Marek Řezanka: Cestou na smetiště dějin

Místo toho, abychom se zabývali třemi rovnocennými světovými velmocemi, USA, Ruskem a Čínou, které vesměs pošlapávají lidská práva a demokracii, protože to jsou velmoci a v různých stádiích svého vývoje opory kapitalismu, píší někteří bajky o velmoci zlé a velmoci hodné. Jako by USA nemučily vězně, nepotlačovaly občanská práva a mírová hnutí, neměly aféru ohledně plošných odposlechů a nečelily vlně rasismu a nesnášenlivosti vůči lidem jiné barvy pleti. Jako by to nebyly USA, kdo provedl invazi do Iráku – a tuto zemi zničil.

Pan Fendrych nic z toho nevidí. Jen tak je možné, že se nadechl k ideologickému pamfletu, který nazval: „Zeman v Číně zradil českou demokracii a Evropskou unii“ (Martin Fendrych, Aktuálně.cz, 3. 9. 2015).

Ježíši, a kdy???

Připomíná to pasáž z Osudů dobrého vojáka Švejka za druhé světové války, kdy poté, co se Švejk dozví: „Vy jste zradil císaře pána,“, na oko se vyděsí a odpoví: „Ježíši, a kdy???“

Čím Zeman zradil Evropskou unii? Že odmítl lživé tvrzení, že by Rusko provedlo invazi do Ukrajiny? Přes různé falešné důkazy o tomto počinu žádný relevantní důkaz proti Rusku neexistuje. Rusko žádnou invazi do Ukrajiny nepodniklo. Přesto ukrajinští politici po vzoru Henleina stupňují své požadavky, aby nakonec Rusko bylo napadeno. S mírovou dohodou se nepočítá. Proto také ukrajinská armáda proti části svých občanů bojuje, Minským dohodám navzdory.

Fendrych si dal záležet, když uvedl: „Zemanova orientace je prokazatelně východní, nezápadní. Tahá nás k autoritářským režimům. Proč? To není jasné. Každopádně mění trend, který po listopadu 1989 nastolil Václav Havel.“

Chtěl tím snad „básník říci“, že je rozdíl pokud se klaníme před USA, kterým posvětíme rozvrácení Iráku či Libye, a pokud se klaníme před Čínou či Ruskem, které se zatím podobným skóre chlubit nemohou – jenom si chtějí také trochu užít toho mocenského vlivu ve světě?

Asi by to chtělo panu Fendrychovi – a nejenom jemu – doporučit jako povinou četbu knihu P. C. Robertse, Selhání kapitalismu volného trhu a ekonomický úpadek Západu (Triton, Praha/ Kroměříž 2015, 172 s., ISBN 978-80-7387-903-7).

Tam by se pan Fendrich mj. dozvěděl, že „FBI učí své protiteroristické agenty, že „mainstreamoví“ američtí muslimové nejspíš sympatizují s teroristy, že Prorok Mohamed byl „vůdce sekty“ a že islámská praxe věnovat se dobročinnosti není ničím víc než „mechanismem financování boje“. Ve školícím zařízení FBI v Quanticu ve Virginii se agentům ukazují schémata, z nichž vyplývá, že čím „zbožnější“ je muslim, tím jsou jeho sklony k „násilí“ pravděpodobnější. V instruktážní prezentaci FBI se dodává, že tyto zničující tendence nelze usměrnit: V rámci muslimského práva je „jakákoli válka proti nevěřícím ospravedlněná“ a „zklidnění situace je neuskutečnitelné, pakliže bude Korán i nadále považován za Alláhovo slovo“. Chvilku se nad tím zamyslete. Žádná muslimská země Spojené státy nenapadla. Podle oficiálních zpráv byli únosci z 11. září původem převážně za Saúdské Arábie a nejednali jménem žádné muslimské vlády. Přesto americká vláda rozpoutala válku proti třem muslimským zemím – Afghánistánu, Iráku a Libyi – a angažuje se ve vojenských operacích proti údajným teroristům ve třech dalších islámských státech – Pákistánu, Jemenu a Somálsku… Spojené státy se rozhodly vést válku proti Iráku na základě úmyslných lží a neexistujících „zbraních hromadného ničení“ a podvržených snímků „hřibovitých mračen“ z pokusných výbuchů neexistujícího jaderného programu… Čím se to liší od prohlášení Adolfa Hitlera, že „včera v noci polské oddíly překročily hranice a napadly Německo?“ (P. C. Roberts, s. 78-79). Stejně tak by pan Fendrych mohl napsat esej na téma: Jak je slučitelná demokracie s praktikami vlády USA. Začít by mohl například následujícím Robertovým postřehem: „Za účelem obžalovat mírové aktivisty z porušování teroristických zákonů se dnes svolávají velké federální poroty“ (P. C. Roberts, s. 77). A pokud by ještě měl pocit, že někdo zrazuje „západní demokracii“, mohl by zmínit i fakt, že „Bushův režim vyhlásil, že prezident – jako hlavní velitel „války proti teroru“ – má výsadu zbavovat americké občany jejich svobody a majetku bez soudního řízení… Obamův režim přidal k výkonným pravomocem právo zbavit americké občany života bez nároku na soudní řízení… Degenerace americké demokracie v policejní stát je téma pro celou knihu. Zde jsem se o ní zmínil stručně, neboť jsem chtěl rozptýlit naivní naděje, že se hospodářské vyhlídky amerických občanů opět oživí zásluhou demokracie…“ (P. C. Roberts, s. 84 – Více.)

Zatímco se pánové Štětina, Fendrych či Putna křižují před „ruským nebezpečím“ a volají po obraně před „zrádci a kolaboranty“, neděsí je pomyšlení, že by se v USA dostal k moci další z Bushů, konkrétně Jeb. Stejně tak tyto pány netrápí režim na Ukrajině, který nepokrytě tíhne k fašismu. Oni se k výzvě Unie českých spisovatelů jistě nepřihlásí. Stejně jako zradu nebudou považovat, že vláda ČR občany ČR neseznámí s Danube Ride (Co je nakládáno, kde je to nakládáno a kde vykládáno a za jakým účelem?). Ač se několik iniciativ obrátilo na premiéra Sobotku, ten to vzal pouze na vědomí a k žádné diskusi se nechystá. Jsou zkrátka věci, o nichž se v „demokracii“ nediskutuje.

Zato se pan Fendrych může rozkatit, že prezident Zeman hájí v Číně ekonomické zájmy své země: „Tou specialitou tedy je, že Zeman zavírá oči před potlačováním lidských práv v Číně a dělá, že jde jen o kšeft. Je to ubohé, nízké. Škodí nám. Sem patří i setkání s Putinem v Pekingu. Jednali o Islámském státu a o obchodu mezi Českem a Ruskem. Podstatné je to, o čem nejednali: o ruské agresi na Ukrajině. Zeman v Číně poněkolikáté zradil českou demokracii i Evropskou unii.“ Nemělo by pana Fendrycha zajímat, kdo nese výrazný podíl na vzniku takzvaného Islámského státu – a jak s ním v této fázi účinně bojovat? Nebo snad chce, aby se rozšířil ještě na další území států, které USA svou politikou stačí rozvrátit? Osobně se domnívám, že pokud česká diplomacie bagatelizuje hrozbu Pravého sektoru na Ukrajině a pomáhá rozdmýchávat nálady vůči Rusku, je nevyšší čas ji opustit – teatrálně řečeno, zradit.

Jiný expert přes demokracii, pan Sezemský, pro změnu píše: „Miloš Zeman před summitem NATO ve Walesu prohlásil: „Zatím nebylo prokázáno, že na Ukrajině je ruská invazní armáda, a já beru vážně prohlášení ministra zahraničí Lavrova, že tam žádní ruští vojáci nejsou.“

Jeho slova byla v rozporu s vedením NATO. Už v té době podle odhadů na východě Ukrajiny bojovalo kolem 5000 ruských vojáků. Zeman nezastírá, že více věří Rusům než spojencům, což se jako červená niť táhne celým jeho působením.“ (Jiří Sezemský, Poločas Zemanovlády: Dvacet největších přešlapů, Svobodné fórum, 4. 9. 2015).

Ano, Miloš Zeman prohlásil to, co i například šéf francouzských tajných služeb, Gomart – pan Sezemský si ho tedy může přidat na seznam „zrádců demokracie a Evropské unie“.

Kam jsme došli…

Je tristní pozorovat, na jaké úrovni pracuje významná část české mediální scény. Stala se pro celou řadu českých občanů nedůvěryhodnou, směšnou – něco jako pověstné Radio Jerevan. To pak vede k tomu, že tito lidé ochotně věří všemu, co je v rozporu s „informacemi“ uvedených médií. Což je někdy také značný problém – protože i mnohá takzvaně alternativní média šíří nepravdivé zprávy.

Protimuslimské nálady v naší společnosti můžeme z velké míry přikládat obavám z tzv. Islámského státu. Co na tom, že Islámský stát má s islámem jen pramálo společné a že mnoho muslimských hlav již bylo setnuto? Podstatné je se ptát, kdo Islámský stát porazí. Nejlepší by bylo, kdyby to zvládli sami lidé v zemích, kde se rozpíná. To by ale nesměli být decimováni „západní pomocí“. Bylo by za potřebí, aby se o boji proti IS toliko nemluvilo, ale od slov se přešlo k činům.

Tereza Spencerová se o době, kdy by mohlo dojít k porážce Islámského státu, vyjádřila vcelku srozumitelně: „Jistě, souhlasím s Barackem Obamou, že Islámský stát bude poražen, jednou, někdy… Stane se tak ovšem jen ve chvílí, kdy se „svět“ – a tím míním především Západ a jeho regionální spojence typu Saúdské Arábie, Kataru a Turecka – rozhodne ho opravdu porazit, tedy až se „svět“ rozhodne, že přestane Daeš využívat coby nástroj k prosazování svých zájmů. Poslední týdny přitom ukázaly, že Daeš není všemocný – syrští Kurdové dokázali obsadit řadu „jeho“ měst včetně pohraničních přechodů do Turecka, přes něž proudí zásobovací trasy Daeše, spolu se syrskou armádou se dostali až k „hlavnímu městu“ IS, tedy k Rakká, a co myslíte, že následovalo?Turecko hrozí vojenskou agresí do Sýrie, aby tamní Kurdy „umravnilo“ a zachránilo tak Daeš, USA už „musely“ Turecku slíbit, že přestanou Kurdům dodávat zbraně, aby de facto zachránily Daeš, a k tomu své nálety v rámci Obamovy „války proti Islámskému státu“ přesunuly na opačnou stranu Sýrie, hlavně asi aby Daeši neublížily… zkrátka nastala naprosto bizarní a pokrytecká situace, kdy Turecko, člen „našeho“ bohabojného a mírotvorného a kdovíjak ještě pozitivního NATO, chrání Daeš ze všech sil; USA se bojí tureckého sbližování s Ruskem v energetice, a tak prezidentu Erdoganovi splní vše, co mu na očích vidí – a IS se tedy dál drží. Zkrátím to: Daeš bude poražen ve chvíli, kdy od velkohubých slov přejdeme k činům. Daeš je totiž „upevněn“ jen do té míry, do níž americké nálety nemíří na jeho konvoje s ropou či pohonnými hmotami a zbraněmi.“

Pokud se s USA nedá v boji proti IS počítat, je nutné hledat u dalších velmocí. Ty samozřejmě nepomohou pro něčí pěkné oči – Rusko i Čína mají mezi svými menšinami muslimy – a mohou se obávat radikalizace některých skupin a krvavých bojů na svém území. USA se pak nebudou žinýrovat použít IS jako nástroj k prosazení svých mocenských zájmů, ať již se jedná o Sýrii nebo o oslabení Ruska na Kavkaze či Číny prostřednictvím Ujgurů.

Co vše tiká na Ukrajině?

Co se též v mainstreamu neobjeví, je fakt ohledně propojení nahnědlé ukrajinské vlády a radikálních islamistických sil: „Nicméně dalším důvodem, proč se Daeš usadil na Ukrajině, je usnadnění přístupu k cílům na Západě: „Ukrajina se nyní stává pro „bratry“ důležitou zastávkou,“ vysvětluje Marcin Mamon. „Za 15 tisíc dolarů tam bojovníci dostanou nové jméno a doklady potvrzující jejich ukrajinské občanství. Ukrajina sice nepatří do EU, ale je snadnou cestou k imigraci na Západ. Ukrajinci nemají velké potíže dostat se do sousedního Polska.“… Fakt, že islámští teroristé mají přímou podporu Kyjeva, Marcin Mamon dovozuje například z toho, že cestou do jejich tábora na nesčetných zkorumpovaných ukrajinských checkpointech nemuseli platit žádné bakšiše; vždy mohli projet bez problémů. A Isa Munajev si polskému novináři pak stěžuje, že Dudajevův prapor je chudý a musí svůj džihád financovat zločinem. Nicméně jeden „menší oligarcha“ jim prý dal 20 tisíc dolarů, aby společně prodávali jantar „bohatým šajchům“ na černé trhy v Perském zálivu, což s největší pravděpodobností budou ti samí, kdo financují Daeš v Iráku a Sýrii.“

V tomto rámci je potom třeba vnímat někdy až nepokrytou hysterii vůči všemu muslimskému. Co na tom, že jako sláma z bot zde čouhají imperiální zájmy určitých kruhů, kterým v žádném případě nevoní angažování Ruska v Sýrii? Co na tom, že přikládáním polen a přiléváním oleje do protiruského ohně zaděláváme na ničivou válku? Mír se totiž nenosí. Hlavní je hájit zájmy zbrojařských firem, tak co nějaké právo na život? Ať se klidí z cesty. Na tomto místě je důležité zmínit, že se v komentování a hodnocení krize na Ukrajině promítlo selhání českých „elit“. Propadla média, zdiskreditovala se „fronta akademická“, napodobila ji scéna umělecká. O politicích snad ani nemluvě. Pehe, Mitrofanov, Šafr, Neff, Putna, Romancov, Ženíšek, Halík, Dolejší, Štětina, Kocáb – a mnozí další. Ti všichni komentovali situaci na Ukrajině faktům navzdory.

Nezbavíme-li se mýtů, naše společnost zůstane hluboce rozdělenou – a příkopy se ještě budou rozdělovat – a to tím více, čím nedůvěryhodnější budou její akademické, umělecké a politické „elity“. Jako příklad může sloužit politolog Rosůlek, který na sociálních sítích prezentuje svůj postoj, že jediné místo, kam patří Putin, je toaletní papír. Je takové chování hodné politologa?

Cestou na smetiště dějin

Pomalu se bude blížit datum 17. listopadu, datum, které bychom měli mít spojeno s pojmy „studenti“ a „svoboda“. Až se zase budou objevovat rudé kartičky proti prezidentovi republiky, začněme se bavit o tom, zda není na našich vysokých školách narušena svoboda názoru a zda opět nemíříme ke sjednocení kroku a zavření úst.

Žádné společnosti neprospívá, když ti, kteří jsou vydáváni jako „její osobnosti“, ztrácejí kredit. Když jim více a více lidí přestává věřit – a dokonce jsou lidem pro smích. Takovou společnost nepomůže donekonečna kritizovat, jak je „primitivní“. Takové společnosti prospěje jediné. Aby se její namyšlené a zdiskreditované „elity“ po historickém znemožnění už konečně odebraly na smetiště dějin.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami