Prošli jsme si obdobím divoké privatizace, tvrdého asociálního individualismu a výchovy v tom směru, že žádné hodnoty kromě „postarání se o sebe“ neexistují. Viděli jsme, jak miliardy a stovky miliard mizejí v černých děrách. Jak různí Janouškové jsou odsouzeni až téměř zázrakem či nedopatřením a jak mnozí Rittigové se nám vysmívají do očí. Zato nízkopříjmové vrstvy obyvatelstva jsou kárány a napomínány, aby si utahovaly opasky. Ti, kteří už nemají co utahovat, si nejspíš mohou hodit mašli.

O to více potom bije do očí drzost různých Kalousků, kteří rozesílají složenky, kolik každý z nás dluží. Již nám však nepošlou účet, o kolik více nás všechny sami zadlužili.

Z televizních obrazovek nás potom tito „experti“ jako Kalousek či Drábek poučují, jak by se věci měly dělat lépe. Jako by snad pan Drábek neměl nic společného s panem Šiškou či s rozvrácením sociálního systému. Je to podobné, jako bychom k hašení požáru zvali notorického pyromana – a s vážnou tváří se ho ptali na jeho „odbornou“ radu.

Často pak zapomínáme, v jakém žijeme systému. Že jeho hlavním motorem je maximalizace zisku co nejužších skupin. Že je tento systém neslučitelný s demokracií i humanitou – a že to se zákonitě někde projeví. Že tento systém má své zcela zřetelné limity.

Zapomínáme, kdo vlastní hlavní mainstreamová média. Možná jsme ani nezachytili, že ta u nás přešla ze zahraničních rukou do rukou domácích oligarchů.