Výročí sedmnáctého listopadu se v kontextu vývoje naší společnosti po roce 1989 hodlám věnovat v jiném článku. Mimo jiné v něm zmíním posun role studentstva od síly rebelující k síle prosystémové a k podpoře mocenských elit. Stejně jako úpadek vzdělanosti či prestiže vysokoškolského studia, jež je obzvláště ve sféře humanitní často svázáno s ideologií.

V této stati se budu zabývat něčím jiným. I když s poklesem prestiže vysokoškolských pedagogů to též souvisí.

Alternativa, nebo utužení systému?

Tak, jako nemůžeme příliš naděje vkládat do našeho soudobého studentstva, neměli bychom se upínat ani k některým „alternativám“, jež se jako alternativy toliko tváří.

Klasickým příkladem jsou vybraní představitelé Svobodných (Hampl, Kuras), kteří už tím, do jaké strany náleží a k jakému programu se hlásí, vylučují možnost, že by kdy hájili zájmy potřebných a bili se za jejich sociální práva. Alespoň jsou však zaštítěni nějakým programem, třebaže ještě více asociálním, než jakým se prezentoval Václav Klaus.

V případě iniciativy IvČRN ovšem nenajdeme program žádný – tedy kromě vymezení se vůči islámu a všem muslimům bez rozdílu. Sociální problémy lidí ovšem toto hnutí řešit nehodlá – nepovažuje je patrně za důležité. Tuto iniciativu nepálí, jak snadno se lidé dostávají do dluhových pastí, nezajímá ji problematika bezdomovectví, neřeší, jak někteří lidé na bydlení nemají. Toto vše je pro IvČRN podružné – neboť zmíněné hnutí jako hlavní nebezpečí identifikovalo islám. Je to zcela klasický příklad nadřazení zástupného problému nad problém hlavní.