Marek Řezanka: Ti, kdo (ne)mají vizi

Vůně sebechvály

Premiér Sobotka se ohlíží – a na rozdíl od Lotovy ženy zatím nezkameněl. Naopak, to, co za sebou vidí, považuje za veskrze nadějné. Inu, není nad to se pochválit.

„Jsem rád, že to může být ohlédnutí pozitivní, protože minulý rok přinesl naší zemi politickou stabilitu a hospodářský růst, neměli jsme žádné politické krize ani skandály a i spolupráce vlády a prezidenta funguje velmi dobře,“ sdělil veřejnosti Sobotka. Ani slovem se nezmínil, že zde proběhly nějaké volby do Evropského parlamentu, v nichž voličská účast sama o sobě něco sděluje – a jež žádná z našich politických stran nemůže hodnotit jako svůj úspěch.

Stejně tak se nepozastavil nad tím, co jeho strana voličům slibovala – a jaksi zapomněla plnit. Nebo snad podoba zákona o církevních restitucích a způsob jejího schválení již sociální demokraty nepálí? Stejně jako je nepálí hrozba oligarchizace naší společnosti? Či se snad Sobotkovi zalíbilo vést stát jako firmu, s tím, že vést firmu znamená zbavovat se „svých nepotřebných“?

Ani slovo o stavu handicapovaných, nezaměstnaných, lidí sociálně slabých. Daří se snad ministerstvu zabývajícímu se problematikou práce a sociálních věcí napravit stíny po působení různých drábků a jejich šišků?

Co nám nestojí za debatu

Trochu sebekritiky by neškodilo. Již proto, že evropská krize, jejíž jsme součástí, neskončila. A také proto, že poté, co naše sociální demokracie zcela asociálně podpořila fiskální pakt, podporuje bez výhrad ratifikaci mezinárodních smluv, jakými jsou CETA, TTIP, TPP. Smluv, jejichž obsah – asi kvůli ochraně demokracie – musí být tajný – a která vzbuzuje mezi občany EU – ale i u některých vlád – značný odpor. Ne nadarmo se sešlo v Evropě již více než milion podpisů proti těmto smlouvám (Více: https://stop-ttip.org/).

Proč naše vláda nevede s občany o těchto smlouvách diskusi? Proč neřešíme rizika arbitráží, které mohou znemožnit proces svobodného rozhodování, neboť hrozba obřích odškodných umožní nadnárodním korporacím prosadit vše, co budou chtít – a to v rozporu se zájmy zaměstnanců, v rozporu s právem lidí na zdravotní péči, v rozporu s ochranou životního prostředí?

Ochránci míru a sociální stability

S dalším v pravdě vizionářským poselstvím přišel A. Babiš: „Občanům samozřejmě přeju to hlavní, a to pevné zdraví, ale i lásku, aby se na sebe v metru, obchodech, autobusech a vlacích lidé nemračili, ale usmívali. Žádnou nevraživost, závist, ale přátelství, toleranci a solidaritu.“

Neříkal to již kdysi (a mnohokrát) Václav Klaus, abychom nezáviděli a nemračili se na sebe?

Co ale naši političtí představitelé proti „rozdělené společnosti“ podnikají? Máme se snad usmívat, že nám naše společnost z různých směrů hnědne, že se objevují hlasy, které si uzurpují právo tu toho, tu onoho odvolat, aniž k tomu potřebují nějaké nástroje přímé demokracie? Oni jsou přece „hlasem demokracie“. Člověku se nemůže nevybavit dávný výrok „Stát jsem já.“

Pozadu pochopitelně nemohl zůstat M. Kalousek. „Občanům ČR bych popřál, aby se tato rizika (hospodářská situace v jižní části eurozóny nebo na východní hranici Ukrajiny) podařilo uspokojivě řešit, aby se nás nějak nedotkla, a především bych jim přál svobodnou a hrdou mysl, aby věřili ve vlastní schopnosti a nevěřili falešným prorokům, kteří jim slibují, že se budou mít líp.“

Zřejmě spoléhá na výpadek paměti občanů, neboť nemůže být tvrdší stoupenec politiky fiskálního paktu než TOP09 – a tento pakt rozhodně k řešení hospodářských problémů nepřispěl. Stejně jako nepřispívá k řešení ukrajinské otázky připínání si placek s textem, který představitele nějakého státu žádá, aby přiběhl k noze a poslušně u ní zůstal – jako venkovský Alík.

S pomyslnou korunou „našich vizionářů“ přispěchal Petr Fiala z ODS: „Politika nikomu štěstí sama nezajistí, ale může vytvořit podmínky, abychom žili v bezpečí, v prosperující zemi s dobře fungujícími institucemi.“

Asi v tu chvíli nemyslel na podmínky, které pomáhala ODS s Nečasem v čele vybudovat během trojkoaličního vládnutí s TOP09 a Věcmi veřejnými, z nichž se jaksi časem vyloupl ukazováček, ostře vztyčený vůči lidem, hlavně těm, kteří jsou propouštěni z práce, nemají na léky či řeší, jak zaplatí hypotéky či jak dopadnou po řádění exekutorů. Ano, žít v bezpečí je důležitá věc, ale nějak marně hledám spojitost mezi přáním bezpečí – a mezi požadavky na stupňující se sankce proti Rusku.

Není nad obránce pravdy

Čteme-li Peheho, Mitrofanova či J. X. Doležala, nabudeme dojmu, že již rok ruská armáda v plné síle bojuje se srdnatě vzdorujícími Ukrajinci, kteří jsou okupováni a bojují do poslední kapky krve za svou svobodu.

Jenže tento obraz jaksi neodpovídá realitě. Kdyby Ukrajinu chtěla velmoc typu Ruska okupovat, již by se tak dávno stalo. Žádná invazní armáda na území Ukrajiny není. Jenže, jak potom EU vysvětlí svou podporu vládě, která až do voleb ovlivňovala dění ve své zemi a která vedla občanskou válku proti vlastním lidem?

Stěžejní je, že dodnes není vyšetřen oděský masakr. Dodnes nevíme, proč události Majdanu nabraly krvavou tvář. Dodnes není vyšetřeno, kdo sestřelil civilní letoun nad Ukrajinou. Dokud tyto otázky nebudou vyšetřeny, není možné bít na válečné bubny s tím, že „viník musí pykat“. Viník totiž není zřejmý. Nejprve je třeba vše vyšetřit – a pak hledat řešení.

Měli bychom mít na paměti slova profesora J. Sapira: „Pokud Viktor Janukovyč opustil Ukrajinu o vlastní vůli, potom následná změna vlády nijak nenarušuje ústavní pořádky platné v zemi. Jestliže se tak ale rozhodl z důvodu svého ohrožení, může být taková změna režimu naopak považována za porušení ústavy. To by znamenalo, že následná referenda na Krymu a východní Ukrajině je možné považovat za legitimní…“

Nebo tato slova jednoduše slyšet nechceme – a raději budeme opakovat, že je stoprocentní, že zábor Krymu je krokem odpovídajícím Anschlussu Rakouska?
Je tragické, že na Ukrajině má významné slovo muž, který se vyskytoval v nevolené vládě – a který je stále podezřelým, že mohl mít zodpovědnost za činy, o nichž můžeme mluvit jako o zločinech.

Připomeňme si některé Jaceňukovy výroky:

“Je třeba najít všechny zločince a organizátory, všechny, kdo pod ruským vedením zahájili smrtelný útok na Ukrajinu a Oděsu. Je třeba vyšetřit činnost všech vyšších úředníků zdejší policie."

“Vybudování armády schopné zastavit agresi z Ruska je úkol číslo jedna." (Listopad 2014)

„Potřebujeme více finanční a vojenské pomoci, centrální význam pro nás mají dodávky zbraní… "Jeho přežití je závislé na dalším zabírání území cizích států. Potřebuje stále nové anexe.“ (Týden, 19. 12. 2014)

Jaceňuk je politik, který vědomě nazývá představitele jiného státu feťákem a tlačí na vojenské řešení situace. Připomíná tak ty, kteří nenašli pro Tita či Beneše jiné nálepky než „krvavý pes“.

Další rudé karty?

Jeden z mála politických představitelů, kdo se v naší zemi vyjadřuje proti adoracím Bandery a proti oficiální legendě o ruské agresi, je hlava státu, prezident Miloš Zeman. To je také jeden z možných důvodů, proč čelí neustálým slovním útokům ze všech stran – a proč zde byl kartičkový pokus o jeho sesazení.

Takže co si zase náš „univerzální zloduch“ dovolil poznamenat?

„Soudě podle některých výroků premiéra Jaceňuka se domnívám, že je to spíše ´premiér války´, protože nechce mírové řešení, které doporučuje celá Evropská komise, ale chce tento problém rozhodnout silou….

Domnívají se, že tam došlo k něčemu podobnému, jako byla u nás sametová revoluce... Majdan nebyla žádná demokratická revoluce, a domnívám se, že na Ukrajině probíhá občanská válka…

To byla demonstrace proti vyhozené miliardě korun za opencard, to proto protestující zvedali červené kartičky. Proč by koneckonců měli demonstrovat proti prezidentovi, který nekrade? Také bych jim doporučoval, aby 17. listopadu demonstrovali proti předražení tunelu Blanka a vzali si pro tento účel černé karty, protože v podzemí je tma.“

Jistě se zase najde houf uvědomělých vědců, kteří nikdy nepochopí, co je to metafora, řada „bojovníků za demokracii“, kteří by nejraději zcela demokraticky sesadili každého s jiným názorem, a mediální suita, jež si posteskne, že zde nemáme formát typu slovenského prezidenta, který nabádá stát, aby hájil „všechny slušné“ a varuje před těmi, kdo by mohli okupovat jeho zemi, aniž takové riziko blíže specifikuje.

Hlásíme-li se již k mottu: „Jiný stát, jiný mrav“, mohli bychom upřít svůj zrak například do Německa. Konkrétně potom na nepřehlédnutelnou petici: Opět válka v Evropě? Ne naším jménem!

Tito lidé nejsou válečnými štváči. Jedná se často o bývalé významné představitele našeho západního souseda a o představitele kultury této země. V této souvislosti nezbývá než si postesknout, že některá země má skutečné kulturní osobnosti – a jiná je jednoduše nemá.

Ještě pár slov k TTIP

Je až depresivní, že téměř nikdo z našich vládních reprezentantů, čelných komentátorů a z umělecké scény nepřichází s podobným poselstvím, které zveřejnil mladý student politologie, Václav Bláha, který mimo jiné píše: „…Globální trend je již jasný. Spojené státy a jejich spojenci tvoří de facto jeden blok a snaží se ho utužit přes dohody TTIP (Transatlantické partnerství pro obchod a investice), TTP (Transpacifické partnerství) a CETA (byť toto je smlouva EU s Kanadou). Tím už se definitivně utvrzuje korporátní fašismus Západu. Proti nim existuje jakási opozice druhého bloku, který má center několik, ale těmi hlavními jsou Rusko a Čína. Druhý blok spojuje antagonismus vůči bloku prvnímu a ekonomický pragmatismus, nikoli kulturní hodnoty. A bohužel i nerozvinutá občanská společnost. Ústřední součástí reálné politiky a myšlení o ní je tak pochopitelně konstantně geopolitika. Ta nám ukazuje kdo, kde a proč má potřebu intervenovat či provádět subverzi…“

Vracím-li se opět k rizikům plynoucím ze smluv typu TTIP, nemohu nezmínit profesora J. E. Stiglitze, který mimo jiné píše: „America has been fighting to lower the cost of health care. But the TPP would make the introduction of generic drugs more difficult, and thus raise the price of medicines. In the poorest countries, this is not just about moving money into corporate coffers: thousands would die unnecessarily."

Je třeba si uvědomit, že podpis těchto smluv nezpůsobí jen nějaké kosmetické útrapy, ale že pro řadu lidí může znamenat důsledky přímo fatální. Ve jménu něčích zisků (verze pro veřejnost zní: Ve jménu ochrany demokracie).

Usmívejme se a nezáviďme si…

A právě v zájmu ochrany těchto zisků budeme plivat na lidi, jakými jsou Jan Keller (jenž v boji proti fašismu bude označen za fašistu), papež František (který poukazuje na podstatu stávajícího systému a jeho neslučitelnost s tím, v co sám věří a co hlásá) či – jde-li o otázku dění na Ukrajině – Miloše Zemana.

Může nás uklidnit, že máme celou škálu politiků, kteří nám k tomu svorně popřejí hodně zdraví, lásky a dobré nálady.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami