Za prvé, ve dnech britského referenda a bezprostředně po něm jsem se nacházel v Izraeli, kde žije jeden z mých tří synů. A pak, ve stejné chvíli jsem našel na Wikipedia text, týkající se francouzského serveru Riposte laïque (Laická odpoveď), do kterého též přispívám. Jeho autor v nem mluví o paní Christine Tasin, jako o jednom ze zakladatelů zmíněného serveru. A říká o ní, že její islamofobie jde tak daleko, že podporuje sionismus. Což samozřejmě, v očích všech levičáků, je zločin naprosto neodpustitelný.
Máme z toho odvodit, že všichni kdo jsou alergičtí na levicový extremismus musí sympatizovat se státem Izrael ? To by byl možná příliš překotný záver. Řekněme jednoduše, že v Izraeli, jako jinde, můžeme pozorovat střetnutí mezi těmi, pro které je jejich národní totožnost důležitá a těmi, kteří sledují jiné cíle.
Už před lety jsem v Jeruzalémě poslouchal rabína Léona Askenazyho říkat o představitelích nadnárodního kapitálu : « Oni by chtěli z Izraele udělat jenom něco, jako takový druhý Hong-kong. » Tedy jakousi autonomní oblast na boku Třetího světa, usnadňující investice a obchod. Rozhodně ne stát se silnou národní a náboženskou totožností. Neboť jakákoli identita představuje překážku volného pohybu kapitálu, zboží a pracovních sil, který umožňuje ty největší zisky.
Tak jako jinde, i v Izraeli sdělovací prostředky reagovaly různě na výsledky britského referenda. Deník The Jerusalem Post, který je spíše pravicově orientovaný, vyjadřoval určité uspokojení. Připomínal, že Velká Británie byla pod negativním vlivem Bruselu, který na ní vykonával neustálý nátlak, aby sdílela jeho nepřátelský postoj vůči židovskému státu. Vyjadřoval naději, že oslabení prestiže a moci bruselských technokratů bude mít za následek, že každý ze současných členských států EU bude moci zaujmout vůči Izraeli postoj odpovídající spíše jeho vlastním tradicím a jeho vlastním zájmům. Deník se zmiňoval i o možném budoucím odchodu Nizozemí z Evropské Unie.
Naproti tomu deník Haaretz, spjatý s International New York Times, který reprezentuje spíše kosmopolitní obchodní a podnikatelské kruhy, představoval výsledky referenda jako vítězství ultranacionalismu a xenofobie. Ale říkal též, že pro odchod z Evropské Unie hlasovali především voliči méně dobře situovaní na společenském žebříčku, že hlasování bylo výrazem nespokojenosti řadových britských občanů s chováním elit, které nehájí jejich zájmy.
Ale odchod Velké Británie z EU má ještě další dimenze, které neunikají těm, kteří trochu znají historii. Evropská Unie se jeví jako poslední dědička falešného universalismu Římského impéria, přes jeho další dědičky, jakými byla říše Karla Velikého a potom Svatá říše římská německého národa. Základem Evropské Unie je Římská dohoda, podepsaná v italském hlavním městě 25. března 1957, zakládající Evropskou hospodářskou komunitu, jakož i Evropskou komunitu atomové enrgie.
A mezi Římem a Jeruzalémem existuje tisíciletá opozice. Byl to Řím Vespasiána a Tita, kdo zničil Druhý Jeruzalémský chrám, podle tradice 9. dne měsíce Av hebrejského kalendáře, roku 70 občanského letopočtu. Staletí později, v roce 1914, 9. den měsíce Av odpovídal datu rozpoutání první světové války. Ta skončila rozpadem čtyř říší – německé, rakousko-uherské, ruské a osmanské – které byly, každá svým způsobem, dědičkami Římského imperia. V Evangeliu svatého Lukáše je psáno, že národy budou pošlapávat Jeruzalém, až čas národů skončí. A první světová válka byla též poznamenaná dobytím Svaté země Brity , jakož i Balfourovou deklarací, kterou vláda Jeho Veličenstva se zavázala podporovat vytvoření Židovského národního domova v Palestině.
Tato deklarace byla často vykládaná jako výraz britského imperialismu, který si chtěl jednak zajistit základnu na cestě do Indie a v blízkosti zdrojů ropy Středního východu a jednak podporu ruských Židů v pokračovaní Ruska ve válce i po zhroucení monarchie v březnu 1917, jakož i podporu amerických Židů v úsilí zapojit do války i Spojené Státy.
Ale Balfourova deklarace měla ještě další dimenze. Mnoho tehdejších britských státníků byli upřímní věřící, pro které návrat Vyvoleného národa do Zaslíbené země byl nezbytnou podmínkou Parusie, triumfálního návratu Krista-krále. Ještě dnes, křesťanský sionismus, málo známý na evropském kontinentě, hraje významnou roli v anglo-saském světě, jakož i mezi novými křesťany v Číně, Koreji a v dalších zemích. Ve Spojených Státech, jeho vliv na podporu Izraele je možná ještě důležitější než vliv americké židovské obce, která ovšem též hraje výynamnou roli. Dodejme, že i v České republice křesťanští sionisté existují. Jsou seskupení ve zdejší sekci hnutí ICEJ – International Christian Embassy in Jerusalem (Mezinárodní křesťanské velvyslanectví v Jeruzalémě), kterou vede pan pastor Mojmír Kallus a která zde vydává časopis Slovo z Jeruzaléma.
Víme též, že otec současného izraelského předsedy vlády Benyamina Natanyahu úzce spolupracovl s Vladimírem Žabotinským, který vedl hnutí tak zvaných sionistů-revizionistů. Za první světové války Žabotinsky organizoval Židovskou legii, která bojovala pod britským velením proti osmanské říši a jejím německým spojencům.
Nezapomínejme, že sionistické hnutí bylo inspirováno nejenom biblickou tradicí naděje na návrat na Sion, ale též evropskými nacionalismy 19. a 20. století. Mimo jiné nacionalismy slovanských národů.
České a slovenské čtenáře může zajímat, že zakladatel nezávislého Československa Tomáš Garrigue Masaryk úzce spolupracoval se sionistickým hnutím, především s americkými sionisty. Louis Brandeis, soudce Nejvyššího soudu Spojených Států, syn rodičů přišedších z Čech, představil za války Masaryka prezidentu Woodrow Wilsonovi a podpořil jeho snahu vytvořit nezávislou Československou republiku. Masaryk zase podpořil úsilí sionistů vybudovat Židovskou národní domovinu. V roce 1927 byl prvním zahraničním státníkem, který navštívil zemi Izrael, ještě pod britskou mandátní administrativou.
Víme také, že vztahy mezi sionisty a Velkou Británií se později zhoršily. V obavě aby se v blížící se druhé světové válce masy muslimských obyvatel jejich koloniální říše zcela nepostavily na stranu Hitlerova Německa, Britové zastavili židovskou imigraci do Palestiny a tak vystavili statisíce Židů, které žádná země nechtěla přijmout, smrti.
Ale přesto všechno, židovský národ ví, že dluží mnoho Velké Británii.
To vše, abychom řekli, že dobří Izraelci, věrní své národní totožnosti a starající se o své kolektivní přežití, se mohou jenom radovat z odchodu Velké Británie z Evropské Unie. Tak jak se z něj mohou radovat i ostatní vlastenci ostatních národů.
Vyšlo na eurabia.parlamentnilisty.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
