Marek Řezanka: Kam dál – doma i v zahraničí…? | ParlamentniListy.cz

Zato oplýváme hned několika subjekty, které jsou buď programově negativní (nemají konstruktivní politický program řešící problémy občanů), nebo je jejich program tvrdě asociální (příkladem jsou Svobodní).

Ani oficiální, ani „alternativní“

Silná levicová iniciativa zde chybí. Přitom poptávka po takovém subjektu by byla. Mnozí občané jsou zklamaní politickými stranami, které se již ani netají tím, že jejich práva a zájmy hájit nehodlají. Kde skončily protisystémové ideje, které vyklíčily Pod Kaštanem? Strom sociální demokracie byl dávno poražen – a nyní je již vytrháván i zbylý pařez.

Řešení problémů ale nenabízí ani ODS, která zoufale oprašuje různé Modré šance, aby znovu rozbalila již tisíckrát rozbalené, což bylo již několikrát lepší zabalit - a zahodit. Co předvedla ODS v kooperaci s TOP09 snad nemá cenu dvakrát komentovat. TOP09 obhajobu humanismu věřit nemůžeme. Jednak vzhledem k uznání Kosova, jednak k apelům na vývoz zbraní do Ukrajiny či k podpoře vývozu zbraní do Saúdské Arábie.

KDU-ČSL pravidelně lavíruje, aby se stala součástí jakékoli vlády. Neměli bychom zapomínat na Bělobrádkův postoj k občanské válce na Ukrajině, kdy se zařadil mezi ty, kteří ze všeho viní Putina a podporují mýtus o ruské invazi: „Stejně jako většina členů Evropské lidové strany a německá kancléřka Merkelová sdílím názor, že jednotné prosazování ekonomických sankcí vůči Rusku je účinnější, než vojenská eskalace. Zároveň otevřeně říkáme, že Minské dohody jsou posledním pokusem o diplomatické řešení. A prezident Putin si musí být vědom toho, že pokud tento pokus jeho vinou selže, EU a USA mohou přehodnotit svůj postoj ohledně posílení obranyschopnosti Ukrajiny včetně dodávek zbraní a další vojenské pomoci. Protože nejhorší by bylo vzbudit v agresorovi dojem, že Západ není silové reakce schopen.“ Ani zmínka o roli Jaceňuka a Jaroše a tlaku na ně.

Hnutí ANO sice slibovalo, jak „bude líp“, aby poté, co moc lépe není, akcentovalo zcela jiná témata. Je poněkud smutné, když tím, kdo kritizuje, že „je do nebe volající, že se komunista a estébák (myšlen je A. Babiš) nerozpakoval prohlásit, že bychom měli být vděčni za sedmnáctý listopad, že nám přinesl demokracii a svobodu“, je M. Sládek, který se k nám vrací z hlubin zapomnění. Babiš ale řekl, co se od něho očekává -a více se nerozebírá. Je to podobné, jako když se král v Soli nad zlato od jedné z dcer dozví, že ho má ráda jako zlato a diamanty. Nezkoumá, nakolik její slova sedí s jejími city, ale je rád za to, co slyšel.

Komunistická strana je pak typicky zakonzervovaným skanzenem, kde snad žádný její volič ani neočekává, že by kdy měla vládnout.

Naši zelení se dodnes nevzpamatovali z rány, již jim způsobili jejich bývalí představitelé, kteří tuto stranu nasměrovali do koalice s ODS. To byl vskutku evropský unikát. Stopa knížete Schwarzenberga a neméně asociálního Bursíka se s touto stranou táhne doposud, i když v ní již ani jeden nepůsobí.

Faktem je, že v podstatě nemáme, koho volit – a všechny postoje typu – ti druzí jsou děsní, ale my máme recept – jsou čirým pokrytectvím.

Stav je natolik vážný, že nejenom že nemáme koho volit v rámci tzv. zavedených stran, ale o nic lepší pohled neskýtají rádoby alternativy.

Měli bychom si přiznat, že hlasitější a viditelnější antisystémová - tedy skutečná – levice v podstatě neexistuje. Pokud by chtěl nějaký jednotlivec, který by měl i jistou míru politické moci, jít proti mainstreamu a razit levicové hodnoty, nemá o koho se opřít. Kdo by ho zaštítil.

Naprostým zoufalstvím potom je, když si na alternativu hrají profláknuté tváře mainstreamu. Jako příklad můžeme zvolit Václava Klause.

Všimněme si jeho deklarovaného postoje k dění v hlavním městě Francie. Útoky v Paříži vnímá jednoznačně jako „střet civilizací“: „S hlubokým pohnutím jsem přijal zprávu o hrůzných činech teroristů ve Francii. Lituji všechny nevinné oběti tohoto nelidského a krutého masakru, který nemá v Evropě obdoby.Po včerejších atentátech v Paříži je ještě více jasné, že musí platit jediné: Dost pokrytectví, dost experimentování s Evropou a zneužívání vůle občanů, dost politické korektnosti. Přednost musí mít ochrana našeho života před chimérami multikulturalismu.“

V podobném duchu – za vše mohou imigranti a muslimové – se nese následující text P. Hájka z Protiproudu: „Oslavujeme jej opět jako „Den boje za svobodu a demokracii“, což v aktuálních souvislostech zní zvláště podařeně: Uprostřed boje o holou existenci našeho národa, jenž má být „etnicky namixován“ a posléze zcela vyhlazen. Demokraticky. Řízeným stěhováním národů, které pod značkou „uprchlíci“ učiní z EU jediný superstát – ovládaný namísto zlikvidovaného křesťanství muslimy. Jen několik hodin poté, co osm či deset z nich právě „vyhladilo“ pár desítek z méněcenné rasy budoucích otroků, vyhrožuje socialistický ministr vnitra Chovanec, že policie v Praze tvrdě zatočí s „extrémisty“, kteří „zneužijí“ slavné výročí. To jsou jak známo všichni ti xenofobové, fašisti a další politicky „nepřizpůsobiví“, kteří protestují proti likvidaci posledních zbytků svobody a demokracie migrantskou apokalypsou. Jak na to nám právě v přímém přenosu názorně předvedl i pařížský masakr.“

Ani ten Hájek…

Ve svém článku na Literárních novinách jsem se zabýval okolnostmi, proč by Klaus ke svému případnému návratu do vysoké politiky již nemohl využít ani jednoho ze svých potenciálních koní – A. B. Bartoše a P. Hampla. Za jeho další oporu a figuru na šachovnici znamenající návrat na scénu lze označit právě P. Hájka. Že ani zde Klausovi pšenka nepokvete, zjistíme hned z další Hájkovy stati, kde přímo učebnicově popírá sám sebe. Ještě před chvíli jsme četli Hájka, který za útoky v Paříži zcela zřetelně a nepochybně vnímá imigranty a islám.

Nyní si ukážeme téhož Hájka – jen tentokrát v roli konspirátora: „V každém případě však i to, co se stalo, k Obamově interpretaci, že jde o další 11. září, zcela postačuje. Teprve před několika minutami vydal Reuters zprávu, že k útokům se „oficiálně“ přihlásil Islámský stát. To se sice čekalo, ale není bez zajímavosti, že si dal IS tolik hodin na čas. Čím to, že okamžitě netriumfoval? Že by byl sám překvapen?Nicméně lze konstatovat: Nepřítele od této chvíle známe, lze mu vyhlásit válku – jako to udělal prezident Bush, když vzápětí vpadl do Afghánistánu. A jako to udělal Obama, ještě než to IS po jistém váhání „vzal na sebe“.“

Zaznívá zde stejný oxymóron, jako když někdo jedním dechem označí imigranty za líné vyžírky, které odmítají pracovat – a současně za ty, kteří nám berou práci.

Moudrá Horákyně by to nesvedla lépe. Za útoky tedy mohou jak muslimové, tak ovšem ti, kteří si přejí, aby to vypadalo jako dílo muslimů. U pana Hájka si holt na své přijde každý. Kterou tvář mu ale máme věřit? A nakolik by se mohl opřít Klaus o někoho, kdo naprosto vyvrací, co on hlásá.

Proti Hájkovi potom stojí M. Koller, který naopak pochybnosti ohledně útoků 11. 9. 2001 nepřipouští a který útoky v Paříži hodnotí jako test teroristů, co vše jim projde: „Všichni slavní redaktoři, politici a analytici při svém žvanění v ČT i jinde vůbec nepochopili, že v Paříži neproběhl standardní teroristický útok. Jednalo se pouze o islamistický test schopnosti francouzských silových složek zasáhnout a zvládnout situaci při teroristickém útoku rozprostřeném na několik míst v městské aglomeraci. Zároveň se jednalo o test reakce evropských politiků a občanů. Přesně řečeno, zda evropští politici dokážou i v krizové situaci prosazovat politiku islamizace proti vůli většiny občanů. Proto žádné požadavky. Ty už dávno zadala osa zla a jejich slouhové v Evropě, počínaje Merkelovou je nadšeně plní.“

Otevřeme-li si například pozvánku na seminář nazvaný: Imigrační krize a islám, narazíme pěkně pohromadě na následující jména: M. Koller, M. Konvička a M. Černoch, který celou akci zaštiťoval.

Kollerovy mantinely

Martin Koller si podobně jako Petr Hájek protiřečí. Dokonce v jediném rozhovoru, kde nám podprahově sděluje, že lidé nejsou schopni si sami rozhodovat, neboť se „dělí na ty, kteří vedou a ty, kteří potřebují být vedeni.“ To ovšem Kollerovi nebrání v tom, aby tvrdil, že: „Zde nemají co dělat výmluvy na jakousi zastupitelskou demokracii. Jejím významem je reprezentace názorů a zájmů voličů, nikoli v česku známý fakt, že politici po volbách na názory voličů arogantně kašlou. V takovém případě nelze doporučit nic jiného, než odvolatelnost politiků voliči v průběhu výkonu mandátu, kterou prosazuje Tomio Okamura. Jinak totiž nežijeme v demokracii, ale prolhané v diktatuře. Druhým řešením je referendum o důležitých otázkách. Islamizační imigrace podporovaná EU je rozhodně jednou z nich. Z referenda však mají naši politici přímo panickou hrůzu. Avšak kdo nechce žít v diktatuře, která si říká zastupitelská demokracie, měl by v příštích parlamentních volbách dát hlas těm, kdo bez průtahů prosadí referendum o důležitých otázkách bez dalších průtahů a výmluv. V demokratické zemi je v právu většina občanů a politici mají za povinnost je jejich názory řídit. Celonárodní referendum by mělo být rovněž právním podkladem pro odmítnutí diktátu EU v jakékoli záležitosti.“

Obhajoval by Koller (který sice NATO „něžně“ kritizuje, ale za vystoupení z něj horovat v době, kdy má bojovat proti islámským teroristům, nebude) stejně vášnivě vypsání referenda k vystoupení ČR z NATO? Nebo to by za důležitou otázku nepovažoval? Zajímavé by bylo sledovat Kollerovy vztahy s Konvičkou ve chvíli, když by posílil P. Hampl – a vytvořil s Konvičkou tandem. Hampl je totiž výrazným odpůrcem NATO, jenž by rád referendum za vystoupení z této organizace inicioval.

„Podpora islamizace nemá nic společného ani s liberalismem. Typický klasický liberál je Václav Klaus, který evidentně nemá chuť konvertovat k islámu a podlézat Bruselu. Islamizaci podporují vyznavači multikulturalismu, což je zvrhlá americká ideologie, která nikde nikdy nefungovala. Je jednostranně zaměřená proti bělochům. Nefunguje dokonce ani v americké armádě. Jak jsem se přesvědčil, posádka tanku nebo obrněného transportéru může být multikulturní, ale po službě jdou bílí s bílými a černí s černými. Zde bych uvedl, že slovo černoch je zavedený výraz, který uvádějí i naučné slovníky, tedy nikoli urážka. Nazývat každého černocha Afričan je nesmysl, protože černoši, pěkně černí, žijí i v Oceánii, takže se nejedná o Afričany. S bělochy je to podobné. Kmen Ainu žijící v Japonsku jsou evidentní běloši, ale nikoli Evropani. To jen coby upřesnění pro hvězdu ČT „profesora“ Kohouta a jemu podobné multikulturalisty.“

Nevím, ale nazvat Klause typickým liberálem, není dvakrát výstižné. Klaus je zejména zarytý konzervativec – a pokud již, potom neoliberál.

Pokud se M. Koller dotýká společnosti USA, měl by vědět, že se v USA vyskytují častěji Afroameričané, tedy američtí občané afrického původu, než Američané původu z Oceánie.

Klause -- ale ani Hampla - Koller nepotěší tvrzením, že: „Takzvaný volný trh je obrovský podvod, protože nikde reálně neexistuje.“

Trochu si to ale u obou vyžehlí kritikou EU: „Všude se do něj pletou státní či nadstátní regulace, soukromé zájmy a korupce. Dokladem je EU, která nařizuje, jaký má být název rumu či tvar okurek, podporuje zlodějské pseudoekologické projekty, které trhu zcela odporují, legalizuje daňové ráje, které zvýhodňují úzkou menšinu podnikatelů, stejně jako dovoz levných pracovních sil či produktů otrocké práce ze zahraničí, které likvidují domácí zaměstnanost a životní úroveň. Za řečmi o volném trhu se neskrývá nic jiného než privatizace státu, včetně jeho výkonné moci do rukou úzkých zájmových skupin s pomocí zkorumpovaných politiků.“

Nemůžeme ale očekávat, že by se Koller identifikoval s P. C. Robertem, který teorii volného obchodu zavrhl jako nerealistický koncept: „Volný obchod čili liberalizace obchodu zabraňuje zemím v zájmu jejich rozvoje chránit svá „nedospělá odvětví“. Privatizací se obvykle předává kontrola nad zdroji těchto chudých zemí do rukou korporací prvního světa. Chudé země tudíž mají cestu k rozvoji uzavřenou a stávají se pouhým zdrojem levných pracovních sil a surovin“ (Roberts, Paul Craig, Selhání kapitalismu volného trhu a ekonomický úpadek Západu, Triton, Praha/ Kroměříž 2015, 172 s., ISBN 978-80-7387-903-7, s. 70).

Koller se k Robertsovi jednoznačně hlásit nemůže. Roberts je totiž výrazným odpůrcem oficiální teorie 11. 9. 2001: „FBI učí své protiteroristické agenty, že „mainstreamoví“ američtí muslimové nejspíš sympatizují s teroristy, že Prorok Mohamed byl „vůdce sekty“ a že islámská praxe věnovat se dobročinnosti není ničím víc než „mechanismem financování boje“. Ve školícím zařízení FBI v Quanticu ve Virginii se agentům ukazují schémata, z nichž vyplývá, že čím „zbožnější“ je muslim, tím jsou jeho sklony k „násilí“ pravděpodobnější. V instruktážní prezentaci FBI se dodává, že tyto zničující tendence nelze usměrnit: V rámci muslimského práva je „jakákoli válka proti nevěřícím ospravedlněná“ a „zklidnění situace je neuskutečnitelné, pakliže bude Korán i nadále považován za Alláhovo slovo“. Chvilku se nad tím zamyslete. Žádná muslimská země Spojené státy nenapadla. Podle oficiálních zpráv byli únosci z 11. září původem převážně za Saúdské Arábie a nejednali jménem žádné muslimské vlády. Přesto americká vláda rozpoutala válku proti třem muslimským zemím – Afghánistánu, Iráku a Libyi – a angažuje se ve vojenských operacích proti údajným teroristům ve třech dalších islámských státech – Pákistánu, Jemenu a Somálsku… Spojené státy se rozhodly vést válku proti Iráku na základě úmyslných lží a neexistujících „zbraních hromadného ničení“ a podvržených snímků „hřibovitých mračen“ z pokusných výbuchů neexistujícího jaderného programu… Čím se to liší od prohlášení Adolfa Hitlera, že „včera v noci polské oddíly překročily hranice a napadly Německo?“ (P. C. Roberts, s. 78-79). To je ovšem v přímém rozporu s teorií o „islámské okupaci“.

Koller dává jasně najevo, že na NATO mu nikdo šahat nebude – a více méně omlouvá vše neomluvitelné.

Jak to bylo, pohádko?...

Dalším, kdo se těší pozornosti části veřejnosti, a přitom nemá, co nabídnout, je B. Kuras (aby bylo jasné, hlásí se k Netanjahuově izraelskému křídlu a na domácí scéně hájí asociální program Svobodných). Také on se nepostaví proti NATO – a ani on nezapochybuje ani chviličku o oficiální verzi útoků 11. 9. 2001, natož aby se zamýšlel nad pozadím útoků v Paříži.

Kuras nám líčí islámskou apokalypsu, ale nikdy se nedotkne krize našeho systému. Krize ekonomické a sociální. Všimněme si Kurasova agresivního slovníku: „Alkoholik Juncker bude vesele chlastat a žoviálně fackovat ministry a premiéry, dokud mu to evropský chalífát nezakáže. Mogheriniová bude islám objímat, dokud si ji nepodá nějaká parta islámských nadrženců. Vlastně se na to možná už oba těší a nemohou dočkat: on neví, jak přestat, ona neví, jak začít.Sluníčkoví křesťané budou nadávat na neviditelné fašouny a xenofoby, s nimiž normální člověk nemůže žít, ještě když jim bude nějaký londýnský John podřezávat krk. Ateisté přestoupí na islám, protože „buď se k nám dáš, nebo tě zabijem“ je snadněji řešitelné dilema než bývaly důvody vstupu do KSČ. Akorát si nebudou jisti, kdy jim podřízne krk nějaký sunnita, protože přestoupili k šiítům, nebo šíita, že přestoupili k sunnitům. Ale tak či onak budou konečně těm drzým ženským legálně a beztrestně moci napráskat, kdy se jim zlíbí. Ženy se zahalí od hlavy k patě, aby neprovokovaly. Buzíci se poshazují z žižkovské věže. Svatý Vít se promění v mešitu. Muzea a knihovny se zavřou a obrazy a knihy spálí. Koncertní sály se zbourají a muzika se zakáže.“

Nepřehlížejme, jak se Kurasové a Kollerové vyhýbají tématu 11. září. Přitom tu existují důvodné pochybnosti, ať již mluvíme o P. C. Robertovi či dalších (Viz: http://blisty.cz/art/48953.html či http://blisty.cz/art/10121.html).

Zvláště nyní, kdy se někteří snaží oprášit Huntingtonův „střet civilizací“, se podobné pochybnosti týkající se islámského terorismu nehodí. Najednou se o omezování lidských práv a svobod právě v důsledku „boje proti terorismu“ nemluví.

Toto vše pouze ilustruje, jak „naše alternativní naděje“ ve skutečnosti žádnými alternativami nejsou – a nadějí již vůbec ne.

Doba Velké deziluze

Považuji za chybu, že jsme sedmnáctého listopadu nebilancovali, kam jsme došli - a kam jsme dojít chtěli. O něco podobného jsem se pokusil v této stati. Málokdo řekne nahlas, že žijeme v době velké deziluze, kdy v podstatě nikdo a nic nelze přijmout jako východisko. Ne, aniž bychom si něco zastírali a nalhávali. Můžeme jistě kritizovat M. Zemana – a právem - že pro řadu lidí legitimizoval paušální odsudek jednoho náboženství a všech, kdo se k němu hlásí. M. Konvička potom jasně deklaruje, že by část voličů zbavil jejich občanských práv. Neměli bychom hledat naději u někoho, kdo žádný recept na řešení našich problémů nenabízí a toliko manipuluje s našimi obavami.

Stejně tak bychom neměli zapomínat na loňský zcela bezprecedentní průběh „připomenutí“ 17. listopadu. Tehdy se na hlavu státu sypala vejce, řev davu nešlo přeslechnout – a standardizované rudé kartičky vybízeli k puči (Více viz: http://literarky.cz/blogy/marek-ezanka/18732-a-zitra-to-budete-vy a http://literarky.cz/blogy/marek-ezanka/18743-ale-chovate-se-tak). Takto alternativa nabízející něco pozitivního a následováníhodného nevypadá.

Koho by si ti, kteří Zemana nejvíce kritizují, vlastně přáli na Hradě vidět? Někoho z ideologů, kteří ukázali, jak vypadá nenávist vůči celému národu - tedy ruskému? Z těch, kteří dokola mluvili o neexistující ruské invazi na Ukrajině a podněcovali v nás strach z jedné z velmocí, abychom byli ochotni jít padnout v boji proti Rusovi? Ti, kteří dnes k utrpení lidí na Ukrajině mlčí, protože je zřejmé, že tam probíhá to, co tak mohutně popírali jako proruskou agitaci – občanská válka? Máme snad adorovat ty, kteří by v době uzavírání příměří nejraději dodávali ukrajinské vládě zbraně a spirálu násilí eskalovali? Skutečně si přejeme vidět na Hradě různé Kocáby, Halíky, Schwarzenbergy a jim podobné? Nebo tam chceme ty, kteří tyto nekriticky propagovali (např. Z. Svěrák?). Nebo by někteří na Hradě rádi viděli symbol armády a člověka, který se přizpůsobí každému režimu, generála P. Pavla?

Ukázkou morálního vyprázdnění dnešních „morálních elit“ je též obhajoba a vyzvedávání činnosti (zločinů) bratrů Mašínů. Není totiž možné vystupovat proti terorismu – a současně hájit podřezání svázaného či přepadení a zabití muže střežícího převážené peníze.

Co nám vlastně nabízejí „naši moralizátoři“, aneb, jak by řekl M. Zeman „opinion-makeři“, tedy ti, kteří nám podsouvají, co si máme myslit? Skutečně potřebujeme různé think-tanky a Jakuby Jandy, kteří na nás před kamerami vystříkají svůj ideologický jed, jenž nemá s fakty nic společného?

V jedné řadě se Zajnullinem…

Ti, kdo nejvíce opovrhují „lůzou“ a „davem“, v listopadu 2014 předvedli v plné parádě, že nejsou jiní. Semkly se fronty umělecká i akademická, aby schvalovaly vrhání vajec a aby křičely, jak rusofil a zrádce musí pryč. Málokdo z nich je schopen pobrat skutečnost, že většina lidí potřebuje vidět, že v době, kdy političtí představitelé nezastřeně na jejich zájmy kašlou, se najde někdo, kdo se jejich potřebám a strachům věnuje. Kdo nepodléhá jednostranné mainstreamové masáži a dokáže se postavit těm, kdo tuto masáž platí. Tímto někým se pro řadu z nás stal M. Zeman a jeho obranu mnoho lidí vnímá jako svou obranu, jako obranu obyčejného českého zemana.

Jak píši, odsuzujme, že M. Zeman stál na stejném pódiu s M. Konvičkou a M. Černochem a zástupci Pegidy. Stejně tak odsuzujme, s kým se setkává např. K. Schwarzenberg, který podporoval tváře krvavého ukrajinského Majdanu. Vzpomeňme si ostudu na našem Staroměstském náměstí v Praze, kde byla vyjadřována podpora vraždícímu kyjevskému režimu – a to ještě v dobách, kdy neměl ani mandát z voleb.

Nezapomínejme na podporu Bieleckému a fašistickému praporu AZOV ze strany Štětiny. Či jak v jedné řadě spolu stáli kníže pán a Oleg Zajnullin. Zajnullin potom nevadil ani „zelenému“ Liškovi. Oleg Zajnullin, viceprezident Mezinárodní asociace Ukrajinská svoboda, vystupoval s banderovskou vlajkou a propagoval antiruskou nenávist. Tehdy jsme ovšem mediální pobouření nad nepřípustným chováním některých našich politiků nezaznamenali. Dvojí metr, jak když ho vyšije.

M. Hilšera jenom těžko můžeme považovat za studenta, který jde v tichosti uctít něčí památku. Tento člověk je provokatérem a protiruským verbířem. To už rovnou můžeme uvěřit pohádce o mrtvém studentovi Zifčákovi.

Samozřejmě i Zeman stojí na důležité křižovatce. Může posloužit jako výtah k moci těm, kteří konstruktivní program nemají – a v důsledku by většině občanů této země škodili. A nebo se všem těmto hnutím stát polibkem smrti.

Možná si vybavíme Zemanův silný odpor vůči M. Sládkovi. Zeman se nechal slyšet, že má obrazně vyjádřeno – na rukách krev Sládkových Republikánů. Toto formuloval například, když vystoupil proti zákazu KSČM: „Komunistickou stranu je potřeba porazit ve volbách. Mám na rukou krev Sládkových republikánů, vy mladší už možná nepamatujete, kdo to byl a buďte tomu rádi." Jistě by nebyl rád, kdyby se tvrdilo, že se stal pro Sládkovy republikány druhou mízou.

Hledáme-li ekonomické alternativy k současnému systému, nemůžeme opomenout partekon. Partekon (participativní ekonomika) je svým způsobem legendární vizí, která je ekonomicko-společenskou alternativou k současnému kapitalismu, který naráží na globální krizi.

Zemanovu propagaci participativní ekonomie si můžeme vybavit zde.

Není pochyb o to, že stejně, jako Zeman nastavil zrcadlo myšlenkové prázdnoty M. Sládka, dokázal by to i v případě M. Konvičky. Stačí pouze jediné – chtít.

Nakolik myslíme svou kritiku vážně?

Pokud kritizujeme Zemanův přístup k uprchlíkům a imigrantům a k islámu, měli bychom toto konsistentně aplikovat i v případě představitelů USA. Pokud tak nečiníme, je zřejmá selektivnost daného počínání – a jeho neupřímnost. Přitom vedení války proti Iráku na základě falešných důkazů či bombardování Bělehradu v roce 1999 je spojeno s nevyslovitelným lidským utrpením a mnohými zabitými. To je pro mě osobně mnohem horší, než nějaká slova vypuštěná do éteru, jakkoli mohou být škodlivá.

Každopádně však odlišujme právo na názor od etiketizace všech příslušníků jakékoli skupiny lidí. Budeme-li tvrdit, že například všichni se zelenými vlasy jsou hrozbou, docílíme pouze toho, že jednou hrozbou budou.

Chceme-li žít ve společnosti, která nebude paralyzována strachem, je zapotřebí, abychom sami jiné neděsili.

Heslem A. B. Bartoše, jehož M. Zeman podporou Konvičky naopak marginalizoval (neboť tito stojí proti sobě), je: „Musíme jít v pochodu, který bude budit strach!“.

Právě A. B. Bartoš si jako téma v posledních několika letech vzal „pravdu o 11. září 2001“, kdy mimo jiné i sem tam zmiňuje střípky Robertsových závěrů. Poměrně správně v následující tezi poukazuje na nesmyslnost „teorie střetu civilizací“: „Za druhé, kdyby se podařilo prokázat, že to muslimové nebyli (a nebo byli pouze využiti jako figurky, tedy, že nešlo o obávané islamisty a radikály, ale pouze o lidi muslimské fysiognomie, zkrátka o nastrčené agenty blízkovýchodního zevnějšku), pak padá celá ideologie Střetu civilizací, kterou na objednávku CFR napsal Samuel P. Huntington. A pak bude pro Spojené státy každá další válka obtížněji obhajitelná (byť nepochybuji o tom, že by si nakonec vždy našly důvod, jak ji vysvětlit, viz současný útok na Libyi, kde se USA neštítí proti Kaddáfímu používat nenáviděnou Al-Kájdu, kterou ještě před pár lety honila!). Celý strašák muslimské hrozby by se pak scvrkl na problém přistěhovalectví a vzrůstajících muslimských komunit v Evropě (který je stále ještě řešitelný), kdežto neustálá hra kartou údajného Střetu civilizací řešení nemá a povede jen k novým a novým násilnostem, konfliktům a válkám, neřkuli k válce třetí světové, té konečné, poslední, onomu pověstnému Armagedonu, který se určité politické a náboženské kruhy v USA a Izraeli neustále snaží vyprovokovat. Vyvrátit proto nesmyslné tvrzení o Střetu civilizací by bylo proto dílem více než záslužným, protože těm, kdo chtějí uspěchávat konec tohoto světa, bychom pak mohli snáze vzít vítr z plachet.“ (A. B. Bartoš, 9/11 a co na CEPu nezaznělo, 19. 9. 2011).

Bartoš je tedy dalším ukázkovým příkladem těch, kteří popírají sami sebe. Na jednu stranu píše, že se „podařilo prokázat, že muslimové za 11. 9. nestojí“ – jedním dechem je však označuje za největší hrozbu, které je třeba se postavit, až z ní půjde strach.

Co si nemůžeme dovolit…

Čelíme manipulátorům z obou stran. Mainstreamové manipulátory již většinou vnímáme kriticky a nevěříme jim. O to více však hrozí, že sedneme na lep těm, kteří se tváří, že představují změnu. Jediná změna by však spočívala ve výměně tváří u koryt. A to si v době velké deziluze dovolit nemůžeme.

(pokračování příště)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami