Předseda strany Bohuslav Sobotka klidně vysvětlil novinářům, že by se divil, kdyby Keller hlasoval jinak. Vždyť je všeobecně známo, že kritizoval smlouvu už před volbami. Europoslanec pak sám připomněl, jak asociální smlouva je. A že vlastně nikdo neví, s kým bude realizována. Není totiž vůbec jisté, zda parlament a vláda, které vzejdou z ukrajinských voleb příští měsíc, nebudou pro Evropu ještě horší než parlament a vláda stávající. Jan Keller navrhoval vyčkat. A definitivně se rozhodl hlasovat proti dohodě ve chvíli, kdy jeden z největších ukrajinských oligarchů, „čokoládový král“ a prezident země Petro Porošenko slíbil po telemostu, že na Ukrajině zatočí s korupcí.

Je dost divné, že se tomu ve Štrasburku nikdo nezasmál. Naproti tomu je samozřejmé, že se doma našel nejméně jeden komentátor (Alexandr Mitrofanov), který Jana Kellera okamžitě připlácl k otci a dceři Le Penovým, francouzským fašizoidům z Národní fronty, kteří – spolu s jinými, po čertech vykřičenými extremisty - rovněž hlasovali proti dohodě o přidružení Ukrajiny k EU. A Mitrofanov doprovodil tyto smutné děje povzdechem, že nelze zabránit „zástupcům části české levice v otevírání nové kapitoly, v níž je souznění s Le Penovými. Každý svého štěstí strůjcem.“

Tohle psaní je po Evropě běžné už dlouho. Má svůj mustr i své dopady. Nejprve strážci demokracie ze sedmé velmoci neúnavně vyčítají levici, že vůbec ještě v něčem – mnoho toho opravdu není – přece jen levicí je. Když jí konečně být zcela přestane a pustí se do „odvážných“ neoliberálních reforem, pisálkové si na chvilku zdřímnou, uspokojeně chrochtajíce nad posílenou demokracií.

Pak se ale, hned po probuzení, musejí vrhnout na pravicové „populisty“, kteří náhle, věru „nečekaně“ a naprosto všude sílí; přebírají totiž nemalou část levicových voličů a skoro celou levicovou agendu (jen se pro ni sklonili do bláta, kam byla „zodpovědnými stranami“ odhozena). Přičemž dbají, aby se oprostili od tupě hajlujících skinů a antisemitských úderek před synagogami – a naopak pronikli do odborových organizací. A když se vedle všech těchto populistických pravičáků (kteří mají velkou výhodu, neboť se v naší – poněkud ultrapravicové - době nemusejí omlouvat za levicovost; jsou přece extrémními pravičáky) objeví vzácně politik skutečně levicový a koherentně levicově hlasující, z rotaček se na nás pomrkává, že je to prostě jenom další „nácek“.