Podle bruselských expertů je třeba investovat do plurality informací, protože „ruská propaganda vychovává generaci neschopnou poznat pravdu.“
Nemohu si pomoci, ale předpoklad, že více investovaných peněz pomůže pravdě, mi nějak nesedí. Spíše bych hledal paralelu mezi érou neporažených husitských vojsk, která i v menšině byla schopna porážet početnější nepřátelské armády sestavené ze žoldáků. Nemá cenu si nalhávat, že zde máme dvě protichůdné propagandy – tu západní i tu ruskou. Krom toho bychom ale neměli zapomínat na celou řadu lidí, kteří píší klidně zadarmo, jen aby poukázali na fakta – a nenechali se vtáhnout do válečného konfliktu. Ono je dobré se zaměřit také na to, co která propaganda sleduje. Zatímco ta kremelská usiluje o zlepšení renomé Ruska, ta západní stupňuje antiruské emoce.
Cílem médií přitom má být pokud možno objektivní informování o realitě, nikoli vykreslování černobílého obrazu světce a ďábla.
Nejhorší je zamlčení…
Wolfgang Bittner, novinář, kterého při nejhorší vůli za prokremelského posluhovače neoznačíme, poukazuje na fakt, že selhání Západu a lživé mediální kampaně jsou si vědomy i mnohé západní politické špičky. Například bývalý generál NATO, Harald Kujat, poznamenává: „Musíme se stavět opatrně nejen k tomu, co říká Rusko, ale i k tomu, co říká Ukrajina a, bohužel i k tomu, co říká Západ…“ (Bittner, s. 37).
Řada médií ovšem neškodí pouze dezinformacemi, ale zvláště tím, co zamlčuje. „Dokonce ani o zavraždění osmačtyřiceti proruských demonstrantů v Oděse, kde prozápadní nacionalisté zapálili Dům odborových svazů, se nezmínil ani jeden úvodník. Noviny informovaly o „protiteroristické operaci“ a „silných bojích s promoskevskými separatisty“ na Východní Ukrajině, ačkoliv v tomto okamžiku již každý věděl, že tam zuří občanská válka“. (Bittner, s. 27).
Upalme je, Bůh si to už přebere…
V kontrastu k těmto Bittnerovým slovům potom stojí stanovisko Václava Bartušky, vládního zmocněnce pro energetickou bezpečnost: „Velmi podrobně jsme sledovali model, který byl použit na východě Ukrajiny, v Doněcku, Luhansku a v dalších městech. Šlo to jakoby přes kopírák a popírá to teorii o lidovém povstání. Skupina civilistů obsadí budovy administrativy, muži, ženy, děti. Do dvou dnů se tam začínají nosit zbraně, ženy a děti odcházejí, zůstávají ozbrojenci. Pokud se jim postavíte rychle čelem, jako to udělali třeba v Oděse, kde je prostě upálili, nebo v Dněpropetrovsku, kde je prostě zabili a pohřbili u silnice, tak máte klid. Když to neuděláte, tak máte válku. To je celé.“
Bartuška se tu dle mého dopouští zcela nedemokratického jednání, které vede k navádění k trestnému činu a které útočí na svobodu jedinců či skupiny osob. Schvaluje upálení lidí – a zřejmě veřejnost tento jeho počin přejde jako naprosto slušný, kterému nějakou červenou kartu není třeba vystavovat. Já osobně jsem slovy takto vysoce postaveného vládního úředníka šokován. Zcela totiž pomíjí fakta, aby mohl uplatnit svůj ideologický pohled. Navíc jde z jeho slov vyloženě strach. Kde jsou nyní odpůrci Jocha, kteří se ozvali proti jeho nápadu střílet do demonstrantů, když ti použijí násilí proti výlohám?
Rozhovor s Bartuškou byl publikován na serveru Neovlivní.cz, na němž Sabina Slonková vytváří seznamy lidí, na něž si máme dát pozor. Seznamy osob s Kainovým znamením, kam zahrnula i hlavu státu (Možná i proto se radnice Prahy 2 usnesla, že odpůrci prezidenta Miloše Zemana, kteří na něj loni 17. listopadu na pražském Albertově házeli vejce, se nedopustili ani přestupku.). Seznamy typu Bartošovy Pravdolásky či jeho Dvorany židovské slávy – nebo nyní seznamy novinářky S. S. – považuji za krajně nedemokratické a nebezpečné. Nejde o nějakou legraci. Úsměv z tváře nám zmizí v okamžiku, kdy si uvědomíme, že kdokoli může podle těchto seznamů někoho stíhat, perzekuovat, omezovat ho na svobodě či ho jednoduše zlikvidovat. Během dvacátého století jsme s podobnými seznamy měli již nemělo negativních zkušeností.
Seznamy nepohodlných
Podobné seznamy trpí navíc jedním universálním neduhem – házejí do jednoho pytle lidi naprosto protichůdné, a to svými postoji, názory. To se Slonkové povedlo například tím, kdy vedle sebe postavila Zemana a Vyvadila. Její seznam chápu i jako přímý útok na prezidenta republiky a velitele ozbrojených sil v jedné osobě. Pokud jí vadí Zemanovo tvrzení, že na Ukrajině je občanská válka, a neprobíhá tam ruská invaze, doporučuji jí stanovisko šéfa francouzské rozvědky, Ch. Gomarta. Nehodlá ho na svůj seznam připsat? Její činnost není prací novináře. Ten tu není od ideologických nálepek a sestavování seznamů nenávisti, z nichž se mohou stát seznamy smrti – na Ukrajině by mohli vyprávět.
Nezapomínejme…
Dne 2. května 2015 v 16:00 proběhne na Hradčanském náměstí v Praze shromáždění občanů, kteří odmítají být lhostejní k tomu, co se stalo v tento den loňského roku v Oděse a také k tomu, co se odehrává v posledních měsících na Jihovýchodě Ukrajiny. Akce nese název Oděsa 2014 Memento – STOP fašismu a jeho motto je: „Před rokem se odehrála v Oděse tragédie. Zapomenout na ni by znamenalo rezignovat na lidskost. My, kteří odmítáme být lhostejní k tomu, co se odehrává na Ukrajině, mlčet nebudeme.“
Připomeňme si stručně, co se tehdy odehrálo. Dům oborových svazů byl zapálen pomocí „Molotovových koktejlů“, vrhaných útočníky. Během následného požáru vyhořela dvě patra. Na následky popálení a vdechnutí toxických látek zemřely desítky lidí, jak proruských aktivistů, tak i několika dalších osob, které se právě v budově nacházely. Ty se snažily pouze ukrýt před ozbrojenými radikály.
Navzdory značné informační blokádě ze strany Ukrajiny se zprávy o oděských událostech dostaly do mediálního prostoru a vyburcovaly mezinárodní veřejnost. Události z Oděsy jsou dnes pro mnohé lidi symbolem návratu fašismu, neboť na rozdíl od jiných událostí, které se například udály v Paříži (Charlie Hebdo), nikdo ze světových politiků proti tomu, co se stalo v Oděse, neprotestuje a neúčastní se protestních pochodů.
Pokud chce někdo čelit kremelské propagandě, měl by zapomenout na zvyšování částek, které utratí za propagandu antikremelskou. Problém je jinde. Jsou-li lidé ochotni uvěřit nepravdivým informacím z jedné strany, děje se tak proto, že se zdiskreditovala strana druhá – a to publikováním nepravd a manipulací do očí bijících. Nedovedu si představit, že by například Vyvadil byl schopen ovlivnit početnější skupiny obyvatel. Toho by kremelská propaganda moc nepochválila. Zato, podíváme-li se, co dokáží s veřejným míněním svou činností udělat lidé jako Šafr, Slonková, Putna či Pehe, bylo by to na zlatou medaili ruského agenta v akci. Tím, co zamlčují a překrucují, totiž utvrdí řadu lidí v tom, že pravdu musí mít Kreml. Chce-li někdo skutečně bojovat proti jakékoli propagandě, měl by nezaujatě předkládat fakta. Poukazovat na nepravosti všech stran – a nikomu nestranit. Toužíme-li někam strkat peníze proti propagandě, dávejme je na kvalitní výuku na školách, z nichž vycházejí jedinci, kterým neříká nic ani jméno M. Horákové ani nějaké Pražské jaro. Natož aby si uměli dát různá fakta do souvislostí.
Svět naruby
Žijeme v prapodivném světě. Platíme za „psaní a říkání pravdy“, a ty, kdo usilují o její hledání zadarmo, nazýváme placenými prokremelskými agenty. Několik dní z různých směrů pochodující americkou vojenskou kolonu nazýváme běžným přesunem techniky NATO – a průjezd hrstky motorkářů, kteří, ať už mají jakékoli představy o životě a jakákoli vnitřní pravidla uzavřené komunity – chtějí poukázat na roli SSSR, potažmo Ruska v porážce nacismu, pokládáme za něco nestandardního a nepřípustného.
Na šest desítek členů motorkářského gangu Outlaws MC z několika evropských států se sjelo koncem září 2014 do Libiny na Šumperku. Obec obsadila až stovka policistů včetně těžkooděnců. Jejich přítomnost zabránila možnému střetu Outlaws MC s jejich protivníky ze znepřátelené skupiny Hells Angels. Tehdy jsem takové pozdvižení proti motorkářům, jaké je dnes, nezaznamenal.
Hlasujeme proti protinacistickým rezolucím v OSN a tolerujeme oprašování kultu Bandery na Ukrajině. K výročí konce druhé světové války se stavíme negativně.
Před rokem byl hlas iniciativ protestujících na Hlavním nádraží doslova vytržen ze zásuvky. Pietní akce na počest padlých v boji s nacismem se nehodila. Tehdy jsem se pokusil nastínit možné hrozby. Čas od té doby pokročil. Se značnou dynamikou a s obzvláštní neúctou k padlým v boji s nacismem.
Doba, jež pravdě nepřeje
Své občany ujišťujeme, že k žádné militarizaci nedochází, že jde pouze o jakési administrativní úpravy – jak jinak než zcela bezvýznamné. Něco jiného ovšem tvrdí již zmíněný Bartuška: „Vláda nedávno schválila návrh obnovení odvodů jak pro muže, tak pro ženy od věku 18 let. Myslíte, že by něco podobného vláda projednávala před dvěma lety? Odehrává se obrovská spousta věcí, o kterých nemluvíme. Nepochybně začaly naše služby mnohem víc sledovat jedince, některé cizí státní občany na našem území. To je nepochybná pravda, nevidím důvod to nějak vybubnovávat. Myslím, že jsme mnohem připravenější na případné zelené mužíčky v Karlových Varech nebo kdekoliv jinde.“
Obávám se, že jsme hlavně připravováni na narukování do jakékoli řeže, které nebudou naší válkou. Domnívám se, že padnout za císaře pána touží již jen hrstka z nás. Protestujme tedy, dokud máme tu možnost. Chtějme znát o oděském masakru pravdu. Máme na to plné právo. Uvědomme si, že celá kauza je nevyšetřena. Přejme si vědět, co stálo na počátku občanské války na Ukrajině. Trvejme na tom, aby byly objasněny okolnosti puče, střelby na Majdanu, atp. Události v Oděse a jejich výklad pak můžeme vnímat jako symbol doby. Doby, která pravdě nepřeje.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
