Marek Řezanka: Tohle se nám má líbit?

Konvičkovy vize

Martin Konvička, představitel iniciativy Islám v ČR nechceme a Bloku proti islámu, poskytl rozhovor pro DVTV. V něm kromě již obligátního nálepkování islámu jako nepřípustného zla uvedl, že si umí představit spolupráci ve volbách do některého z krajů s Machovými Svobodnými. Ti vzápětí reagovali: „Pokud nám pan Konvička vzkazuje přes média, že s námi bude jednat, tak my říkáme, že o jednání s ním nemáme zájem.“ Podle oficiálního stanoviska strany k islámu by tato spolupráce zřejmě ani nebyla možná. „Musí být umožněna svoboda vyznání libovolného náboženství, stejně tak ale i jeho kritika či parodie. Stavíme se proti politické korektnosti a prosazujeme možnost diskriminace v soukromém sektoru."

Vůbec v tuto chvíli není důležité, zda nakonec nějaká jednání mezi oběma subjekty proběhnou. Podstatné je, kam se zařadil sám Konvička, který zatím těží pouze z jednoho tématu, ale koncepci nějakého uceleného programu pro řešení zásadních problémů české společnosti dosud nepředložil. Tím, že by uvažoval o spolupráci se Svobodnými (jejich program je ZDE), již ale ledacos naznačil. Třeba to, proč lidé jako Konvička či Okamura neustále omílají, jak je nějaké dělení na pravici a levici již překonané. Není. To, že na naší politické scéně skutečnou levici (tedy antisystémovou) nemáme, neznamená, že ji vyškrtneme z pojmosloví.
Martin Konvička se v tuto chvíli jednoznačně hlásí ke krajní pravici. Ke straně, která se vymezuje striktní asociální politikou. V mnoha bodech ještě tvrdší, než občané zažili za Nečasovy vlády pod taktovkou tehdejšího ministra financí, M. Kalouska a ministra práce a sociálních věcí, J. Drábka.

Lidská práva? Jenom práva bohatých…

Svobodní (Strana svobodných občanů) chtějí sjednotit DPH na sazbě 15%. Tento krok samozřejmě vyhovuje bohatým, na chudší vrstvy společnosti ale dopadne negativně, neboť se žádná funkční sociální síť pro potřebné nevytvoří. Není, z čeho by se vytvořila. Všem se jen vzkáže, ať se postarají o sebe, jak umí.

Sociální politika nesmí být v podání Svobodných dominantní úlohou státu. Pomoc bližnímu je podle nich odpovědností jednotlivce, rodiny a soukromoprávních spolků. Pokud člověk rodinu nemá – nebo jeho rodina není v stavu se o něho starat, bude se muset spolehnout na almužnu a „milosrdenství dobrých lidí“. Takto si funkční společnost nepředstavuji. Ne v 21. století.

Různé sociální dávky chtějí Svobodní sloučit do dávky jediné, a to v podobě tzv. negativní daně, která svojí sazbou „zajistí motivaci lidí pobírajících sociální dávky pomoci si k lepšímu živobytí vlastní prací a která definicí standardního příjmu zohlední rodinnou situaci žadatelů“.

Invalidní důchody jsou prý příliš často zneužívány. Svobodní jsou pro „spravedlivé a přesné posuzování nároků na invalidní důchod, aby jej dostali ti, kteří jej opravdu potřebují, ale aby se invalidní důchod nestával bezpracným příjmem pro někoho, kdo by si byl schopen vydělat vlastní prací.“ O to už usiloval pan Drábek, který nemálo handicapovaných připravil o nárok na důstojný život.

Svobodní též přicházejí s nápadem, že zaměstnanci nebudou platit povinné nemocenské pojištění ve výši 2,4% hrubé mzdy (čili 480 Kč z průměrné mzdy a sami se rozhodnou, zda se chtějí pojistit. Toto považuji za hrozbu pro celý penzijní systém. Lidé v důchodovém věku by náhle zjistili, že žádný důchod nebude. Že na něj není.

Co NATO(,) Svobodní?

Svobodní by neměli být – pokud se budou držet svého programu – potenciálním partnerem ani pro Národní demokracii. Jednak by měl být překážkou zcela nepokrytý antisemitismus A. B. Bartoše, ale také rozdílný postoj obou subjektů k NATO. Národní demokracie požaduje vystoupení z NATO (což odmítají jak IVČRN, tak Svobodní). Svobodní ke členství v NATO doslova uvádějí: „NATO představuje odlišné východisko pro řešení sporů a krizových situací oproti Evropské unii. Oba přístupy (konsensus všech členů versus majorizace a různá kvóra pro blokační minority vycházející z budování nevraživé rovnováhy a vyvažování) jsou do značné míry protikladné a neslučitelné. Právě proto, že důsledný respekt k svrchovanosti je součástí politické filosofie NATO, dávají této alternativě Svobodní přednost. Svobodní považují filosofii NATO za východisko pro Evropu, na základě kterého by se analogicky měly budovat vztahy mezi velkými, středními a malými státy.“ Opravdu si Svobodní myslí, že bombardování Bělehradu v roce 1999 bylo východiskem pro Evropu, na jehož základě by se měly budovatvztahy mezi velkými, středními a malými státy?

Konvičkovi toto nevadí?

Svobodní na jednu stranu říkají, že svrchovanost znamená, že se žádný stát nemá svévolně vměšovat do záležitostí jiného státu. Na druhou stranu ale přišli s projektem Liberlandu, jenž jeho sousedé vnímají jako bezpečnostní riziko. Liberland je projektem pro bohaté, jak se vyhnout placení vyšších daní. Svobodní se hlásí k myšlence volného obchodu. To, proč v Evropě nefunguje, přičítají „sociální“ politice EU. Nejsou si totiž schopni připustit, že teorie volného trhu selhává v praxi. „Náklady, jež jsou tímto způsobem přenášeny na jiné, tedy na hospodářství, na daňové poplatníky a propuštěné pracovníky, značně převyšují užitek, který z této praxe plyne hrstce korporátních exekutivců a akcionářů. Uvalení těchto negativních externalit na společnost v zájmu prospěchu hrstky nejbohatších je neklamným příznakem selhání kapitalismu volného obchodu“ (P. C. Roberts, Selhání kapitalismu volného trhu a ekonomický úpadek Západu, Triton, Praha/ Kroměříž 2015, 172 s., ISBN 978-80-7387-903-7, s. 50). (Více ZDE).

Pokud se Konvička hlásí k programu Svobodných, dává svým potenciálním voličům srozumitelný vzkaz: Zvolíte-li mě, přijdu Vás pěkně draho.

Zlatý standard Národní demokracie

Podívejme se, s čím přichází Národní demokracie. Jako klíčový bod svého programu uvádí tzv. Zlatý standard. Budeme spaseni? Nemyslím si. Postrádám zde opět nějakou ucelenou programovou vizi. Národní demokracie stojí též na pravém kraji politického spektra. Nemůžeme od ní čekat, že by například cupovala podobu církevních restitucí nebo že by hájila sociální stát. A co ten její pověstný zlatý hřeb programu?

„Systém peněz plně krytý zlatem nelze nejen udržet, ale ani zavést. To je argument proti příznivcům zavedení zlatého standardu. Existence zlatého standardu by byla podmíněna stabilní tržní cenou zlata. Byť jen naprosto minimální omezení směnitelnosti by vedlo k patrným odchylkám tržní ceny od cen garantovaných emitenty s odpovídajícími důsledky pro vzájemnou směnu peněz a zlata. Udržet zlatý standard by tak znamenalo zajistit rigiditu tržní ceny zlata, což v tržní ekonomice jednoduše nelze.“ (Více ZDE).

Navíc si uvědomme, kde to zlato chceme brát? Vytěžíme si naše poslední zásoby a zničíme naši krajinu? Staneme se závislými na dovozu zlata z jiné země? A čím budeme platit? Kdo to bude platit?

Jako hlavní bod tak Národní demokracii zbývá boj proti menšinám a imigrantům.

Od Úsvitu k soumraku…

Rozpadlý Úsvit, který až příliš připomíná Věci veřejné a LIDEM, snad ani nemá cenu komentovat. Je jenom k pláči, že subjekty jako Věci veřejné, Úsvit přímé demokracie, ale pozor, také Svobodní – diskreditují pojem přímé demokracie. Ani jeden z těchto subjektů nepracuje s přímou demokracií jako s alternativním systémem, jenž lze aplikovat jak v rovině politické, tak ekonomické. Hodí se jim toliko jako příležitostný nástroj k prosazení toho, co tyto strany či hnutí samy chtějí.

Když není voda, není ocet alternativou…

To, že je mnoho z nás zklamáno „standardními“ politickými stranami neznamená, že musíme volit subjekty „nestandardní“, které ovšem naše zájmy rovněž hájit nebudou. Nechtějme vývoj typu z bláta do louže. Apelujme na vznik takového subjektu, jenž naše zájmy hájit bude. A pro nějž pojmy sociální stát a přímá demokracie nebudou prázdné pojmy.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami