Marcel Goliaš: Ivan David terčem Waigelova útoku. Pozvedám hlas na obranu europoslance

Michael Waigel se pustil do poslance Evropského parlamentu Ivana Davida, s nímž vyšel rozhovor pod titulkem „Věříte teoriím spiknutí? Spílají vám proto do hlupáků? Europoslanec David z SPD má konspirace za hotovou věc“ (k přečtení je ZDE). Souhlasím s Waigelovým tvrzením, které formuloval ve své polemické reakci na MUDr. Davida nazvané „Jací jsou čtenáři Parlamentních listů? Samé strachy a podezírání…“ (k přečtení ZDE), v jedné věci: Pokud někdo někoho obviňuje (v tomto případě jakousi „polistopadovou elitu“), aniž by definoval, koho tím vlastně myslí, tak je to jistě špatně bez ohledu na okolnost, kdo to činí. Stejně špatně je ale to, když zase někdo jiný, což je tomto případě Waigel, na základě toho háže všechny myšlenky daného člověka nebo dokonce jejich čtenáře do jednoho pytle.

Uvedu nyní několik příkladů myšlenek či témat, které v rozhovoru nastolil Ivan David a jež rozhodně nelze odbýt jako „konspirační“:

zamyšlení nad obecnou charakteristikou propagandy:
Proti tomu lze těžko něco racionálního namítnout. Bylo by vše samozřejmě možné zpřesnit, ale jinak jde o celkem trefné vyjádření. S propagandou v tomto smyslu se kolem sebe setkáváme dnes a denně (a rozhodně ne jen „z rusko-čínské strany“ – viz např. současná mediální masáž na témata jako Babiš, Zeman, klimatická změna, EU apod.).
cenzura jakožto omezování svobody projevu:
Je dnes patrná v televizi, rozhlase i na internetu, kde vystupují, publikují či diskutují zpravidla jen názorově spříznění odborníci. Těm, co si dovolí vyjádřit opačný názor, se bezdůvodně, tj. bez uvedení rozumných důvodů, nadává.
postupná degradace tradičních hodnot moderní společnosti:
To rozvedu níže.
polistopadoví hrdinové:
Copak Waigel nevidí, jak se dnes každý druhý politik vystavuje na demonstracích a hraje si na spravedlivého? Třicet let se tady takhle ve velkém nedemonstrovalo, až mám z toho pocit, že se za celou tu dobu vlastně nic neukradlo. Neexistovala snad žádná kauza Lehké topné oleje, Diag Human, Mostecká uhelná, Gripen, Opencard, OKD, Pandur, tunel Blanka, Rath, Nagyová a další?
rozprodávání národního bohatství:
Které strategické podniky nám vlastně ještě patří? A proč už nejsme v zemědělství soběstační? (PS: Toto nestojí za prostest?)
radikální změna původní koncepce EU:
Opravdu je dnešní EU stejná jako ta, do které jsme vstupovali? A opravdu je správné a žádoucí přijímat snad až polovinu našich zákonů „befelem“ z EU bez možnosti si o tom svobodně rozhodnout?

To je výběr témat, která ve svém článku MUDr. David zmiňuje a která podle mého názoru nelze jen tak shodit ze stolu, jak to činí Waigel jejich onálepkováním jakožto „konspirační“.

Kdože tady vypouští totalitní dezinformace?

Pokud jde o čtenáře Parlamentních listů, o nichž, zdá se, Michael Waigel nemá valné mínění, tak já jsem také jeden z nich, ale považuji se za čtenáře kritického. Nečtu všechny články, ale vybírám si jen ty, které mě něčím zaujmou, případně kde už jsem si ověřil, že jejich autor prezentuje rozumné (tj. logickými argumenty podložené) myšlenky. Takových článků nacházím (bohužel nebo bohudík) nejvíce právě na portálech typu Parlamentních listů. Portály jako Novinky.cz, Seznam.cz apod. publikují z velké většiny jen takové články, nad nimiž mi rozum zůstává stát, neboť jejich autoři kritizují všechno možné, ovšem bez jakýchkoli solidních argumentů (čest výjimkám). Nadávat například na Rusko nebo Čínu jen proto, že „jsou to říše zla“ nebo „vládnou v nich diktátoři“, případně „porušují se v nich lidská práva“, je sice hezké (a dnes i populární), ale bez toho, aby si autor takových článků dal tu práci, aby svou argumentaci solidně dokázal, případně srovnal jednání našich politiků s jednáním ostatních západních politiků či státníků, je to v lepším případě hloupé a zavádějící, v tom horším pak (je-li v tom zlý úmysl) dokonce dezinformační až totalitní. Podobně hloupě vyznívá i kritika kdejakých nepodstatných „forem“ (např. Zemanových vulgarit, jeho stáří či jeho zahraničních návštěv) při současném ignorování mnohem podstatnějšího „obsahu“ (např. prosazování politiky více azimutů, úsilí o oživení naší ekonomiky, úcta k obyčejným lidem).

Od té doby, kdy se zbožštil člověk na úkor Boha…

K Waigelově námitce ohledně neopodstatněných „strachů a podezírání“ bych uvedl jen to, že já strach o budoucnost svých dětí opravdu mám, ale nemyslím si, že by byl neopodstatněný. Od dob osvícenství se vede otevřený boj proti tradičním hodnotám jako je pravda, náboženství či rodina. Ve jménu „svobody, rovnosti a bratrství“ se zpochybnila existence objektivní pravdy (resp. jakýchkoli objektivních norem), schopnost rozumu pravdivě poznávat realitu, existence Boha, lidská přirozenost, přirozený mravní zákon a tím i smysl lidského života. Tohle všechno nově zapustilo své kořeny právě v osvícenství, kdy se zbožštil člověk na úkor Boha (resp. subjektivní názor na úkor objektivních norem/pravd). A právě tahle relativizace hodnot a tradic (tj. předchozími generacemi ověřených pravd, zásad a institucí) je patrná i dnes. Děje se tak především na univerzitách, školách i školkách (viz nově prosazovaná genderová ideologie, důraz na multikulturalitu nebo ekologii a klima, přehnaný důraz na lidskou sexualitu a emocionální zážitky či práva menšin). Plodem toho všeho jsou progresivně uvažující lidé, kteří pohrdají minulostí, tradicemi i jakýmikoli objektivními normami.

Pokrokáři utíkají před přítomností do budoucnosti

V politické filosofii se tento kolektivistický směr označoval jako „politická levice“, která sdružuje zastánce progresivních změn a pokroku. Pokrokoví lidé utíkají před úpadkovou přítomností do budoucnosti. Spoléhají přitom na to, co ještě není a co si je tedy možné libovolně představovat. Jsou navíc přesvědčeni o tom, že pozdější (tj. novější, modernější) je samo sebou lepší a dokonalejší než minulé. Na levici převládají kolektivistické směry, které považují společnost za nadřazenou jedincům do té míry, že v ní jednotlivec pozbývá své vlastní osobité hodnoty a stává se spíše prostředkem k dosažení cíle společnosti (resp. státu). Je tedy logické, že tyto směry usilují v politice i hospodářství o zesílení státní moci na úkor práv jednotlivce, s čímž jde ruku v ruce i centralizace státní správy. Těžko se při takovéto definici ubránit dojmu, že se jedná o charakteristické znaky současné EU.

Bez rodiny nelze dýchat

Proti tomu stojí směr označovaný jako „politická pravice“, která sdružuje zastánce starých osvědčených pravd, zásad a institucí, které mají základ v rozumné lidské přirozenosti a v odvěké zkušenosti, která tvoří podstatnou část kulturního dědictví každého národa. Konzervativní lidé soudí a utvářejí přítomnost podle minulosti. Na pravici převládají personalistické směry, které za základní kámen společnosti považují svobodnou lidskou osobnost a rodinu. V tomto pojetí má lidský jedinec hodnotu sám o sobě, a proto má i osobní, na státu nezávislá práva. To ovšem nelze chápat tak, že by byl na společnosti naprosto nezávislý. Lidé samozřejmě směřují svou přirozeností k založení společnosti (ať už rodinné nebo občanské), a teprve ve společnosti dospívá lidská osobnost svého plného rozvinutí a uplatnění. Na rozdíl od levicového pojetí toho však dosahuje svobodně a svébytně.

Král je nahý

Dnes se už sice chápání levice a pravice oproti výše uvedenému vymezení dost posunulo (nebo se od něj úplně upouští), ale pokud se na dnešní stav společnosti přece jen podíváme původní optikou, odhalí se nám pravá podstata současné EU v celé její nahotě. Ve světle výše uvedených argumentů tedy, narozdíl od Michaela Waigela, nemohu říct, že bych byl ze současného vývoje (pokroku) nadšený. Doufám tedy, že se mi podařilo předložit alespoň pár ne-tak-úplně-nelogických argumentů k zamyšlení.