Dozvěděl jsem se o tom v pátek ráno v novinách. Konkrétně v konzervativně orientovaném deníku Le Figaro. Ale ani ten neuvedl, že zločin spáchal Arab jménem Mohamed. Místo toho psal, že zatím nelze říci, zda šo o teroristický akt, nebo o čin nevyrovnaného izolovaného jednotlivce. Až v pátek večer v televizní debatě někdo řekl, že i když se zatím nikdo nehlásil k autorství zločinu, je jasné, že ten plně odpovídá opakovaným výzvám Islámského státu DAEŠ zabít co nejvíc občanů západních zemí a konkrétně Francie.
Pak teprve jsem se dozvěděl, že už v pátek večer ministerský předseda Manuel Valls řekl: ,,Je to terorista beze sporu propojený s radikálním islamismem.” Prezident Hollande vyhlásil tři dny národního smutku a řekl, že Francie nezastaví své vojenské akce proti DAEŠ, naopak bude se angažovat ješte více.
Levicove orientovaný večerník Le Monde psal ale ješte v čísle ze 17. a 18. července, že autor masakru, jednatřicetiletý Tunisan Mohamed Lahouaiej Bouhlel, byl deprimovaný, že tento otec tří detí prožíval težce svůj rozvod. List uvádel svedectví jeho sousedky, říkající, že když ho zdravila, tak jí nikdy neodpověděl.
Až v televizních zprávách v nedeli večer bylo jasne řečeno, že teorie o akci nevyrovnaného, osamelého jednotlivce byla zcela vyvrácena. ?tok byl předem dobře připraven. Mohamed Bouhlel si najal nákladní auto s chladícím zařízením a zaparkoval ho poblíž místa, kde se pak dav shromáždil. Vysvetloval, že tam pak bude prodávat zmrzlinu. Tak se mu podařil se dostat na místo, kam pak žádné auto už nemohlo.
Bylo též prokázáno, že udržoval styky s Omarem Diabym, významným předákem džihadistů v Nice. Sedm osob bylo zatčeno a dáno do vazby v souvislosti s masakrem – mimo jiné manželka Mohameda Bouhlela.
Shodou okolností jsem pak četl, že po atentátu, spáchaném v Madridu v roce 2004, Nissim Zvili, velvyslanec Izraele ve Francii, řekl: « Ano, nová světová válka začíná. Není to válka jedné civilizace proti druhé. Je to válka barbarství proti všem civilizacím. »
Beze sporu, jsme skutečně v další světové válce
Bývalý prezident francouzské republiky Nicolas Sarkozy též řekl v nedeli v televizi, že jsme ve válce. A že buď jí vyhrajeme my, nebo jí vyhrají oni. Marine Le Penová zase prohlásila, že je nejvyšší čas vyhlásit válku metle islámského fundamentalismu.
Dodejme k tomu, že tuto válku musíme vyhrát, tak jako svobodný svet vyhrál první i druhou svetovou válku, tak jako vyhrál i tu třetí, tak zvanou studenou válku. A je též beze sporu, že jde skutečne o válku barbarství proti všem civilizacím.
Je ale třeba zdůraznit, že nejde o jakékoli barbarství. Jde o zločinné úsilí o svetovládu, které se neobjevilo včera. Objevilo se před čtrnácti stoletími a jeho kořeny jsou v Koránu a v dalších textech, které muslimové označují jako svaté.
Psal jsem často, že ne každý, kdo byl v islámu vychován, je spoluzodpovědný za zlo, které bylo v jeho jménu spácháno. Ovšem, tragédie v Nice nám připomíná, jak obrovskou hrozbu islám představuje.
Nice, tak krásné město na francouzské Riviéře! Ještě než jsem se tam dostal jako mladý muž v roce 1965, jsem o něm četl v Nezvalově sbírce ,,S Bohem a šáteček”:
Slunečník stokrát se opakující květ a tvoje paláce bílé,
slibují vášni slunce led.
A nejkrásnější ženy, které zná svět, tráví zde v proutěných židlích čas a není jim dlouhá chvíle.
Tak z těch nejkrásnějších žen Mohamed udělal krásnou fašírku. Kam až nepůjde závist a nenávist!
Nezval též psal:
Pojďme do Beausoleil přivonět k sličným pomerančovníkům v květu.
A ty se ptáš, co ješte chybí světu.
Můžeme si skutečně položit takovou otázku. Co chybělo Usamovi ben Ladenovi, báječně bohatému mladému muži ? Co ho vedle k tomu, aby řekl : »My, muslimové, milujeme smrt, tak, jako vy, obyvatelé Západu, milujete život »? Proč někteří lidé jsou schopni vnímat krásu sveta a radovat se ze života, zatímco jiní vnímají především negativní aspekty věcí?
Nechme psychology a psychanalytiky hledat odpověď. Snad ale není zcela zbytečné si též položit otázku, jak určité náboženské tradice ovlivňují mentalitu těch, kteří v nich vyrostli.
Nezval byl v dospělosti komunistou. Byl ale vychován jako křesťan. V básni o dílech, vystavených v Louvru, píše:
Aby se kámen proměnil v pleť,
k tomu je třeba velké lásky k životu.
Snad tato láska k životu byla skutečne stimulovaná tradicemi, které formovaly ty, kteří ty krásné sochy vytvořili.
Nechci tím říci, že isámské umení nemůže též mít svou krásu. A co se týče islámské poezie, neznám jí a nemohu jí porovnávat třeba s naším Nezvalem. Shodou okolností si pamatuji jenom jednu báseň napsanou muslimem, tureckým básníkem Nazimem Hikmetem. Ten, vzhledem ke své levicové politické činnosti, žil v padesátých letech v Československu. Napsal:
A v Praze se zatím zvolna rozsvěcuje baroko,
tak neklidné, tak vzdálené.
A smutek jeho pozlátka se kalí.
Hodiny v židovském městě zvolna odbily čtvrt.
Ó má růže, ó má růže,
být exulantem je strašnější než smrt.
Po odchodu za železnou oponu jsem si často na tuto báseň vzpomínal. Ale nevnímal jsem svojí situaci exulanta jako strašnější než smrt. Snad i tato báseň tak trochu ilustruje tendenci muslimů se stále představovat jako oběti, odmítat jejich zodpovědnost za to, co se s nimi děje a samozřejmě za to, co oni dělají jiným.
Snad je skutečně třeba uvažovat o přístupu různých náboženských tradic k životu a smrti.
V sobotu po atentátu v Nice jsem byl v jedné pařížské synagoze. Rabín říkal, že shodou okolností, úryvek Bible, který je onen šabat čten, mluví o tom, jak fyzický kontakt s tělem mrtvého činí nečistým a jak je třeba se oné nečistoty rituálně zbavit. V židovské tradici, smrt je nečistá podle definice. Rabín říkal, že to ukazuje na zásadní rozdíl mezi judaismem a jeho muslimskými nepřáteli.
Křesťané, kteří vnímají Starý Zákon jako předstupeň k Novému Zákonu, mohou říci, že velikonoční Vskříšení je největším triumfem života nad smrtí. O takový triumf snad usilují všichni dědici Bible – každý svým způsobem. Nic podobného neexistuje v Koránu, kde všechno úsilí je zaměřeno k vojenským vítězstvím a konečné světovládě.
Snad všichni ti Evropané, kteří tak pohrdají svým vlastním dědictvím, by o tom všem měli uvažovat.
Dr. Martin Janeček (narozen 1942 v Praze) má po matce židovské předky a jeho otec byl katolík. Má český, francouzský i izraelský pas. V roce 1964 odešel antikomunista Janeček do zahraničí a usadil se ve Francii, kde získal občanství. Na pařížské univerzitě vystudoval dějiny, dějiny umění a mezinárodní vztahy. Po dosažení doktorského titulu působil jako učitel na škole výtvarných umění v Orléansu a v Paříži, od roku 1976 až do důchodu pracoval na francouzském ministerstvu školství. Od roku 1979 žije střídavě v Praze a Paříži. Publicisticky se angažuje v problematice vztahů s muslimským světem, který důkladně poznal během svých cest od Maroka až po Malajsii. Své poznatky a názory publikuje ve francouzském a českém tisku (Prostor, Křesťanská revue, Proglas, Slovo z Jeruzaléma). Je autorem knihy Islámská rozpínavost včera, dnes a zítra.
Vyšlo na eurabia.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
