se dozvídám, že jede na domů za matkou, manželem a rodinou. Cesta plyne a už přistáváme v gambijském Banjulu. Sousedka ještě před přistáním vytáhla zrcátko a začala se líčit. Nejprve nános pudru, pak líčení očí. Sytě růžová rtěnka byla pěknou tečkou za jejím zkrášlením. Její snaha přinesla kýžený efekt: známí v letadle ji za její rty obdivovali. Černoška se smála a byla šťastná. Znala snad půlku cestujících, s každým si povídala.

Co dělat, když vám seberou pas

Když jsme vystoupili, hned při vstupní kontrole na letišti nám všem sebrali pasy s tím, že nemáme vízum, které potřebujeme. Bez pasů jsme pak asi hodinu čekali, uvězněni mezi davy domorodců, než nám pás vyplivne naše zavazadla. Naštěstí přijela všechna, první problém je vyřešen a tedy za námi. Mezitím na letiště dorazil manžel naší lektorky s manažerem přes cesty a dojednali s celníky vrácení našich pasů. Samozřejmě, že to nebylo zadarmo, ale malý úplatek vše spravil. Nasedáme tedy do auta, na jehož střechu muži nakládají a uvazují naše zavazadla, a vyjíždíme do tmavé noci.

Na gambijsko-senegalské hranici se situace opakuje, opět požadují víza, ale spraví to další úplatek. Celé zdržení nás stálo asi hodinku času, ale už nic nestojí v cestě do senegalské vesnice Abene, poblíž které se nachází pozemek a resort naší lektorky. Sedíme namačkáni, v autě zní hudba, naši černí průvodci se radují a smějí a prozpěvují si spolu s rádiem. Necelou hodinku před půlnocí přijíždíme do našeho nového domova: uprostřed oploceného pozemku hoří ve velkém ohništi oheň, okolo něj sedí správce pozemku, kuchařka a další lidé. Vítají nás, jdeme se ubytovat. První věc, kterou musíme udělat, je vytáhnout baterky. Na pozemku není zavedena elektřina, vše je tedy ve tmě. Dostáváme od naší lektorky povlečení, připravíme si postel, uložíme kufry a vyrážíme oslavit poslední den roku 2018.

Krokodýl zelený fláká se po pláži

Další den je volno, je Nový rok. Využijeme ho k ubytování a pobytu na pláži oceánu. Pomalu se seznamujeme s okolím, sžíváme se s novým prostředím. Večer jdeme na plánovaný koncert, který se už tradičně koná vždy na přelomu roku. Můžeme obdivovat dovednosti místních umělců – bubeníků, tanečníků, hráčů na balafon a další. Velmi pěkná je i podívaná na místní publikum. Obdivujeme ženy ve svátečních afrických oděvech, s čepci na hlavách, někteří muži přišli v tradičním svátečním oděvu, což je dlouhá tunika a kalhoty. Bohatost všeho okouzluje stejně jako hudba, tanec a z nich tryskající radost, to vše vás nabíjí. Do kempu se vracíme pozdě v noci.

S nástupem středy začíná rytmus a řád běžného dne. Zahajujeme ho na pláži hodinou jógy, pak následuje snídaně – francouzská bageta s pomazánkou. Když dosnídáme, začíná lekce bubnování. Po bubnech následuje lekce afrického tance, kterou vede bratr lektorčina manžela. S ním jsou nám ku pomoci další místní mladí umělci-tanečníci. Jenže, obvykle přicházejí i diváci - lidé z okolí, sousedé. Jsme zpestřením všedních dnů. Přinášejí si lavičky, usedají na ně a točí si naše snažení na mobily. Taneční lekce končí, jsme zpocené i šťastné a sdělujeme si, jaké kroky a variace nám šly, a jaké ne. Někdy ani bubeníci nemají dost a volně pokračují ve hře, vesele bubnují a užívají si nerušené volné hry. A zase tryská do vzduchu energie radosti a hravosti.

Před obědem je chvíle volna, kdy máme možnost se opláchnout od prachu, vyprat svršky nebo jen sedět a tlachat. Oběd tvoří obvykle rýže s pikantní cibulí a masem – rybami či kousky kuřete. V mírných obměnách to jíme každý den. Jíme ze společné velké mísy a každý si bere svůj díl. Po obědě je volno, můžeme ho využít podle svých preferencí; většinou chodíme k oceánu, kde setrváme do zhruba šesti či sedmi hodin než začne foukat nepříjemný vítr, který nás vyžene z pláže. Večery jsou nejméně romantickou částí dne. Na programu je tělesná očista – v přiměřeném rozsahu. Každá kapka vody se musí vytáhnout ze studně, je třeba vodou neplýtvat. Namydlit, spláchnout. Ale jde to, dají se i vlasy umýt. A taky je čas na povídání, sdělování si zážitků a pocitů.

Bubny nejlíp znějí v noci

Okolo osmé se začíná šeřit a udeří hodina moskytů. Je pravdou, že po celý pobyt jsme nepotkali ani jednoho, přesto jsme se poctivě mazali tee-tree olejíčky, sprejovali speciálními spreji a celkově se chránili – hlavně dlouhými kalhotami a tričky s dlouhými rukávy. Po večeři se sesedneme okolo ohně a čeká se. Máme hodinku či dvě, než se budeme moci odebrat na večerní párty, jejíž součástí bývá vystoupení místních umělců bubeníků a taneční sólíčka diváků. Vidět bubeníky v živém přenosu, zažít energetickou atmosféru afrických diskoték či večerních koncertů je zkrátka nezapomenutelné. To žádný dokument ani vyprávění nemůže nahradit.

Struktura dnů je víceméně stejná, dny však dělí různé zážitky, přibývající zkušenosti, radosti i zklamání z toho, že něco nejde. Život plyne svým tempem a všem je nám fajn. Dny mají svůj řád, vše dobře běží i bez civilizace, denního shonu, internetu a datového připojení. Výjimkou jsou jen dva výlety, jeden do Ziguinchoru, hlavního města regionu Casamance, a druhý, lodní, na ostrov s tajemnou bylinou, kterou zde pěstují ve velkém. Zážitky se kupí a než se nadějeme, odjíždíme. Na shledanou Afriko, au revoir. Brzy se sem vrátíme.

Magdalena Dobrá