Naše a další média odsuzují Rusko, ať právem či neprávem, za útok na humanitární konvoj, za bombardování Aleppa. Objevují se zprávy, že syrské Bílé přilby jsou aspirantem na Nobelovu cenu míru. Z prezidenta Asada se dělá něco jako syrský Hitler, případně požírač dětí. Hlasy poukazující na jiné skutečnosti nejsou moc mediálně prezentované a někdy mám pocit, že ani žádoucí.
Je to celkem logické. Naše společnost stojí na demokracii, tedy lépe řečeno na liberální demokracii, kde každý, byť sebehloupější, politický postoj je kvitován s povděkem, pokud ten postoj nesměřuje k určitému druhu konzervatismu. Jako by zastávat určité zásady bylo špatné a nežádoucí. A netýká se to jen křesťanského postoje ke společnosti. Stačí, když někdo požaduje, že zákony by měly platit pro všechny bez rozdílu. Jenomže skutečnost je taková, že přes stávající zákony se vytvářejí výjimky pro menšiny, kvóty pro ženy, kvóty pro obyvatele neevropského původu. Prostě vše je demokracie, jen požadavek na dodržování demokracie a platných zákonů je „fašismem“.
Ve svém důsledku se debata o demokracii zúžila jen na práva a nikoli povinnosti. Vězni mají svoje práva, menšiny mají svoje práva, ženy mají svoje práva, děti mají svoje práva, homosexuálové a všelijaké sexuální menšiny mají svoje práva. Imigranti přicházející do Evropy mají právo na lepší život, mají právo na to, aby jim společnost pomohla. V důsledku všichni mají nějaká práva a naše povinnost je jim ty práva zajistit. Pokud s tím nesouhlasím a využiji svého demokratického práva nesouhlasit, tak nastane odsuzování, že se jedná o fašismus, neonacismus, možná skoro rasismus.
Někde jsem četl, že nesouhlas není postoj, že to není názor. Je to názor a je to postoj. Názor a postoj, který nemusím zdůvodňovat. Ale to se nebere. Prostě nesouhlas v těchto případech je nežádoucí a je třeba nositele tohoto názoru příkladně očernit, případně jeho názor nebrat v úvahu.
Častokrát si v poslední době připomínám intelektuální souboje Masaryka s Pekařem, či Čapka s Durychem. V prvním případě šlo o debatu o smyslu českých dějin, tedy zda dějiny vykládat ku prospěchu národa (Masaryk), či padni komu padni (Pekař), tak v druhém případě šlo o debatu o demokracii. Liberální, nebo konzervativní? Pokud se však podívám do dobového tisku, tak ve většině případů o tomto tisk referoval dle skutečnosti, bez zavádějících titulků anebo manipulace v textu s vytrháváním vět a slov z kontextu. Jedinou výjimkou byl komunistický tisk.
Omlouvám se za tuto delší odbočku, zdánlivě nemající nic s nadpisem a perexem. Zdánlivě, protože snad jsem popsal vnímání demokracie dnes a z toho vycházející o pohled na konflikt v Sýrii. Ve zkratce, co odporuje našemu pojetí demokracie je špatné, a je to totalita, a je třeba to odstranit. Zvláště, když určitá skupina protestuje proti státu vládnoucím určitým způsobem, tak si myslíme, že je třeba tuto skupinu respektovat a vyslyšet. Jak to dopadlo v Egyptě, jsme viděli. Jak to vypadá v Turecku, vidíme.
V Sýrii začaly protesty proti stávajícímu režimu. Nebyly to mírové protesty opozice. Byly to protesty, kdy byli zastřeleni syrští policisté a ten den se stal bojem mezi „opozicí" a vládou. Pochybují, že i demokratický režim by jednal jinak, než že by poslal proti ozbrojeným demonstrantům armádu. A nikdo by to nezpochybňoval. Ne tak v Sýrii. V Sýrii, kde sice je částečně totalitní systém, ale systém zaručující každému náboženskou svobodu. Ne politickou. Politická svoboda, jak se ukázalo v Egyptě, znamená vítězství islamistů z Muslimského bratrstva. Tedy stejné organizace, proti které bojoval otec současného syrského prezidenta a organizace, kterou likviduje současný prezident Egypta. Organizace, která se ohání demokracií, ale jen do chvíle než se dostane k moci. Pak už je demokracie jen pro saláfisty.
Proto by si měli všichni obhájci těch vybombardovaných „chudáků“ a obhájci „humanity“ přečíst slova biskupa z Aleppa mons. Josepha Tobji:
„Vy na Západě mluvíte o ‚povstalcích‘, ale pro nás, kteří v západní části Aleppa kvůli jejich ostřelování umíráme, to jsou teroristi. Každý den pohřbíváme nejméně deset lidí. Západ vůbec velmi podivně vnímá tuto ‚umírněnou opozici‘. To nejsou pokojní manifestanti na náměstích, ale lidé, kteří střílejí do nevinných civilistů, ať už se hlásí k tzv. Islámskému státu, al-Nusra a tak dále. Mají tisíce názvů, ale tutéž ideologii – krajní fanatismus, který odmítá kohokoli jiného a chce nastolit impérium, kalifát, a to výlučný – buď my, anebo nic.“
Psáno pro blog.idnes.cz
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
