Marek Řezanka: Jak se rodí bakaláři?

Ve stati nazvané „Studium jako nástroj vzdělanosti, nebo ideologické manipulace?“ (Viz) jsem se obecně zabýval neduhy především humanitních oborů vysokých škol. Tento text potom zmíněné „neduhy“ (mohli bychom jít i pro mnohem tvrdší a výstižnější výraz) doloží konkrétními příklady.

Za debatu samu o sobě by stály význam a hodnota toliko bakalářského titulu.

Zkusme se podívat na některé bakalářské práce na humanitních oborech.

První zastavení učiňme na Masarykově univerzitě v Brně, konkrétně u práce zabývající se otázkou:

Jaké je vdát se v Indii?: ZDE

Zmíněná stať nemá v úvodu vymezení problematiky, natož, že by něco zkoumala, porovnávala, hledala. Že by konfrontovala nějaké vlastní hypotézy s jinými odbornými texty. Jedná se o reportáž, nikoli o bakalářskou práci.

Změny jsou pozitivní, ale je možné je vnímat i negativně…

Nyní se přesuňme na ZČU v Plzni.

Zde bychom (například v oboru politologie) mohli najít různé požadavky na bakalářské práce – například, jak má vypadat seznam literatury či jakou úpravu mají mít odkazy na použitou literaturu v textu.

Konfrontujme tyto požadavky s konkrétními bakalářskými pracemi. Uvedl bych tři modelové případy

1) Demokratický deficit Evropské unie a možnosti jeho řešení (Pekariková Tereza) – Viz. Vedoucím práce byl Petr Jurek. Cílem práce mělo být posouzení prostřednictvím analýzy jednotlivých institucí EU, zda Lisabonská smlouva přispěla ke zvýšení legitimity EU. K jakému že autorka dospěla závěru?

„Z analýzy vyplývá, že změny, které byly zavedeny, jsou v mnohém pozitivní, ale je možné si případné změny vykládat negativně. Nelze nestranně a explicitně posoudit nakolik Lisabonská smlouva přispívá k řešení problematiky demokratického deficitu, resp. nakolik napomáhá zvýšení legitimity EU jako celku v očích široké veřejnosti, ale je fakt, že v určitých aspektech napomáhá větší transparentnosti rozhodovacího procesu. EU v zásadě funguje podle pravidel, která si mezi sebou nastaví členské státy. To, do jaké míry jsou pak státy ochotny omezit svou suverenity a to jakým způsobem budou na národní úrovni propagovat EU, aby byla přiblížena občanům, je věc jednotlivých států. Pravděpodobně bude do budoucna nezbytné, aby členské státy učinily zásadní rozhodnutí k tomu, aby byla posílena legitimita a efektivita EU, čímž se budoucnos EU jeví poněkud nejistě.“

V podstatě k žádnému zásadnímu sdělení jsme se nedobrali. Navíc i v závěru práce si všimneme překlepu ve slově „budoucnost“, vidíme chybějící čárku za „posoudit“ a před „a to“. Nemluvě o protiřečení si, kdy autorka píše, že změny jsou v mnohém pozitivní, ale je možné si je vykládat i negativně. Nemělo by být v závěru jasně uvedeno, co je negativní – a co případně pozitivní – a proč?

Oponentský posudek jasně uvádí, že práce obsahuje řadu překlepů a že nemá jasně definované cíle práce. Zato oceňuje uvedený závěr:

Hodnocení oponentky, Lenky Strnadové: „,,,Práce je celkově pečlivě zpracovaná, kombinuje deskriptivní i analytický přístup. Dílčí nedostatky vidím v úvodu, který by mohl ještě lépe a jasněji definovat cíle práce, v současné podobě působí mírně zmateně. Zároveň zde chybí zhodnocení stavu bádání… Na s. 10 předpokládám, že tvrzení o aktualizaci standardní verze demokratického deficitu v první polovině 20. st. Musí být jen překlepem v časovém vymezení. Celkově tato část postrádá plynulost a některé odstavce spolu jakoby logicky nesouvisí. Stejné slabiny postihly i vysvětlení regulačního modelu Majoneho (s. 12-13), které je jen povrchní a neposkytuje dobrý vhled do principů tohoto modelu. Také některé silně hodnotící citace zůstávají nedovysvětlené, např. Citace Scharpf 2001 na s. 18 je v kontextu předchozího textu nejasná a čtenář nemá z čeho dovodit, proč Scharpf říká, co říká.

Ocenit je nutné pozornost, kterou autorka věnovala závěru práce… Formální úprava práce je zdařilá. Autorka velice pečlivě pracuje se systémem odkazování. Jazyk práce je na poměrně dobré úrovni, i když se bohužel objevuje poměrně velké množství překlepů a občasné gramatické chyby. Seznam literatury je široký a kvalitní. Chyba se vyskytuje u některých záznamů o kapitolách z editovaných knih, kde chybí paginace… Celkově se jedná o pečlivě zpracovanou, kvalitní práci, která splňuje nároky kladené na bakalářskou práci.“

Navrhovaná známka této práce byla výborná.

Takže si shrňme hlavní body. Zmíněná práce i podle slov oponentky nemá dobře stanovené cíle, obsahuje četné překlepy a gramatické chyby, nejasné citace – dodal bych, že schází shrnutí toho, k čemu měla studentka nějakým bádáním dospět. Přesto tato práce byla navržena na výbornou. Stačí si jenom položit otázku, zda by nad zjevnými nedostatky byly zamhouřeny obě oči oponentky i v případě, že by po ideologické stránce práce vyznívala jinak? A zda by naopak nebyly zvýrazněny jakkoli drobné nedostatky, aby taková práce neprošla

Aplikace cosi vygenerovala…

2) Mediální obraz Benešových dekretů v poslední fázi prezidentské volby 2013 (Lucie Čavojská) – Viz. Vedoucím této práce byl Přemysl Rosůlek, známý svým odporem vůči M. Zemanovi (viz např. ZDE). Cílem práce mělo být posouzení mediálního obrazu Benešových dekretů a jeho vlivu na prezidentskou volbu v roce 2013.

Autorka již v úvodu své práce sklouzává k jednoznačnému ideologickému pohledu na Benešovy dekrety a na odsun Němců, který vytrhává z kontextu mezinárodních dohod a hlavně z kontextu právě skončené světové války. Práce zamlčuje podstatný fakt, že důležitost Benešových dekretů tkví v nemožnosti majetkových nároků ze strany kolaborantů s nacisty. Že zrušení Benešových dekretů by mj. vedlo k revizi výsledků druhé světové války.

Bakalářská práce čpí na hony ideologickým zaujetím a silnou antizemanovskou averzí.

Autorka zcela záměrně vynechala při rozboru tisku Haló noviny (jako neseriózní). Jak pak ovšem mohla postihnout realitu jako celek? Část naší populace a její názory ji nezajímají?

Nicméně, toto autorce nebrání v konstatování, že: „Deníky byly také vybírány tak, aby byly reprezentovány jak proudy levice, tak i pravice. A tím pádem byl náš výzkum vyvážený a objektivní.“

A jaký že je závěr této práce?: „Zůstává tedy otázkou, nakolik Benešovy dekrety ovlivnily voliče v jejich rozhodování. A zda opravdu toto téma ovlivnilo volbu prezidenta České republiky. Kdyby se téma znovu nediskutovalo, vyhrál by někdo jiný? To jsou náměty pro hlubší sociologické výzkumy.“ Nemělo být cílem stati právě zodpovězení těchto otázek?

Věnujme se opět oponentskému posudku: „…Samotný rozsah a detailnost, se kterou se autorka věnuje teoretickému ukotvení práce a charakteristice mediální logiky, není problematickým. Problém vyvstává ve chvíli, kdy je této části věnován disproporčně větší prostor než samotné analytické části…

Na s. 41 (a dále) hovoří autorka o tom, že pomocí aplikace Annopress se jí podle zadaných kritérií podařilo vyhledat 189 článků. K využití Annopressu mám několik komentářů (které ale nejsou kritického charakteru, ale jedná se spíše o doporučení). Zaprvé je vhodné do textu uvést, jakou indexační shodu považovala autorka za relevantní. Zadruhé skutečnost, že aplikace vygenerovala 189 článků, nemusí automaticky znamenat, že sledovaná média vyprodukovala pouze 189 článků – je možné, že výsledek vychází z vyhledávacích kritérií zadaných autorkou – místo hledání výrazu „Benešovy dekrety“ by bylo vhodnější poskytnout aplikaci bližší informace (například zadáním parametru „Beneš*<near>dekret*“).

Můj dojem z práce je veskrze pozitivní. Autorka předkládá konzistentní argumentaci směřující od vystavení teoretického rámce, ve kterém se pohybuje, přes metodologické zpracování, k analytické části textu. Jediné, co kazí celkový dojem z textu, je určité „nadhypotézování“, které lze ale přičíst na vrub módnosti používání slova „hypotéza“ v rámci odborných textů.“ Navrhovaná známka této práce byla výborná.

Opět tedy vidíme, že poměrně závažná pochybení – analytická část je upozaděna před teoretickou, použitá metoda vyhledávání článků je zavádějící – nemají vliv na celkové hodnocení práce.

Čerpat ze dvou tří publikací stačí?

3) Rozpad státu jako příčina mezinárodního terorismu – Afghánistán (Slavomír Slaninka) – Viz. Vedoucím práce byla Linda Piknerová.

Předkládaná práce je plná faktických pochybení a nepřesností, jejichž rozbor by vydal na samostatnou práci. Stačí, podíváme-li se na závěr uvedené stati:

„Abych se však vrátil k tomu, co jsem chtěl říct. Dle mého názoru, má Afghánistán to nejhorší za sebou, a nyní již není tak zajímavou „destinací“ pro (mezinárodní) teroristy. Je to dáno zejména dvěma věcmi. Tou první je, že Al-Káida, tak jak existovala před deseti či dvaceti lety, již dnes neexistuje. Většinu hlavních představitelů se podařilo postupně pozabíjet nebo zadržet.

A skupina jako taková, se rozdrobila do malých nezávislých buněk. Troufám si však tvrdit, že odkaz, který po sobě zanechal Usáma bin Ládin, i nadále zůstává. Avšak ten je možná ještě nebezpečnější, než samotné teroristické akce.

Po celém světě totiž roste počet zfanatizovaných muslimů, kteří jsou ochotni zanechat všech světských výdobytků, které jim poskytuje západní civilizace. Raději se vydají na duchovní cestu, která je však, bohužel až příliš často, reprezentována džihádem. Tou druhou pak byla operace Trvalá svoboda, díky které koaliční vojáci vyčistili většinu afghánské území od Tálibánu. Samozřejmě se to nepodařilo úplně. Zejména na jihu země, kde se vlastně Tálibán zrodil a kde má stále velké množství příznivců. Celkově to však dalo Afgháncům novou šanci, začít víceméně od začátku.“ Opravdu už dnes Al-Kájda neexistuje? Poznámka autora, že kořeny terorismu spočívají v zamítnutí „světských výdobytků západní civilizace a že raději „duchovní cestu reprezentovanou džihádem“ (Ví autor, jaká je správná interpretace pojmu „džihád“? Text působí dojmem, že nikoli) – působí úsměvně.

Takže v Afghánistánu máme klid a země se rozvíjí do podoby demokracie? Nevšiml jsem si. Je to stále sud doutnajícího prachu, kde lidé mnoho šancí nemají. A právě od autorapodobné práce bych čekal rozbor událostí, které k tomuto stavu vedly.

Názor oponenta (Šárka Cabadová Waisová): „V mnoha kapitolách autor čerpá dominantně jen z několika (dvou či tří) zdrojů. Celé pasáže textu a mnoho definic či dat není nijak ověřeno. Po formální stránce je text velmi slabý. Autor píše dlouhé rozvité nesrozumitelné věty. Dále autor nezvládá používání interpunkčních znamének. Čárky dává tam, kam nepatří, a tam, kam patří, je nedává. Za největší slabinu předloženého textu považuji absenci propojení mezi definičními kapitolami a analytickou částí. Autor sice uvádí nějaké definice rozpadajícího se státu a mezinárodního terorismu, ale pojmy nijak neoperacionalizuje. Čtenář tedy neví, co jsou definiční kritéria obou pojmů a jakou empirickou evidenci je tedy třeba hledat v analytické části. Za druhý největší nedostatek předložené práce považuji závislost celých pasáží jen na několika zdrojích. Byť je seznam literatury na konci práce poměrně bohatý, nahlédneme-li do samotného textu (např. strany 12 a dále) vidíme, že autor čerpá jen ze dvou či tří publikací a pouze výjimečně je doplní dalším zdrojem.“

Kdo by čekal, že po této zdrcující kritice přijde zamítnutí obhajoby práce, spletl by se. Navrhovaná známka je: Ještě dobře.

Tjahnybok jako mírotvorce?

Zmíněné bakalářské práce jsou toliko symbolickou ukázkou – zdaleka ne vyčerpávajícím výčtem. Ten by zabral tolik prostoru, že by byl hned na několik článků. Na následující práci si však ještě ukažme, jak je možné vykládat – navzdory dostupným faktům – vývoj událostí na Ukrajině v posledních letech. Jedná se o bakalářskou práci, jejíž autorkou je Jelizaveta Nestercova, kterou vedl David Šanc. Některé pasáže si nyní ocitujeme (Viz):

„…V lednu 2014 podepsal prezident Janukovyč sérii antidemokratických zákonů, které do značné míry omezily svobodu slova a shromažďování. Situace eskalovala poté, co policie tvrdě zasáhla proti protestujícím v Kyjevě. Během boje na barikádách, které v Kyjevě vznikly, zahynulo 20. února 2014 během 48 hodin přibližně 88 osob. V reakci na krvavé nepokoje podepsal prezident Janukovyč s opozičními lídry, Arsenijem Jaceňukem, Vitalijem Kličko a Olehom Tjahnybokom dohodu o vyřešení politické krize… Důsledkem odvolání prezidenta vypukly protesty na Krymu proti nové Kyjevské vládě, které vyvrcholily vkročením ruských vojenských složek na Krym a následně anexí Krymu Ruskem… Současný ruský prezident Putin vnímá rozpad Sovětského svazu jako velkou katastrofu v

ruské historii, ve které se „Rusko dobrovolně vzdalo obrovského území včetně toho, které historicky patřilo vždycky k Rusku.

Dvacet pět milionů Rusů se ve výsledku náhle ocitlo mimo svojí vlast a Rusko, ani v zájmu zachování míru v Evropě, nemůže dovolit, aby tito lidé byli ponecháni svému osudu“ (Utkin 2014)“.

J. Nestercova zcela opomíjí roli O. Tjahnyboka, Připomeňme, že vůdce Svobody, Oleh Jaroslavovyč Tjahnybok, apeloval na státní orgány, aby Banderovi byl vrácen titul Hrdina Ukrajiny, který mu byl udělen prezidentem Viktorem Juščenkem a později za prezidentury Viktora Janukovyče soudem odebrán, že označil Rusko za „tradičního agresora“ a že inklinuje k národnímu šovinismu až nacismu a antisemitismu. Takovýto člověk skutečně k dohodě o vyřešení politické krize přispět nemohl, jenom ji eskalovat.

Autorka dále události Majdanu interpretuje jednoznačně z hlediska prokyjevské propagandy – a vůbec se nevěnuje názorům např. profesora J. Sapira: „Jestliže se v určitém momentu rozhodla minoritní skupina ve společnosti přikročit k puči, ústavní pořádek země byl nepochybně narušen. Nová vláda se dostala k moci nezákonnou cestou. V současné chvíli tedy panuje v zemi fakticky bezvládí, a nikdo tak nemůže rozhodnout, že referenda o oddělení části území od Ukrajiny jsou nelegitimní" (Více viz).

Samozřejmě, že jí školitel práce, ani její oponent, nic podobného nevytkli. Naopak, lze se domnívat, že by oba dva měli problém, kdyby závěry bádání profesora Sapira ve své práci zmínila.

Hlavně správný přístup…

Názorně nyní vidíme, jaké práce a v jaké kvalitě mají na ZČU šanci na úspěch. Hlavní bude patrně správný ideologický přístup, který donutí pedagoga k zamhouření jednoho i obou očí nad formálními nedostatky. Otázky, jež se mi derou na jazyk, jsou zřejmé: 1) Jak by byla posuzována práce studenta, který by ideologicky vybočoval – a chtěl se věnovat například rozboru skutečných příčin a následků dění na Ukrajině, v Sýrii či na severu Afriky? Také by mu prošly výše uvedené nedostatky? Nelze naopak očekávat, že by mu bylo vytknuto něco formálního, aby „nevhodně ideologicky pojatá práce“ neprošla?

2) Pokud jsme si právě přiblížili úroveň veřejného vysokého školství, s jakou kvalitou je třeba asi počítat v případě soukromých vysokých škol?

Kde nic není…

Kladení těchto a podobných otázek považuji za velmi důležité. Dostáváme se tak totiž k podstatě stávajícího edukačního systému. Systému, kdy jako závěrečné práce procházejí různé kompilace. Systému, kdy si někteří studenti napsání závěrečné práce zaplatí. Systému, kdy se zkoumá papír, ale nezkoumají se znalosti a schopnosti kritického myšlení majitele onoho papíru.

Jak je možné, že plzeňská práva opět vesele udělují doktoráty, byť kauza zdejšího „rychlostudia“ postihla jenom směšnou hrstku viníků (viz)?

Jakou prestiž asi ve společnosti budou mít lidé s bakalářským titulem na humanitních oborech?

Naše společnost rezignovala na podporu těch, kdo na vysokoškolské studium mají – a není rozhodně myšlena stránka finanční. Je evidentní, že stávající elity zde nechtějí mít nezávislé historiky, kteří by odmítali dělat jim mediální stafáž.

Vysokoškolské studium by si dle mého mělo držet určitou úroveň - jinak ztrácí svůj význam. Stejně tak by ale měl jít ruku v ruce se zkvalitněním univerzit rozvoj gymnázií a obecně středních škol včetně učebních oborů. Obecný historický přehled by se měl získávat již na základních školách. Realita je taková, že ho často nezískáme ani na univerzitní půdě. Zato specialistů na školství máme jako hub po dešti – a většinou z ODS – P. Fialu či V. Klause mladšího. I. Mauritzová, bývalá rektorka plzeňské univerzity povede kandidátku ODS v Plzeňském kraji v parlamentních volbách (Viz
Zdroj).

Studenti bez znalostí, aneb ztracená generace 5.0…

Za chvíli bude platit, že co Čech, to ne muzikant, ale student. Až na to, že jeho znalosti budou na úrovni člověka nestudujícího – a to ještě pouze v případě, kdy tento nestudující nemá žádné zájmy a nerozvíjí nějaké specifické znalosti.

Jako podtržení stavu vzdělanosti naší společnosti je potom výrok kandidáta na prezidenta, J. Drahoše, že lidé by o důležitých tématech neměli rozhodovat, protože nemají dostatek informací (Viz). Pokud tomu tak je, není za tento stav zodpovědný i pan Drahoš? Nejprve lidi nevzděláme – a pak se budeme bát jejich hlasu?

Společnost, která nemá ani základní historické povědomí, je společností v rozkladu. A její mladou generaci, klidně ji označme generací 5.0 (Analogie k práci 4.0 – viz např.: ZDE), můžeme právem považovat za generaci ztracenou.

Marek Řezanka

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.