Marek Řezanka: Z louže rovnou pod okap?

ANO v těsné košili

Babišovo ANO, bude líp se nijak netají averzí ke svým koaličním partnerům, jimiž se tento subjekt cítí být svázán. Však také už ostřejší slůvka zazněla:

„I když pan Bělobrádek mluví jako opoziční politik, je stále členem vlády, zasedá v koaliční radě a je předsedou parlamentní koaliční strany. Pokud se mu na chování ANO něco nelíbí, může nám to kdykoli sdělit“, uvedl Jaroslav Faltýnek. Na adresu Bělobrádka potom podotkl: „Jeho mediální a ničím nepodložené tvrzení, že je někdo nedemokratický, je podle nás zcela zbytečným útokem na koaličního partnera. Nikdo navíc KDU-ČSL nenutí, aby s hnutím ANO v koaliční vládě seděla.“

Aby toho nebylo málo, zdá se, že sociální demokracie, jíž odtékají hlasy voličů – tu kvůli exministru Chládkovi, tu kvůli ministru vnitra Chovancovi či ministryni práce a sociálních věcí Marksové, která nemá nic lepšího na práci než vést svou válku proti Klokánkům – má další malér. A to malér nemalý.

Nedůvěryhodní a vyřízení

Jeden z hlavních aktérů policejního zásahu hejtman Olomouckého kraje, Jiří Rozbořil, je totiž podezřelý, že se letos v srpnu snažil ovlivnit vyšetřování možného dotačního podvodu. Celá kauza měla vyznít do ztracena. Náměstkovi olomouckého krajského policejního ředitele Karlu Kadlecovi, kterého ÚOOZ podle všeho také zadržel, měl za tuto službu nabízet blíže nespecifikovaný finanční úplatek. Zatím se na aktéry kauzy vztahuje presumpce neviny. Pro stranu jako takovou je ovšem podobná kauza velmi nepříjemná a může pro ni mít podobné následky jako Nečasova kauza pro ODS.

Jak zamakat na pevné vládě?

Babiš si mezitím může spokojeně mnout ruce – jak mu jeho koaliční rival slábne před očima. Současně může začít pošilhávat po takovém spojenci, který by mu do jeho „makání“ příliš nemluvil – pokud možno vůbec – a s nímž by našel společnou řeč.

Podívejme se proto maličko blíže na programy hnutí a stran, které se tváří jako alternativa – a jež budou usilovat v příštích volbách o poslanecká křesla. Zvláště v případě spojení subjektů, které vše vsadily na antiimigrační (popřípadě antiislámskou) kartu, lze očekávat politický vzestup.

Sociální stát? Zbouráme si ho sami…

Začněme Národní demokracií – a jejím pohledem na sociální politiku. Vytkla si body, jež jsou srozumitelné a o jejichž sdělení nelze příliš pochybovat:

demontáž přebujelého sociálního státu

omezení a zjednodušení sociálních dávek

dávky hlavně rodinám, ne jednotlivcům

legalizace „švarcsystému“

návrat odborů ke skutečnému hájení práv zaměstnanců

Jako bych při jejich četbě slyšel Topolánka, Nečase či Fialu, Kalouska, Drábka či Schwarzenberga, jak navrhují „omezení a zjednodušení dávek“. Nezáleží na tom, zda si vybavíme Modrou šanci nebo nejnovější oprášení evergreenu ODS, která to chce zkrátka znovu rozbalit.

Slyšíme písničku o Evropě zaplevelené sociálním býlím, ač skutečnost je taková, že Evropa je zaplavena politikou vysoce asociální – fiskálním paktem, Trojkou diktující si kapitulační podmínky v případě Řecka či zcela nesmyslnými protiruskými sankcemi, jež už tak bídnou evropskou ekonomiku ještě zhoršují.

Resuscitovaný Klaus

Nad tímto programem jistě musí plesat znovuzrozený (opět díky antiimigrační kartě) Klaus, jehož privatizační hokusy pokusy symbolicky završené lidmi „nepochopenou“ amnestií jsou zřejmě definitivně vytěsněny z paměti a zapomenuty.

Na stránkách Národní demokracie najdeme černé na bílém: „Současná sociální politika „vychovává“ občany k nesamostatnosti, pasivitě, lenosti a závislosti nikoli na rodině, ale právě na státu.“

Tato charakteristika jako vypadla z oka Klausových úvah. Je to právě V. Klaus, který se z těch, jež se dostávají do bezvýchodné sociální situace, dělá „líná a nezodpovědná nemakačenka“. Zatímco na Kožené, Pitry, Mrázky a jim podobné se sáhnout nesmělo.

Co komu stačí?

Snad si ještě vzpomeneme, proč řada z nás 21. 4. 2012 demonstrovala proti Nečasově vládě. Mimo jiné kvůli institutu veřejné služby, který v podstatě naplňoval podstatu zakázaných nucených prací. Co že nám to nabízí Národní demokracie? „Podporu v nezaměstnanosti hodláme vyplácet nejvýše šest měsíců a podmíníme ji veřejně prospěšnou prací nebo jinou činností pro obec či stát.“

Nebylo tedy náhodou, že Národní demokracie proti Nečasově vládě nevystupovala, respektive varovala před demonstracemi proti ní.

„Svět, ve kterém žijeme, není ideální a to platí i o politickém systému, který máme. Můžeme k němu mít spousty výhrad, ale je určitou zárukou stability a elementárního řádu. Jakékoli pokusy tento řád nahradit něčím údajně lepším, jakkoli se mohou halit do líbivých slovních obratů a používat vznešené termíny, jsou jen rafinovanou metodou, jak nám ve skutečně vzít ještě více svobody…Naše země potřebuje vládu silné a tvrdé ruky. Než se ale nějaký takový moudrý vůdce objeví, musíme hájit alespoň to, co máme. A připravovat se na nové volby. Zformovat stranu, u které budeme mít jistotu, že v ní nebudou mít vliv zednáři, sionisté, globalisté, bilderbergovci, ilumináti, agenti cizích mocností, ale ani agenti BIS. Stranu, která bude hájit nejen národní zájmy, ale vůbec národní existenci. Možná stranu, která bude více protestní, než s pozitivním programem. Stranu, která si za svůj program vezme jen jedno – za každou cenu zadržovat a bránit zavádění prvků Nového světového řádu. Udržet to, co máme. Udržet národní stát. Bránit národní svébytnost a nezávislost. To stačí.“ (A. B. Bartoš, Proč hájit vládu, která není dobrá, 9. 2. 2012)

Ano, přesně toto Bartošovi, potažmo Národní demokracii stačí. Nemělo by to ale stačit nám. Národní demokracie se přihlásila k politice, kdy nadřazuje své dlouhodobé politické cíle nad cíle lidí zasažených exekucemi, nezaměstnaností atp.

Sociální práva lidí totiž Národní demokracie rozhodně nehájí. Mimo jiné když konstatuje: „Národní demokracie legalizuje tzv. švarcsystém, neboť zastáváme názor, že by stát měl do vzájemného poměru a vztahů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem zasahovat co možná nejméně a neměl by kriminalizovat dobrovolně uzavřenou pracovní dohodu. Z toho důvodu zásadně zjednodušíme pracovně právní předpisy a snížíme překážky, které brání snadnému vytváření a rozvazování pracovního poměru. Nadto systém, který nutí občany, aby byli zaměstnanci, následně jim legálně vezme polovinu výdělku (ve formách všemožných daní a poplatků) a přerozdělí jej ostatním, považujeme za nemravný a demotivující.“

Tímto vychází Národní demokracie vstříc těm, kdo chtějí za každou cenu kumulovat svůj zisk. Zapišme si tuto informaci za uši.

Zaspali dobu…

Co se týče kritiky odborů, Národní demokracie zaspala dobu. Už nemá Zavadila na pivu s Kalouskem – a pan Středula se nehonosí drahými hodinkami. Zato práva zaměstnanců odbory hájit začínají. Jde jenom o to, aby odbory pochopily, že jejich síla je v jednotě a společném postupu – a my abychom pochopili, že je v našem zájmu nestát proti sobě.

Sociální práva avšak Národní demokracie nebrání. Nebojuje za ně. Nejsou pro ní prioritou. Tato strana zkrátka není pro sociálně potřebné – i když by o jejich hlasy stála.

Ekonomická vize? Berme zlato, bude na to…

Jakýkoli subjekt, který se tváří jako alternativa, by měl – aby mohl být brán vážně – rozpracovat svou ekonomickou vizi. Jak je na tom Národní demokracie v tomto ohledu?:

„Ekonomický program vychází z našeho přesvědčení, že základním předpokladem pro opětovný ekonomický rozkvět českého státu je vystoupení České republiky z EU. Strategicky nejdůležitějším bodem našeho programu je česká koruna krytá zlatem. Ta povede k rychlému zhroucení vlivu dlouhodobě parazitujících politicko-ekonomických struktur a k následnému rozkvětu státu.“

Upřímně – lze takovýto program nazvat seriozní systémovou alternativou?

„Zlatem krytá měna a minimální zdanění vedou k okamžitému rozkvětu a zvelebování státu. Jednotlivci a domácnosti zbavené systémového výpalného v podobě daně z příjmu, DPH a škály dalších přímých i nepřímých daní, začnou svobodně rozhodovat o měně, kterou získali výměnou za svou energii a životní čas. Skokově vzroste míra úspor, dojde k vyrovnávání starých závazků a pohledávek. Ekonomicky slabé skupiny přepnou z módu přežívání a začnou uvažovat v termínech rodinných a následně kapitálových investic“, uvádí se na stránkách Národní demokracie.

Povězme si jedno. Jedná se o utopii. Systém peněz za plného krytí zlatem je nejenom neudržitelný, ale současně i nerealizovatelný. Aby mohl zlatý standard existovat, musila by být tržní cena zlata imunní vůči jakýmkoli výkyvům. Udržet zlatý standard znamená zakonzervování tržní ceny zlata, což v tržní ekonomice není možné. Je to oxymóron.

Práva pro vyvolené

Pokud jsme stále ještě na pochybách, že Národní demokracie nebude občanská práva posilovat, ale naopak usiluje o jejich výraznou redukci, začtěme se do dalšího návrhu z dílny této strany: „Významné změny čeká volební právo. V současnosti ho totiž mají všichni občané České republiky bez ohledu na to, zda pracují nebo nepracují, zda vedou spořádaný život či se věnují nezákonné činnosti. To změníme! Volební právo budou mít pouze ti, kteří přispívají do sociálního systému pravidelně nebo nepřispěli méně než třetinu doby z posledních deseti let. Věkovou hranici posuneme z 18 na 21 let. O právo volit by přišly osoby ve výkonu trestu odnětí svobody.“

Tu vyloučíme vězně, tu nezaměstnané a bezdomovce, příště další skupiny občanů. Kdo všechno nebude mít v případě úspěchu Národní demokracie v naší společnosti místo? Možná bychom se mohli inspirovat na Ukrajině, kde opozice nemá šanci.

S Ruskem a Německem proti systému?

Utopická je i zahraničně politická vize Národní demokracie, když se chce přimknout k Rusku. Naším cílem by měla být svébytná zahraniční politika, která bude schopna jít proti velmocím – a jedno, zda proti USA, Rusku či Číně. Která s těmito velmocemi bude kooperovat v oblasti ekonomické, ale nebude jim vydána na milost. Všechny zmíněné velmoci se dnes nacházejí v nějakém stadiu kapitalismu – a ani jedna z nich nepředstavuje systémovou alternativu.

Národní demokracie chce opustit Evropskou unii (jež se možná sama kvůli své asociální politice brzy rozloží), ale nenabízí smysluplné řešení. Místo toho píše: „Spolupráci s Německem jakožto hlavní evropskou kontinentální mocností podporujeme. Uvítali bychom utužení a narovnání vztahů s německým národem, protože jsme si vědomi mnohasetleté společné minulosti, již rozhodně nehodláme zpochybňovat a mazat. Bohužel však dnes německé elity – podobně jako velká část elit všech ostatních evropských států – kolaboruje s Bruselem a působí v přímém rozporu se zájmy vlastních občanů.“ Vcelku mi tu chybí základní teze, a to ta, že je nemožné revidovat výsledky druhé světové války. Pochybuji, že by se Národní demokracie hlásila například k odkazu W. Brandta. O to zajímavější by bylo znát výklad spojení „narovnání vztahů s německým národem“.

Jako ti křižáci…

Je poměrně úsměvné (a současně k pláči), když si na stránkách Národní demokracie přečteme obhajobu krvavé minulosti katolické církve: „Církev se naprosto odvrací od svých kořenů. Zapomněla na křižácké výpravy. A ty nebyly jen k osvobození Božího hrobu, ale vedly se i v Evropě a to za účelem šíření a upevňování pravých křesťanských ideálů.“ Už chybí pouze apel na to, abychom se vrátili k desátkům.

Zdrželivým postojem k demisi Nečasova kabinetu dal A. B. Bartoš najevo i svůj vztah k církevním restitucím. Jedině včasný pád tehdejší vlády mohl tomuto kroku zabránit.

S čím vyrukují Svobodní?

Zálusk na Poslaneckou sněmovnu ČR mají také Svobodní, zvláště poté, kdy se jim podařilo nahlédnout do Evropského parlamentu. Co vyčteme z jejich programu?

„Svobodní považují budování sebevědomé efektivní vojenské síly za výraz státní svrchovanosti a za povinnost státu. Ozbrojené síly hájí nedotknutelnost území státu a plní alianční závazky zejména v rámci NATO… Svobodní se proto ze zásady staví proti ideologii a praxi zaměňování, oslabování a zpochybňování uvedených tří základních občanských práv odvozenými právy sociálními, hospodářskými, menšinovými, genderovými, environmentálními atp… Svobodní odmítají koncept referenda, podle kterého má lidové hlasování nahrazovat rozhodnutí zvoleného zastupitelského orgánu. Přiklání se ke konceptu nazývanému ‚lidové veto‘, ve kterém Parlament nesmí žádné lidové hlasování iniciovat svévolně, jeho povinností je přijmout ve věci rozhodnutí… Cílem fiskální reformy Svobodných je zvýšení svobody a snížení nespravedlnosti daňového a přerozdělovacího systému. Doprovodným efektem zvýšení této svobody bude zvýšení tempa hospodářského růstu. Jen svoboda volby a neutrální zdanění, které neurčuje poplatníkům, jak se mají chovat, umožňuje hospodářský růst… Svobodní odmítají ideologické pojetí ochrany životního prostředí, pro které jsou typické upřednostňování přírody bez ohledu na člověka a předsudky vůči kysličníku uhličitému, plynu, který vydechujeme a který rostliny absorbují. Svobodní vidí ochranu prostředí, ve kterém žijeme opačně: Příroda se chrání pro člověka, který je její součástí. Důležité je zabraňovat bezprostřednímu znečišťování škodlivinami a odpadem, nikoliv soustředit se na boj s emisemi kysličníku uhličitého, který je přirozenou součástí přírody… Dnešní státem regulované a organizované zdravotnictví je neslučitelné s principy svobody, odpovědnosti a spravedlnosti, na nichž stojí politická filosofie Svobodných… Sociální politika nesmí být dominantní úlohou státu. Pomoc bližnímu je odpovědností jednotlivce, rodiny a soukromoprávních spolků.“

Podle mě tento výtažek bohatě stačí k tomu, abychom viděli, že také Svobodní hodlají sociální práva redukovat. Ve společnosti potom zamýšlejí aplikovat ještě mnohem více asociální přístupy, než jakými se prezentovala vláda Nečasova. Toto by nemělo uniknout zejména těm, kteří chtějí vystupovat z Evropské unie proto, že nám údajně imigranti zničí sociální stát. Ten chtějí totálně rozložit jak Národní demokracie, tak Svobodní. Svobodní, kteří ale na rozdíl od Národní demokracie podporují NATO, jež máme v myslích spojené s nejedním „humanitárním bombardováním“.

Bez programu

IVČRN (Islám v České republice nechceme) nemá pro jistotu program žádný. Tedy kromě svého vymezení proti imigrantům a muslimům všech zemí dvojnásob. Speciálně pro adminy stránek IvČRN shrnula Antifa body, v nichž upozorňuje na spolupráci tohoto hnutí se zjevně fašistickými skupinami:

IvČRN propaguje koncert v Masečíně

Na tomto koncertě vystupují neonacistické kapely

Jak se říká tomu, když někomu pomáháme? Spolupráce

Tedy žádné „řetězení“, ale prostá fakta. Že IvČRN koncert propaguje, lze snadno dohledat na jejich stránkách

Soumrak nad Úsvitem

Nezbytnost redukce sociálního státu (byť již téměř žádný nemáme) rezonuje také v podání Úsvitu – národní koalice: „Je pro nás nepřijatelné dál tolerovat systém, kde vzniká vrstva lidí, kteří již nemají zájem pracovat, neznají slova jako povinnost a odpovědnost a terorizují své okolí kriminalitou. Na druhé straně tento systém šikanuje a ponižuje řádné občany, kteří se ocitli v nouzi. Jsme proti pozitivní diskriminaci. Prosadíme zpřísnění podmínek sociální pomoci. Podporu zaslouží pouze Ti, kteří vedou řádný život a řádně vychovávají děti. Zamezíme vyplácení neoprávněně vysokých podpor sociálního bydlení.“

Nabízí se vcelku logická otázka, jak chce „Národní koalice“ posuzovat „řádné vychovávání dětí“. Že by přišla s heslem „kameru do každé rodiny“? To by si hned mohla podat ruku s Národní demokracií, která do každé rodiny propašuje kvér. Zřejmě lituje stavu, kdy u nás denně nějaký žák nepostřílí spolužáky či vystresovaný zaměstnanec kolegy.

Podívejme se na druhou polovinu bývalého Úsvitu, na Svobodu a přímou demokracii s T. Okamurou v čele: „Je pro nás nepřijatelné dál tolerovat systém, kde vzniká vrstva lidí, kteří již nemají zájem pracovat, neznají slova jako povinnost a odpovědnost a terorizují své okolí kriminalitou. Na druhé straně tento systém šikanuje a ponižuje řádné občany, kteří se ocitli v nouzi. Jsme proti pozitivní diskriminaci. Prosadíme zpřísnění podmínek sociální pomoci. Podporu zaslouží pouze Ti, kteří vedou řádný život a řádně vychovávají děti. Zamezíme vyplácení neoprávněně vysokých podpor sociálního bydlení.“

Aspoň kosmeticky se mohly po obsahové stránce programy bývalého Úsvitu přímé demokracie odlišovat, což se u (a)sociální politiky jaksi nepovedlo. No nic – aspoň víme, že je to jedno kopyto, jenom pro dva koně.

Můžeme si skutečně vybírat ze spleti subjektů – až na to, že všichni opakují více méně jedno a to samé. P. Fiala by mohl tyto subjekty žalovat, že mu ukradly motiv. Společných not je zkrátka příliš.

Blížící se výročí

Blíží se výročí vzniku Československa. V tomto kontextu si oživme jednu historickou událost. Fašisté se 28. 10. 1922 v Itálii ujali moci a hned výrazně omezili práva dělníků. Daňová opatření byla směrována ve prospěch velkých podnikatelů a velkostatkářů. Na toto, prosím, v žádném případě nezapomínejme.

Zvažujme, koho podporujeme. To, že volíme často proti svým zájmům, se u nás sice stalo smutným pravidlem, ale tentokrát by již opravný termín nemusel být k dispozici.

Stokrát nestravitelný dort

Široce rozkročené hnutí ANO bude sbírat hlasy jak těch, kdo nechtějí přes hranice vpustit ani nos (o to se stará sám Babiš či paní Lorencová), tak těch, kdo mají mít v srdci pravdu a lásku (od toho je po ruce pan Zlatuška). Ve stejném duchu se pak „alternativní scéna“ s Hamplem v čele bude snažit oslovit jak ty, kteří chtějí zachování sociálního státu a vystoupení z NATO, tak ty, kteří naopak sociální stát považují za nejhorší možné zlo a v organizaci NATO spatřují záštitu svých zájmů.

Tento stokrát dobrý dort by pro nás měl být nestravitelný – bez ohledu na to, zda s ním přichází vládní strana či subjekt, který má být na politické scéně nadějný a neotřelý.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami