Martin Konvička: Arabboy aneb berlínská puberta po arabsku

jí všude říkali, že "tahle problematika nikoho nezajímá". O několik málo let a někdy jen měsíců později jí říkali, že vydat cosi takového je "příliš nebezpečné". A pak si vyberte, v našem vykolejeném světě.

ODKAZ NA KNÍŽKU ZDE.

Na příkladu dospívání bystrého, pohledného, zprvu i úspěšného arabského chlapce Rašída (rodiče pocházeli z Libanonu, odkud utekli před válkami v 80. letech, Rašíd tak je první "německou" generací v jejich rodině) knížka popisuje, jak žijí a vidí svět všichni ti snědí a okatí přistěhovalečtí "mladíci", kteří v poslední dekádě či dvou ovládli celé čtvrti západoevropských měst, proměnili je v no-go zóny a zavedli zde zákony džungle, gangsterismu, drogové a prostituční scény ... a taky bezvýchodnosti a beznaděje. Autorka ví, o čem mluví. Pochází z podobných poměrů, jako Rašíd, s tím rozdílem, že je etnicky Turkyně, zatímco Rašíd je Arab. Dokázala se ale vzepřít rodinnému prostředí, vlastní pílí se vyhrabala z ghetta, vystudovala (pedagogika a literatura) a následně pracovala s problémovou přistěhovaleckou mládeží. Podobně jako její kolega, dánský psycholog zaměřený na mladistvé delikventy Nicolai Sennels (odkaz zde): Však nenašla mnoho důvodů k optimismu. Její naturalisticky suchý popis Rašídova dospívání nám tak ukazuje, na jaký problém si Západ svým nepromýšleným "vítačským" humanismem zadělal, varuje - ale nenachází východisko.

Rašíd a další mladiství delikventi z jeho okolí měl na problém zaděláno už svým původem. Početná arabská rodina, dlouho žijící v přeplněném a vybydleném "arabském domě", získala až na prahu hrdinova dospívání "pořádný byt" v jedné ze sociálních bytovek sídliště Rollbergviertel. Rašídovi rodiče se snaží protlouct, jak umí: Táta kšeftuje se starými auty a vetešnickým zbožím, máma se zdržuje doma, kde rodí a opečovává další a další Rašídovy sourozence. Rodiče si samozřejmě přejí, aby Rašíd prosperoval ve škole a následně se vyučil nebo vystudoval. To však je asi tak všechno, co přejali z hodnot a standardů své nové vlasti - jinak ho varují před přátelstvím s Němci (a Němkami!), smlouvají mu sňatek se sestřenicí přímo z Libanonu a samozřejmě dbají na to, aby v rodinném kruhu, při rodinných setkáních či při návštěvě mešity dodržoval "arabské zvyky". Bojí se oplétaček s policií stejně jako drog, kterým mnozí přistěhovalečtí kluci podlehli. Vedle Němců pohrdají i Turky - vidí v nich "falešné muslimy", zašátkovaným tureckým děvčatům vyčítají příliš těsné kalhoty či vysoké botky, nedostatek cudnosti.

Rašíd sám nepřejal od rodičů ani to málo "poevropštění", které přejali oni. Školou pohrdá; chodí se tam jen setkávat s kamarády, šikanovat děvčata a odpočinout si. Většinu času tráví v ulicích, kde obdivuje drsnější kluky, jejich gangsterskou kulturu, která je směsicí islámského kodexu cti a nápadů, odkoukaných z akčních filmů, seriálů o mafiánech a rapových textů. Zajímají ho jen peníze, rychlá auta, značkové oblečení, nejnovější modely mobilních telefonů, násilí - a sex. Pravidla, podle nichž kluci na ulicích hrají, jsou drsná. Každý se musí umět postarat sám o sobe. Každý svádí nekonečný zápas s ostatními kluky, s policií a úřady, ale i s vlastními rodiči (ty "gangsterství" jejich synů děsí, ale neumí se mu postavit). Současně je každý povinen chránit své brášky a bratrance, čest své mámy, jakož i cudnost svých sester a sestřenic. Kdo ukáže slabost, stane se "obětí", jako devítiletý Malik, kterého Rašíd análně znásilní jen tak, aby dal najevo nadvládu. Naopak kdo ukáže sílu, kdo se vyzná a umí si poradit, získává houf oddaných nohsledů, stává se "králem".

Sám Rašíd, jako všichni okolo něj, začínal jako drobný zlodějíček a lupič. V hierarchii sídliště postoupí, když získá sám pro sebe sklepní místnost, kterou si zařídí jako "šukárnu" - ostatní kluci mu za ni platí jako za hodinový hotel - a ještě víc, když začne pást Sylvii, německou dívku ze špatných rodinných poměrů, která se "s několika jinými německými děvčaty přidala ke skupině libanonských mladých", kterou Rašíd za drobnou úplatu půjčuje a s níž natáčí populární videa mobilním telefonem. Tím si získá pozornost Abída, provozovatele několika bordelů; Abíd jej začne zaměstnávat jako "pomocného pasáka", ještě nezletilý Rašíd smí používat jeho rychlá auta a vůbec se stane hvězdou svého okolí. Slibnou kariéru mu překazí jeho násilnická povaha (je vyloučen ze střední školy), jakož i vzrůstající závislost na opiátech, konkrétně na léku značky tilidin. Kvůli drogám postupně fláká zodpovědnou práci pasáka, ztrácí respekt svých bývalých nohsledů (braní drog není na sídlišti odsuzována, ale závislost na nich prozrazuje "slabost", je "neislámská" a odsuzována je) a nakonec se nechá zatknout při vyloupení lékárny.

Knížka vznikla ještě před "migrační krizí" a slavným Wir schaffen das kancléřky Merkelové - takže německý státní systém v ní, z dnešního pohledu překvapivě, ještě funguje, či aspoň předstírá fungování. Mladistvý delikvent a recidivista Rašíd si vězení počká na plnoletost, načež je deportován do Turecka, kde žije zbytek jeho rodiny. (Autorka jen letmo zmiňuje, že spousta berlínských Arabů si pořídila turecké občanství - prostě proto, že ho turecká ambasáda doslova na požádání nabízela). Rašíd se vyhoštění bojí, bojí se primitivního, venkovského Turecka, kde "není žádný noční život" a scházejí "možnosti se prosadit". Je to vlastně druhá a možná závažnější rovina knihy. Rašíd a jeho blízcí sice Německem a Němci pohrdají, ale pokud jsou někde doma, je to na berlínských sídlištích (pohrdají i německým venkovem), jejich rodnou řečí je němčina. Arabsky hovoří bídně, turecky skoro vůbec.

Ospalé turecké městečko, kam se Rašíd po deportaci dostane, jej drtí; nesnáší tamní staromódní patriarchální poměry, leze mu na nervy "tradiční islám" jeho příbuzných a sousedů projevující se, co si budeme povídat, zejména nemožností sehnat fet a chlast a absolutní nemožností flirtovat a nezávazně spát s děvčaty. Rašíd si ovšem nijak nepřipouští že to, co vidí v Turecku, je do důsledku dotažený "tradiční život", k němuž ho v Německu vedli rodiče a hodža v mešitě. Na to je příliš sebestředný - myslet na cokoli jiného, než na sebe, ho život v ghettu nenaučil.

Zmínil jsem vztahy k děvčatům, jež jsou další zásadní rovinou knihy. Jsou předem jasně dány - na jedné straně zde jsou "Němky", na které kluci ze sídliště pohlížejí jako na coury, laciné zboží, které lze kdykoli mít a kdykoli odkopnout, na druhé straně jejich sestry a sestřenice, které mají sedět doma, pomáhat mámě v kuchyni a co nejdříve se, neposkvrněné, podrobit a vdát. Jakési přechodné případy představují Němky, které "někomu patří", a ten někdo je svou autoritou (pokud nějakou má) chrání před ostatními muslimskými kluky - a také muslimky, které se chovají příliš "německy" a současně nemají nikoho, kdo by je chránil. Ty jsou ponižovány a šikanovány snad ještě víc, než Němky. Z anonymních ženských postav vyčnívají tři: Již zmíněná Sylvie, jejímž pasením se Rašíd vyšvihl. Sue, německá přítelkyně Abída, která se těžko smiřuje s tím, že pro něj bude vždy maximálně jen "milenkou", byť milenkou tak ceněnou, že jí Abíd zařídil byt, aby se do něj nastěhovala s německým "nejlepším kamarádem" Rolfem. Sue

"...chtěla být víc než jen milenka. Chtěla se stát matkou jeho dětí, ženou po jeho boku, která stojí společně s ostatními ženami z jeho příbuzenstva v šátku v kuchyni a připravuje jídlo svému muži..."

V knížce již není řečeno, že kdyby Abíd nebyl jen násilnický gangster, ale třeba imám, nebo "muslim-intelektuál", jakých nám dost běhá po Čechách, jistě by jí její sen - konverzi k islámu - umožnil. Jenže Rašídoví přátelé nejsou systematičtí islámisté. Jsou to především gangsteři, kteří v islámu vyrostli, jsou jím postižení, občasně ho využívají, ale jinak se potácejí v divném bezsvětí na rozhraní tradic arabské rodiny a tradic sídliště.

Proč milenky gangsterů tajně touží po konverzi ilustruje dost výstižně příběh třetí ženy, Rašídovy dočasné chráněnkyně Bey. Autorka ji popisuje jako drobnou rusovlásku, já se přiznám, že jsem si ji při čtení představoval jako mladší a plašší verzi jisté rusovlasé exmuslimky. Bea není jako ostatní Němky ze sídliště, arabských kluků se zpočátku straní a vystupuje cudně. I Rašíd se kvůli ní přemáhá, jakmile však ji získá, projeví se u něj hluboko zakořeněné mohamedánství:

...Rašíd jí koupil také nové kalhoty, protože na ní nechtěl vidět příliš těsné džíny, Bea teď nosila vršek dost dlouhý, aby jí zakrýval celý zadek. Nové vysoké boty, co dostala od mámy k Vánocům, musela darovat své kamarádce, jinak by je Rašíd vyhodil. Místo toho jí koupil pár super drahých sportovních bot a Bea byla šťastná. Zpočátku si vůbec neuvědomovala, jak moc Rašíd její život změnil. Vždycky dovedl všechna svoje tvrzení a požadavky velmi šikovně odůvodnit... „Řekni, Beo, tobě se to líbí, když ti ostatní chlapi čuměj na prdel? Nebo když do tebe dělaj?“...

Bea, stejně jako ostatní Němky, pocházejí ze sídlištních sociálních bytů - rodiny bez otců, matky alkoholičky, dítka chodící do školy bez svačiny a v nečistém prádle. Stejně bídná perspektiva, jakou mají arabští kluci, zhoršená ještě tím, že jejich (tj. němečtí) bráchové a otcové své dívky neumí ochránit, neumí si zjednat autoritu. Arabské či turecké rodiny jsou pro ty nešťastné teenagerky lepšími vzory, než rodiny německé. Přesto i Bea, poté co ztratí Rašídovu ochranu, skončí jako laciné maso ke společnému užívání.

Němečtí kluci a muži, na rozdíl od německých "děvek", v knížce překvapivě chybí. Jedinou výjimkou je Daniel, spolužák, který se účastní většiny mohamedánských lumpáren, ale muslimem mu není dopřáno se stát - kluci prostě nesnesou, že by jim byl nějaký "Němec" roven, a také Oliver, sluníčková ex-mánička, pracující v sociálním centru pro mládež, střežící si své našprtané představy o multikulturalismu a tající sám sobě ztrátu veškerých iluzí. Pak jsou zde ještě učitelé ze střední (z nichž jednoho, matikáře, měl Rašíd i trochu rád) a bachaři z věznice, které Rašíd nenávidí a současně potřebuje pro jejich snadnou uplatitelnost, když jde o získání drog. Těchto pár smutných postav je vlastně vše, co Rašíd vnímá z německého státu, státu, jehož muži jsou "teplouši", kteří si nechají líbit - úplně všechno.
----------------------------------------------

Když jsem o knížce mluvil s překladatelkou, opakovala mi, že je "zděšená" z toho, co si Němci do své země natahali a co si, prostřednictvím Sobotků, Dienstbierů, Valachových, Jourových, Prouzů a Moláčků, můžeme do země natahat také. Osud Rašída a jeho kumpánů totiž ukazuje, že islám, který se rozbujel na sídlištích a v chudých čtvrtích západoevropských měst, může být dokonce horším islámem, než je islám, jaký známe z tureckého či arabského venkova. Islám násilnický, sobecký, prvoplánově destruktivní, nectící nic - dokonce ani islámské autority. Románového Rašída "zkrotila" až deportace, ale v západní Evropě dnes žijí statisíce Rašídů - zklamaných, vykořeněných, nevážících si ničeho a nikoho, pokládajících hostitelskou kulturu za "slabou" a "teploušskou" - a ty statisíce Rašídů není dost dobře kam deportovat.