Marek Řezanka: Sedmnáctého bez iniciativy

Výročí sedmnáctého listopadu se v kontextu vývoje naší společnosti po roce 1989 hodlám věnovat v jiném článku. Mimo jiné v něm zmíním posun role studentstva od síly rebelující k síle prosystémové a k podpoře mocenských elit. Stejně jako úpadek vzdělanosti či prestiže vysokoškolského studia, jež je obzvláště ve sféře humanitní často svázáno s ideologií.

V této stati se budu zabývat něčím jiným. I když s poklesem prestiže vysokoškolských pedagogů to též souvisí.

Alternativa, nebo utužení systému?

Tak, jako nemůžeme příliš naděje vkládat do našeho soudobého studentstva, neměli bychom se upínat ani k některým „alternativám“, jež se jako alternativy toliko tváří.

Klasickým příkladem jsou vybraní představitelé Svobodných (Hampl, Kuras), kteří už tím, do jaké strany náleží a k jakému programu se hlásí, vylučují možnost, že by kdy hájili zájmy potřebných a bili se za jejich sociální práva. Alespoň jsou však zaštítěni nějakým programem, třebaže ještě více asociálním, než jakým se prezentoval Václav Klaus.

V případě iniciativy IvČRN ovšem nenajdeme program žádný – tedy kromě vymezení se vůči islámu a všem muslimům bez rozdílu. Sociální problémy lidí ovšem toto hnutí řešit nehodlá – nepovažuje je patrně za důležité. Tuto iniciativu nepálí, jak snadno se lidé dostávají do dluhových pastí, nezajímá ji problematika bezdomovectví, neřeší, jak někteří lidé na bydlení nemají. Toto vše je pro IvČRN podružné – neboť zmíněné hnutí jako hlavní nebezpečí identifikovalo islám. Je to zcela klasický příklad nadřazení zástupného problému nad problém hlavní.

Jako hlavní problém vnímám kolaps stávajícího systému. Systému, který je založen na principu, kdy stále užší, ale o to mocnější, menšina ožebračuje stále širší, ale o to chudší a bezmocnější většinu. Vše řídí mechanismus maximalizace zisku. Proto je nemožné v rámci systému vymýtit obchod s drogami, lidským masem či nově s lidským neštěstím, když z uprchlíků profitují dobře organizované pašerácké sítě.

Hnutí jako IvČRN nikdy proti systému vystupovat nebudou. Naopak, podpoří ho. Z tohoto úhlu pohledu v nich nelze spatřovat východisko, ale nebezpečí.

Kromě programové absence je IvČRN třeba vytknout nekonzistentnost deklarovaných postojů. IvČRN se oficiálně distancuje od antisemitismu a hnědého extremismu. Lídr tohoto hnutí, Martin Konvička, potom opakovaně klade důraz na potřebu uchování „práv našich žen na důstojnost“.

Jak pan Konvička ženy (ne)chrání…

Podívejme se nejprve, nakolik můžeme brát vážně Konvičkovu pózu „ochránce žen“.

Pro mě je například nepřijatelné, aby ochránce žen schvaloval prostituci. To je totiž zřejmá redukce ženy na sexuální otrokyni. K čemu že se to veřejně Konvička hlásí?:

„Provedl jsem to, co provedl kdekdo a nikdo o tom nemluví, využil popřevratovou Bonanzu placeného sexu a seznámil se s pár Romkami takto. Nebylo to zadarmo, ale o sex primárně nešlo – šlo o zvědavost…

Mám zkušenosti (a ne zrovna malé) s prostitutkami, zejména těmi exotického vzhledu. S některými ‚starými známými‘ se pořád vídám a co hůř, občas ze mě některá vytáhne pár kaček, což pak trapně tajím před manželkou.“

Za prvé se tu Konvička stylizuje do role muže nabitého testosteronem, kterému jedna žena stačit nemůže. V neposlední řadě se však hlásí k těm, kteří podporují prostituci. To je také jedna z důležitých západních hodnot? Jak v této chvíli hájí Konvička práva žen? Můžeme důvěřovat člověku, který na jednu stranu zdůrazňuje, jak prý celý islámský svět redukuje ženu na věc (což zkrátka objektivně není pravda a řada našich uťápnutých žen by řadě emancipovaných muslimek mohla závidět), a současně sám takto některé ženy využívá? Jistě, můžeme – ale je třeba počítat s tím, že se šeredně spálíme. Uvědomme si ale, že toto je vysokoškolský docent. Člověk, který má vést studenty k přemýšlení a jít jim příkladem. Jedná se o podobné selhání, jako když „profesor“ Putna sklouzl na ideologickou protiruskou strunu a začal vykřikovat o zrádcích.

Kontrolka by nám měla zablikat při Konvičkových slovech, že „mezirasový sex je skutečně hustý“. Jestli má na mysli výše zmíněné Indoevropanky, tedy Romky, zajímalo by mě, co myslí mezirasovým sexem. Nebo snad hodlá pronásledovat všechny, pro něž barva pleti nehraje roli, protože jsme všichni stejní lidé? Až nebezpečně blízko se tak dostáváme k nacistickému konceptu „rasové čistoty“.

Druhý ostrov negativní deviace

Podobně by nám nemělo ujít, jak to má IvČRN se svým deklarovaným odporem k antisemitismu.

„Pokud jde příznivcům IvČRN skutečně o boj za svobodu, možná by se měli zamyslet nad dvěma věcmi.

Zaprvé – jak je možné, že na akce, které pořádáme, chodí neonacisté a jsou zjevně potěšeni? Jak to, že naše agenda přitahuje ty, kteří skutečnou svobodu nenávidí a ze všeho nejvíc si přejí etnické čistky, násilí a teror? Jak to, že když kritizujeme homofobii a antisemitismus, tak na naše akce chodí homofobové a antisemité? A jak to, že i když se neustále vymezujeme proti rasismu, tak na naše akce chodí otevření rasisté? Nemůže to být náhodou tak, že zájem neonacistů nám ve skutečnosti signalizuje, že náš upřímný a dobře míněný zápas o svobodu, je ve skutečnosti krokem k nesvobodě? Že náš deklarovaný odpor k antisemitismu ve skutečnosti jen zakrývá islamofobii, která je ve svém jádru stejná jako antisemitismus (ten samozřejmě také začínal jako judeofobie, tedy nenávist k židovskému náboženství), což náckové velmi dobře cítí a imponuje jim to? Stručně řečeno: „Jestliže jsou moje aktivity tak pozitivně vnímány neonacisty, neměl bych se nad sebou hodně zamyslet?““

Martin Konvička nás může tisíckrát ujišťovat, že on se od všech nacistických skupin distancuje – a že s nimi nemá nic do činění – podle našeho českého přísloví: „Já nic, já muzikant“. Realita je – jak poukazuje Antifa - poněkud odlišná: „Není nijak překvapující, že Jiří Sláma vystupuje pravidelně na akcích IVČRN a IVČRN také akci „Bikers against islam“ podporuje. Přesněji řečeno, IVČRN akci propaguje na svém webu a Martin Konvička, neformální leader IVČRN (a čerstvý „superlídr“ — tak zní jeho oficiální titul — koalice Bloku proti islámu a Hnutí Úsvit), bude na akci přítomen pro neformální diskusi.“… Pro pana Slámu tedy ještě jednou zopakujeme. Vilda Farkač (zpěvák Dizenter) a Pavel Karasz (kytarista a zpěvák Rollberg), byli souzeni v rámci Akce Power v roce 2013. Ve stejném roce odehráli v řadách kapely Attack (to je ta, která zpívá o "Izraeli v plamenech" a vyznává se ke své lásce a oddanosti k Adolfu Hitlerovi) koncert k výročí smrti Iana Stuarta, zakladatele mezinárodní neonacistické organizace Blood and Honour. V roce 2014 pak vydali s kapelou Attack svou zatím poslední desku. Ladislav "Lobo" Budz je aktivistou Dělnické strany od roku 2008 do současnosti. O jaké "20 let staré minulosti" se tedy bavíme? Samozřejmě, že o žádné. Jiří Sláma zkrátka hraje v kapele s aktivními neonacisty a další aktivní neonacisty (Squad96) si pozval na svůj koncert. A když se to provalilo, tak na svoji obranu dokáže jenom lhát. Pěkná vizitka.

Podobné hnutí by pro nás, kteří se hlásíme k myšlenkám demokracie a humanismu, který je založen na sociálních právech všech lidí, mělo být něčím krajně odpudivým.

I v tomto kontextu bych rád zmínil slova M. Zemana poté, co byl zvolen prezidentem republiky: „Druhým takovým ostrovem negativní deviace jsou, podle mého názoru, neonacistické bojůvky, které občas řádí v ulicích našich měst. Jejich členové vyznávají ideologii, která by v případě svého vítězství vedla k vyhubení českého národa, a tedy i jich samých.“

V souladu s tímto výrokem, s nímž se zcela ztotožňuji, považuji za vyloučené podporovat jakékoli hnutí, které více méně podobné bojůvky toleruje či přímo s nimi kooperuje. Že se tak v případě IvČRN děje, považuji na základě výše uvedených důkazů Antify za doložené.

Ještě bych zde rád citoval prezidenta republiky ve vztahu k panu Bátorovi (představiteli akce D.O.S.T.): „…Ale v každém případě pana Bátoru pokládám za polovičního fašistu, a to se ještě vyjadřuji velmi jemně. Koneckonců, podpora paní Bobošíkové panu Bátorovi do značné míry svědčí o charakteru její strany.“

Podívejme se tedy na některá veřejně dostupná videoakce D.O.S.T. (takzvané hovory na pravici) a připomeňme si, že Ladislav Zemánek z Národní demokracie je signatářem akce D.O.S.T. Ladislava Bátory.

Zemánek, Bartoš či Sedláček potom ohýbají dějiny a zpochybňují výsledek Hilsnerova procesu se zjevným antisemitistickým podtextem. Toto by nemělo být bagatelizováno a přehlíženo.

Je naprosto zjevné, že IvČRN je propojena s podhoubím, které lze popsat jako druhý ostrov negativní deviace, jak ho chápe prezident Zeman.

Proto bych považoval za velikou chybu, kdyby se tomuto hnutí dostala na 17. listopadu politická podpora. Je to hnutí bez pozitivního programu. Hnutí, které se ani nesnaží tvářit, že hodlá řešit sociální problémy většiny lidí. Hnutí, které nemá důvěryhodné představitele. Na pití vína a kázání vody máme na naší politické scéně subjektů již tak až přespříliš.

Kam jsme (ne)došli…?

Pokud bych za sebe považoval za důležité něco 17. listopadu lidem sdělit, jednalo by se o zamyšlení, k jakým hodnotám jsme se od roku 1989 (ne)propracovali: Kam plyne většina zisků z naší země? V čích rukách jsou hlavní média, která mají formovat naše názory? Jak konsistentní jsme v aplikaci lidských práv – a co se pro mnohé naše představitele do koncepce lidských páv nevejde? Co znají naši absolventi gymnázií a vysokých škol? Jak se orientují v naší historii a jaký mají světový přehled? Jak kvalitní a morálně kompaktní jsou naši profesoři? Jakou budoucnost mají absolventi vysokých škol na našem trhu práce? Nakolik jsme schopni respektovat různé pohledy na svět (pochopitelně opřené o fakta, nikoli ideologii)? Jak jsme se (ne)naučili diskutovat, aniž bychom našeho názorového protivníka neonálepkovali bez věcných argumentů? Jaký je stav systému, v němž žijeme a jaká se nabízejí východiska? Jakou roli hrajeme na mezinárodní scéně? Jak se stavíme ke kauze E. Snowdena a k masovým odposlechům, jež jsou závažným porušením našich lidských práv? Nakolik (ne)jsme schopni čelit tlaku nadnárodních korporací a vlivných finančních skupin, jež často ovládají média? Nakolik (ne)umíme bránit své zájmy a spojovat se s těmi, kteří mají tytéž zájmy jako my?

Pozdě honit bycha…

Podobných otázek bychom si mohli položit mnoho. Jsou důležité. Ještě důležitější je ale zkusit si na ně odpovědět. Jsem zvědav, zda se jim někdo 17. listopadu bude věnovat.

Chceme-li nějak uctít výročí 17. listopadu, přijděme s vlastní iniciativou. Poukažme na to, co nám vadí – a jak to chceme změnit. Nepodporujme ale iniciativy, které nehledají, protože své téma již nalezly – a snaží se s jeho pomocí získat moc. Pokud se spokojíme se snadno nalezeným zástupným viníkem, spláčeme nad výdělkem. Ono ne nadarmo se říká, že tak dlouho se chodí s konví pro vodu, až se ucho utrhne. Pak je ale pozdě honit bycha.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami