Marek Hrubec: Strategické vztahy zemí střední a východní Evropy a Číny

Proč se v posledních letech tolik mluví o intenzivním zájmu Číny o spolupráci se střední a východní Evropou? Ekonomické a politické vztahy mezi zeměmi střední a východní Evropy a Číny v poslední době je nutné vnímat v rámci významných globálních politicko-ekonomických proměn a otřesů, které se urychlily od globální ekonomické krize v roce 2008. Výsledkem je evidentní ekonomický a politický pokles globálního významu západních zemí a posilování multipolárního světa, včetně nárůstu Číny, která od krize čím dál tím více hledá náhradu za povadlou spolupráci se západními zeměmi v ostatních oblastech světa.

Svoji kooperaci fakticky se všemi makroregiony světa realizuje ve strategické koncepci své vlastní verze globální spolupráce: Nové hedvábné cesty neboli Iniciativě pásma a cesty. Nejedná se ani o verzi bývalé RVHP, ani o západní verzi ve formě neoliberální globalizace, ale o vlastní čínský projekt. Spolupráce se západními zeměmi EU a s USA přitom samozřejmě pro Čínu zůstává důležitá, ale aktualizovaná obnova historické hedvábné cesty přinesla nové formy spolupráce Číny s Evropou a Afrikou a v posledních dvou letech rovněž s Latinskou Amerikou. Země střední a východní Evropy však nejsou jen jedním z mnoha makroregionů v tomto projektu, ale makroregionem, na něž se Čína skutečně intenzivně zaměřuje. Neopominutelným důvodem je, že tento makroregion je – necháme-li stranou západní země s Japonskem a Jižní Koreou – nejrozvinutější oblastí.

Hlavní trasy spolupráce Číny s ostatními makroregiony světa

První zasedání summitu premiérů (heads of governments) zemí střední a východní Evropy a Číny se uskutečnilo ve Varšavě před pěti lety v roce 2012. Právě tam vznikla platforma spolupráce 16+1, tedy 16 bývalých socialistických zemí střední a východní Evropy a Číny. Platforma 16+1 zahrnuje 11 zemí Evropské unie a dalších 5 zemí na Balkáně. Konkrétně: tři pobaltské země (Estonsko, Lotyšsko, Litvu), země V4 (Polsko, Česko, Slovensko, Maďarsko), země bývalé Jugoslávie (Srbsko, Chorvatsko, Slovinsko, Makedonii, Bosnu a Hercegovinu, Černou horu), Rumunsko, Bulharsko a Albánii. Do platformy 16+1 tedy nepatří Rusko, Bělorusko či Ukrajina, s nimiž Čína spolupracuje v další makroregionální platformě. Další summity premiérů 16+1 se po Varšavě konaly v Bělehradě v roce 2013, v Bukurešti v roce 2014, v Su-čou v Číně v roce 2015, v Rize v roce 2016 a letos minulý týden v Budapešti. Akce zahrnovaly také vědecké konference, které se věnovaly tématu 16+1.

Spolupráce 16+1: země EU - tmavě červená; ostatní země - světle červená

Zatímco před vznikem platformy 16+1 se jednalo především o ekonomickou spolupráci, čím dál tím více dochází k rozšíření kooperace na další oblasti. Platforma se zaměřuje na ekonomickou, dopravní, kulturní, vědeckou, vzdělávací a další spolupráci. V oblasti ekonomiky bylo poměrně snadné multiplikovat původně malý objem obchodu mezi zeměmi střední a východní Evropy a Čínou. Složitější pak samozřejmě bylo již relativně rozvinutý obchod dále rozvíjet. V roce 2001 byl objem obchodu zemí střední a východní Evropy a Číny jen 4,3 miliardy USD, v 2009 činil už 32 miliard USD, v roce 2011 byl 52 miliard USD a v 2016 dosáhl 58 miliard USD. Spolupráce však není vyvážená vzhledem ke všem uvedeným zemím, neboť 80% veškerého obchodu je především se zeměmi V4 plus Rumunskem. Z ostatních zemí pak nejvíce tvoří obchod se Srbskem, které je pro Čínu hlavním strategickým partnerem ze zemí 16+1, jež nejsou členy EU. Podobně je tomu s čínskými investicemi, jejichž drtivá většina se realizovala také v zemích V4.

Občas jsou slyšet žárlivé hlasy ze západních zemí EU, že Čína začíná zaujímat k 16 zemím exkluzivní přístup na úkor západních zemí. Uvedeme-li příklad z oblasti lodní dopravy, prostřednictvím níž probíhá nejvíce globálního obchodu, lze uvést, že dopravní firmy v Německu a Nizozemsku, a s nimi spřízněné vlády v těchto a dalších zemích, vidí ztrátu zájmu o jejich přístavy v Hamburku a Rotterdamu kvůli předpokládanému masivnímu přesunu lodní kontejnerové přepravy do hlavního řeckého přístavu Pireus v Aténách. Důvodem je, že čínská společnost COSCO (China Ocean Shipping Company), vlastněná státem, koupila v roce 2016 většinový podíl přístavu Pireus. Jedná se o strategickou investici, která mění mnohé poměry globálního obchodu. V tomto případě transnacionální rozepře nejde o nich jiného, než o klasický spor o vlastnictví výrobních prostředků.

Otázek zde je více, nicméně hlavní praktickou otázkou je, proč by se měl globální obchod po připlutí kontejnerů z Číny přes Rudé moře do Středozemního moře uskutečňovat přes celé Středozemní moře a poté okolo celé západní Evropy až do drahých přístavů v Hamburku, Rotterdamu a dalších západoevropských měst, když se může doprava značně zkrátit a (ekonomicky a ekologicky) zlevnit přes athénský Pireus a poté plynout vlakovou dopravou přes balkánské země do ostatních zemí Evropy. Vlakové spojení mezi Bělehradem a Budapeští, které Čína začala stavět, je přitom jednou z exemplárních investic do tohoto strategického projektu.

Země 16+1 nedělají nic jiného, než v menším měřítku následují spolupráci USA a západoevropských zemí s Čínou, která intenzívně probíhala v posledních čtyřiceti letech, tedy hlavně po otevření se Číny kolem roku 1978. Nyní přichází příležitost pro země střední a východní Evropy. Čína přitom poskytuje těmto bývalým socialistickým zemím půjčky na levné úroky. Je přitom všem zainteresovaným stranám zřejmé, že příležitosti zde díky automatizaci výroby (robotizaci) budou také ve větší lokalizaci výroby než dosud.

Navíc je třeba vidět, že obchod Číny se zeměmi střední a východní Evropy dosud tvoří jen malé procento celkového obchodu mezi Čínou a EU, který vloni činil 514 miliard USD. Právě díky tomuto velkému podílu západních zemí na obchodu s Čínou je Čína druhým největším obchodním partnerem pro EU. Proměna podílu obchodu s Čínou mezi západními zeměmi na jedné straně a zeměmi střední a východní Evropy na straně druhé může být pozitivním příspěvkem k požadované redistribuci bohatství v Evropě ve jménu snižování nerovností. V uplynulých desetiletích se nůžky v příjmech (například v platech) mezi občany východních a západních zemí EU příliš nezavírají, což vytváří frustraci ve východních zemích. Nelze se tedy divit, že lidé ve východních zemích EU hledají kompenzaci neuspokojivé politiky realizované v EU. Chtějí zůstat členy EU, ale nikoli podřadnými. Především Maďarsko, ze zemí mimo EU Srbsko, je v tomto ohledu nejaktivnější a rozvíjí intenzivní spolupráci s Čínou. Lze se ptát, zda Česko a Slovensko zaujme v dalších letech také aktivnější roli v tomto strategickém projektu 16+1.

Příležitosti patrně budou, nejprve ekonomické. Čínské premiér Li Kche-čchiang na summitu hovořil o tom, že se bude vkládat více financí do fondu investiční spolupráce (The China-Central and Eastern Europe Investment Cooperation Fund) a že bude ustavena nová bankovní asociace pro tyto země (China-CEEC Inter-Bank Association). Spolupráce 16+1 se v prvních pěti letech své existence zatím etablovala. Nyní přichází druhá fáze, kdy se bude moci plněji rozvinout. Větší intenzita spolupráce s sebou jistě přinese celou řadu témat a problémů, jež bude třeba analyzovat. To bude znamenat také mnoho nových oblastí výzkumu. Právě z tohoto důvodu byl letos ustaven nový ústav pro výzkum vztahů mezi zeměmi střední a východní Evropy a Číny s vědeckými pracovníky z těchto zemí.

Strategická spolupráce mezi zeměmi střední a východní Evropy a Čínou bude moci samozřejmě hrát větší roli také díky možnostem většího zapojení zemí střední a východní Evropy do globálního projektu spolupráce nové hedvábné cesty. To bude jistě výzvou také pro Evropskou unii, v níž by – doufejme – mohli země střední a východní Evropy získat příznivější pozici, než jakou měly dosud.

Autor je filosof a sociální vědec, zaměřuje se na sociální a politickou filosofií, globální studia a kritickou teorii společnosti a politiky.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.