Marek Řezanka: Sobotkovy hrátky s koaliční smlouvou

Po všech tanečcích a slovních kotrmelcích nakonec premiér republiky kývl na náhradu za pana Babiše: VIZ. Čeho tedy nakonec dosáhl?:

V přímém přenosu několikrát popřel vlastní slova a stal se krajně nedůvěryhodným.
Ukázal, jak blízko má k panu Kalouskovi a jak si neváží koaliční smlouvy.
Pokusil se spolu s panem Kalouskem veškeré zlo na naší politické scéně personifikovat do podoby pánů Babiše a Zemana. Z prvního jmenovaného učinil mučedníka a současně politika, který si může hrát na onoho „moudřejšího, který ustoupí“. Dal mu tak prostor zmizet z ministerského křesla a tvářit se, jak bojuje proti všem nešvarům naší politiky.

A těm lidem to vůbec nevadí…

Pan Sobotka se snaží veřejnost přesvědčit, že hlavním problémem české politiky je pan Babiš. Zřejmě proto s ním vládl až téměř do dalších regulérních voleb. Ale to není podstatné. Podstatné je, jak se v České republice přistupuje k závažným kauzám. Za posledních cca 25 let jsme jich tu měli už požehnaně. Kolik z nich se však dostalo před soud? Kolik z nich skončilo uvězněním takzvaně velkých ryb? Není snad vlády, která by nějaký ten skandál na krku neměla. Holt miliarda sem, miliarda tam.

Je poněkud příznačné, že hlavní opoziční kritik pana Babiše, M. Kalousek, je spojen s celou sérií různých kauz, především z doby, kdy působil na ministerstvu obrany (nefunkční padáky, modernizace tanku T72, zakázky pro společnosti Zenit či Omnipol, kauza Diag Human, ad.).

Psal se rok 1998. Na Ministerstvu obrany ČR se objevuje nový ministr, M. Lobkowicz – a pan náměstek Kalousek podává demisi. Ministr nato prohlašuje: „Rozhodl jsem se bojovat proti korupci a ten boj dotáhnu až do konce, třebaže mi to před volbami moc bodů nepřinese. Pracovníci sekce si velmi volně vykládali zákon o veřejných zakázkách. Z více než sedmi set výběrových řízení se jen devět uskutečnilo veřejnou obchodní soutěží – a těm lidem to vůbec nevadí.“

Čas trhl oponou a na aféry pana Kalouska se zapomíná. On své kauzy ustál. Vydržel – a nyní sám „káže víno“: „Ale to riziko se netýká jenom České republiky, týká se celé řady zemí, zvláště v postsovětských satelitech vždy najdeme nějakého oligarchu Babišova typu. Zajímavé je, že skoro každý z nich má nějakou minulost zakotvenou v tajných službách a skoro u žádného z nich nezjistíte, jak přišel ke svému počátečnímu majetku. To je takový typický druh po roce 1989.“ A jak se vzmohl pan Kalousek – a k jakému druhu po roce 1989 patří on?

Dokáže pan Babiš co pan Kalousek?

Pokud pan Babiš všechny kauzy kolem své osoby ustojí, jen se zařadí po bok pana Kalouska. Ten už v tom má praxi.

Nás by ale mělo znepokojovat, že role vyšetřovatele se chápou politici – a zasahují tak do práce policie a soudů. Ty mají jednat, pokud zjistí jakékoli nepravosti u politiků. Zpolitizováním se řada závažných kauz smete nakonec pod stůl a zůstane toliko nepříjemný zápach. Ten ovšem vyvane s krátkou pamětí řady voličů.

Opravdu podpora politické kultuře?

Dalším z politiků, kteří nečekají na práci policie a soudů – ale sami si na policisty a soudce hrají, je B. Sobotka. Tomu několikatisícová demonstrace lidí stačí k následujícímu závěru: „Chci všem občanům poděkovat, protože si myslím, že ukazují, že jim záleží na budoucnosti České republiky, na tom, abychom zůstali demokratickým právním státem. Vážím si moc všech lidí, kteří se dnes v ulicích postavili za naši Ústavu, politickou kulturu a demokracii." Premiér šel dokonce tak daleko, že si vyvodil, že demonstranti potvrdili, že jedná správně.

Pokud se má někomu děkovat za podporu „politické kultuře“, měli bychom se podívat, jakým způsobem dodržuje premiér republiky své slovo a dohody, které uzavřel. To by nakonec měl být základ politické kultury.

Tím ale není stav, kdy pan Kalousek zasahoval do práce vyšetřovatelů v kauze CASA. Stejně tak se pan Sobotka měl zdržet osočení pana Babiše a počkat, jestli s něčím nepřijdou orgány v tomto směru kompetentní. Politici si ale na vyšetřovatele ani soudce rozhodně hrát nemají. Nezapomínejme, jak byla politiky v minulosti zpochybňována práce např. I. Ištvana či jak je dnes zpochybňována práce a nezávislost Finanční správy. Je pak opravdu dojemné, když titíž politici vyjadřují svou podporu systému v kauze pana Kajínka.

V červnu 2014 navrhl Jeroným Tejc do vnitrostranického referenda doplnit dvě otázky: 1) Zda má ČSSD navrhnout zákon o zdanění církevních restitucí a 2) Zda zkusit prosadit zákon o zavedení sektorové daně.

Nakonec tyto otázky na popud B. Sobotky do vnitrostranického referenda prosazeny nebyly s odůvodněním, že: „Referendum neděláme proto, abychom zpochybňovali koaliční smlouvu". V červnu 2014 tedy koaliční smlouva pro ČSSD i pro pana Sobotku platila.

Co se od té doby událo tak zásadního, že by mělo být omluvitelné, aby premiér nakládal s koaliční smlouvou jako s kusem hadru?

Stačí snad, že křičí TOP?

V žádném případě se nechci zastávat pana Babiše. Podívejme se však na aféry s ním spojené optikou práva. Máme zde nějaké policejní vyšetřování, kde by se zatýkalo (podobně, jako je tomu v kauze pana Pelty?). Nemáme. Máme tady toliko křik opoziční TOP09. Každá opozice jde vládě po krku - viz či zde. Pan Kalousek však rozhodně na výzvy opozice neodstupoval. Proč by tedy měl pan Babiš?

Koaliční smlouva: Jednou je mrtva, poté z mrtvých vstává…

Vztah premiéra Sobotky ke koaliční smlouvě je eufemisticky řečeno podivný. Jsou chvíle, kdy koaliční smlouva pro pana Sobotku neexistuje - a zároveň jsou okamžiky, kdy se na ni odvolává: „Pokud jde o nominaci ministra, koaliční smlouva počítá s dohodou premiéra a předsedy koaliční strany. Na paní Schillerové taková dohoda není“.

Takovéto jednání premiéra pokládám za krajně nedůvěryhodné a pro politické klima za škodlivé. Osobně nechápu, jak někdo může demonstrovat za takovéto chování a jednání.

Chtěl dvě mouchy jednou ranou – sám však bude brzy stranou…

Před časem jsem rozebíral různé situace, jež mohou v případě takzvané vládní krize nastat:

„Pokud by pád Babiše vedl k pádu stávající vlády, nabízí se otázka, jaký kabinet by dovládl do řádných voleb. Úřednický? Nebo menšinový s A. Babišem v čele? Na to možná B. Sobotka sází. Že spolu s M. Kalouskem zdůrazní linku M. Zeman – A. Babiš a budou křičet, jak jsou naše svobody v ohrožení. Budou křičet bok po boku – a zatím ANO slízne veškerou smetanu za počiny vlády jako celku (Babiš bude totiž v médiích stále a vše černé přetvoří na bílé – a na pánech Sobotkovi s Kalouskem nenechá nit suchou). Klidně pak ANO může předkládat zákony, které původně chtěla prosadit ČSSD – a tím sociální demokracii dostat do rohu. Pokud je pomůže prosadit, profitovat z nich bude ANO, když je potopí, zdiskredituje se. B. Sobotka by potom byl vnímán jako někdo, kdo položil vládu a kdo hazardoval s budoucností naší země. ČSSD by pak pro řadu svých exvoličů symbolizovala něco jako „béčko“ TOP 09“.

Pan Babiš se nechal slyšet, že by o post premiéra v nějaké vládě do podzimních voleb figurovat nechtěl. Bereme-li jeho slova vážně, je třeba zvážit další alternativy, kdo by mohl být v čele kabinetu, který by třeba nedostal ve Sněmovně důvěru, ale do voleb by dovládl – a byl by zde do ustavení další vlády. Buď by to mohl být někdo z ČSSD (mimo pana Sobotky) nebo z ANO (třeba paní Schillerová) - ale klidně i z KDU-ČSL (Jako nejpravděpodobnější kandidát za tuto stranu se jeví pan Bělobrádek).

Pokud toto premiérovi Sobotkovi došlo, uvědomil se, že se pustil do partie, kterou nemůže vyhrát – a v níž bude jen ztrácet. To ale bude patrně stejně. Kdyby odmítl i pana Pilného, dal by tím najevo, že se dohodnout nechce. Ocitl se tak ve slepé uličce vlastních kroků.

Nevěsta z vlády, snoubenec z opozice…

P. Bělobrádek si bude uvědomovat, že jít do parlamentních voleb po boku STAN nebyl dvakrát dobrý nápad. A zřejmě také chápal, že pro lidovce i jeho osobně by se tu v případě rozpadu koalice nabízela jedinečná šance, jež se nebude opakovat.

Představitelé STAN se jednoduše unáhlili, když s vidinou holuba na střeše (kooperace s lidovci v další vládě) opustili TOP09. Tu ovšem opustili výhradně fyzicky. Nikoli názorově. Názorově souzní s TOP09. Jak ale může fungovat subjekt spojený z vládní strany a z opozičního hnutí, které jde oné vládě po krku?

Pavel Bělobrádek se vyslovil zcela srozumitelně, že: „Nejsme příznivci předčasných voleb a nepodporujeme je“.

Stejně srozumitelně se potom pak Gazdík přimlouvá za co nejdřívější termín předčasných voleb: „Jestliže se nepodaří v řádu dnů sestavit koalici, tak jsme pro co nejrychlejší rozpuštění Sněmovny".

Větší rozpor v rámci jednoho celku snad už být nemůže.

Lidovci budou s přibývajícím časem patrně STAN vnímat jako čím dál větší přítěž – a zdá se, že doba, kdy toto hnutí brali jako lákadlo pro voliče, je definitivně pryč. STAN by pak mohli zůstat na ocet – protože TOP09 vlastně zradili – protože už tuto stranu odepsali – a pro KDU-ČSL už nebudou mít žádnou atraktivitu. Pokud však přesto KDU-ČSL a STAN do voleb půjdou jako jeden subjekt, lze předpokládat, že tenze mezi nimi bude bít do očí a že voliče bude tento slepenec spíše ztrácet, než přitahovat.

Kandidát na odpis

Velice těžké to bude mít kdokoli, kdo kývne ČSSD na návrh dělat této straně kandidáta na Hrad (Viz). Jednak zde má odstrašující případ pana Dienstbiera, který sice stál věrně po boku pana Sobotky, ale ten s ním zametl ve chvíli, kdy se to hodilo do jeho mocenské hry. Za druhé je třeba počítat s tím, že v této vyhrocené situaci, kdy velká část potenciálních voličů sociální demokracie může vnímat propojení pánů Sobotky a Kalouska, bude automaticky kdokoli kandidující s podporou ČSSD považován za produkt tohoto spojenectví.

A nakonec, za třetí, takovýto kandidát (byť by se například snažil profilovat jako sociální) bude pro nemalou část veřejnosti představovat jen dalšího Antizemana – a to vedle pánů Horáčka, Drahoše, Hilšera ad.

Že by takový kandidát měl naději na postup do druhého kola, je v rovině utopie. Pro pravicového voliče (ODS, Svobodní, Realisté) a voliče ANO (které paradoxně nabaluje i voliče levicové, neboť ti nemají, koho volit), nebude zřejmě takový kandidát tím pravým ořechovým. Stejně tak pro část voličů ČSSD a KSČM, kteří hodlají volit M. Zemana.

Voliči TOP09 a STAN se mimo jiné rozdělí mezi pány Horáčka a Drahoše a podobně to bude u voličů KDU-ČSL.

Kandidát nominovaný ČSSD by potom plnil jedinou funkci – odčerpával by levicové hlasy M. Zemanovi – a mohl by pak umožnit situaci, kdy by ve druhém kole M. Zeman nefiguroval. Je otázkou, zda by toto dotyčnému kandidátovi stálo za to. Pokud by to byl někdo, komu do té doby lidé (kteří budou často volit M. Zemana) důvěřovali, že se bere za sociální práva, po tomto kroku by jejich důvěru ztratil. Nebyl by tak ani hlavou státu – ani představitelem neprivilegovaných a frustrovaných.

ČSSD by spíše měla přemýšlet, zda místo hledání kandidáta na Hrad by neměla zkusit najít někoho, kdo v jejím vedení aspoň trochu zmírní možné škody Sobotkovy politiky. Jsou totiž případy, kdy i pět procent může být zatraceně hodně.

Mučedník je na světě a pohádky je dávno konec…

Teprve uvidíme, jestli je „krize“ opravdu zažehnána, či se rozhoří nanovo. Premiérovi možná na poslední chvíli došlo, že mu sice nyní tleskají někteří voliči ODS či TOP09, ale že ti ho pravděpodobně volit nebudou, neboť svůj hlas dají ODS či TOP09. Zato ti, kteří ho dříve volili, ho za stávající postup nepochválí.

Pan Sobotka sice říkal, že z pana Babiše nechce udělat mučedníka – ale spolu s ODS (P. Fialou) a TOP09 (M. Kalouskem) přesně tento scénář realizovali. Sami se tito pánové svými příkrými prohlášeními z možné povolební koalice s ANO (s nímž podle jejich slov žádná demokratická strana nemůže mít nic společného) vyšachovali, protože pokud by takovou koalici sestavili, naprosto by se zesměšnili. I když by to nic nového pod sluncem nebylo. Tím si připravují opoziční roli – a navíc posilují toho, koho chtěli oslabit. Kdo tomuto může zatleskat?

Asi jenom někdo, kdo stávající politickou krizi vnímá jako boj proti ďábelskému panu Babišovi s tím, že Andělská liga, tedy triumvirát Sobotka-Kalousek-Fiala - smete zlo s povrchu země a nastolí konečně vládu práva a boje proti korupci. O stavu policie a soudnictví se raději pomlčí, neboť to by mohlo onen krásný obraz boje Dobra proti Zlu narušit – a to by pak byl konec pohádky.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami