A mnoho lidí pohoršila. Vzápětí se vyrojilo hned několik plnokrevných teorií spiknutí. ČNB byla grilována ze všech stran, média „intervenci“ překřtila na „zdražování“, veřejnost nechápala, jak by „zdražování“ mohlo ekonomice pomoct, a ČNB to zase nebyla schopna dostatečně srozumitelně vysvětlit. Z vysoce odborné záležitosti se náhle učinila politika a věc veřejná, takže každý měl pocit, že k intervencím je povolán mít názor jasnější než studovaní monetární ekonomové – což nutně muselo vyprodukovat spoustu nedorozumění z obou stran. A tak to v měnové politice být nemá.

Ne že bych tehdy pohnutky ČNB nechápala, ale popravdě – taky jsem nebyla příznivcem intervence, která kurz vychýlila o dobrou korunu a půl od tehdejšího tržního kurzu. Zaprvé jsem byla toho názoru, že pro trochu deflace by se svět nezbořil, zadruhé se mi hrubě nelíbilo, že intervence vyvolala takové obavy veřejnosti o úspory. Jakýkoliv strach je totiž pro ekonomiku špatný. A právě proto podle mě intervence vyvolala víc škody než užitku.

Tehdy se ČNB nechala slyšet, že si nepřeje, aby koruna posílila pod 27 korun za euro. Jenomže uplynul rok a půl a koukejme, kde koruna je? Na 27 korunách za euro. Netrvalo dlouho a ČNB dala veřejně vědět, že to myslí vážně. Přišla další intervence.

Tentokrát umělé oslabení zdaleka nevyvolalo takový poprask jako posledně, protože ve srovnání s listopadem 2013 šlo o zanedbatelnou intervenci. Koruna se uráčila posunout jen o pár haléřů. ČNB nyní evidentně nejde o to, aby koruna výrazněji oslabila, ale jde jí hlavně o to, aby zvýšila svou důvěryhodnost: „Když už jsme jednou řekli, že koruna nebude silnější než 27 CZK/EUR, pak to tak prostě bude a basta.“ Ano, z pohledu ČNB dává pokračující umělé oslabování koruny smysl: Teď nikdo nemůže říct, že ČNB je pes, který štěká, ale nekouše.