O konferenci, která skončila přijetím „Pražské deklarace“ a přijetím společného názvu či hesla „Pevnost Evropa“, psali jinde (například zde). Mě tam – mimo jiné – zaujalo, jak se i v kruhu téměř stejně smýšlejících lidí projevovaly drobné nuance, „kulturní rozdíly“ mezi národy našeho kontinentu. Třeba při cizelování textu deklarace – polští kolegové celkem očekávatelně si přáli akcentovat slovo „křesťanství“, nizozemští a němečtí kolegové očekávali problémy. V ten moment pohotový slovenský mediátor – aby nemusel říci, „vždyť tady máme i pohanské Čechy“ – podotkl, že jsou mezi námi v sále i Židé a proto bude lepší, když si konkrétní přívlastky národní delegace „drobně přizpůsobí podle národních specifik“. Nemá přece smysl dohadovat se o mluvnických detailech, navíc v angličtině, kterou stejně nikdo nevládneme dokonale. Stejně všichni dobře víme, oč nám jde. Díky slovenskému kolegovi za to... Mě jenom napadlo, že nějak takto musí probíhat vyjednávání v bruselských euro-komisích a euro-výborech, třeba ta o zahnutých okurkách nebo o slunečních elektrárnách, akorát tam nemají moudrého slovenského kolegu s jeho rozšafností a nadhledem.
Další, co mě na konferenci nemohlo nezaujmout, byly její dámské delegátky. O dvě se podělím; takto vypadají Ženy, které odmítají islámskou expanzi. Pro sebe, pro své děti, pro svá vnoučata. U večeře nadávaly na katedrové feministky-genderistky. Nedokáží ty islám omlouvající chuděrky pochopit, snažil jsem se jim to vysvětlit...
Tatjana Festerling z německého hnutí PEGIDA. Čelí doma trestnímu stíhání za „podněcování k násilí“ za to, že na jedné z demonstrací, v referenci na německou selskou válku (která tam má podobné kulturní konotace, jako u nás husitství nebo defenestrace) vystoupila s dřevěnými vidlemi – což se nesmí.
Maria Kaljuste z Estonska, „šedá eminence“ tamní rychle sílící strany Národních konzervativců. Fotka není z konference, ale z obálky časopisu Forbes, kam se dostala jako vrcholně úspěšná podnikatelka. Vyrábí mj. přírodní potraviny z estonských lesů, třeba džemy a sirupy z lesních plodů. Na konferenci upozornila, že jedním z negativ současné EU je ničení kulturní identity malých národů, což je v 1,2 milionovém Estonsku patrnější, než třeba v Česku.
Statečné dámě patřilo i nedělní dopoledne. Natáčeli jsme „rozhovor deislamizátora s exmuslimkou“ – mediálně zatím ne tak známou, jako jsou Pavlína Bitarová nebo Beatrice Radosa. Rozhovor by se měl brzy objevit na netu, zde jenom předešlu, že Marta B. vůbec nepůsobila jako děvče, které si prošlo 10 lety pekla. Spíš jako řádně nabroušený dobrman... Ani před konverzí nemohla být žádné ořezávátko, jen prostě měla smůlu na nelehké dospívání, nepoučenou naivitu a špínu-chlapa. Až snaha o správné islámování (něco na tom přece musí být, když to všichni tak chválí), promyšlené domácí násilí a strach o děti ji zlomily – bohudík, že jen dočasně. „Podlehnout mocichtivé sektě může skoro každý, protože skoro každý se někdy dostane do zdánlivě bezvýchodné situace,“ rezonovalo mi v hlavě, zatímco jsem poslouchal její příběh. O to důležitější jsou fungující rodinné, přátelské a sousedské vazby mezi lidmi.
V neděli večer, na jedné z benzínek kdesi na zasněžené Vysočině, zběžně kontroluji zprávy. „Do Česka přiletěli první zachránění iráčtí křesťané.“ Chce se skoro říci, hosana!, konečně pomáháme skutečně potřebným, lidem, proti nimž je doma vedena genocida, a ne – jako například šílení Němci, nebo ještě šílenější #Vítači z řad různých Hate-free a Zelených – těm, kdo tu genocidu páchají.
Když už jsme u těch fotek: ti iráčtí křesťané vypadají takto (fotky jsou stažené z FB, snad se autoři nebudou zlobit):
A prezentují se takto:
... a samozřejmě se porůznu dočítám pitomé komentáře, že to jsou „čmoudi“ a „pátá kolona“ a „nikdy nebudou jako my“, komentáře, kterým se snažím čelit třeba takto:
„Panstvo – ti lidé mohou být našimi nejlepšími spojenci. Ví, co je islám, ví, jakou lež na nás hrají naši mocní s ‚islámskými uprchlíky‘, opravdu jim nejde nadávat do ‚rasistů a xenofobů‘, a aby toho nebylo málo – VŠUDE, kde křesťanští imigranti z Blízkého východu žijí, mají pověst těch nejlepších sousedů.“
Jinde dodávám, že jsou možná trochu snědší, než my – ale to jsou i Italové nebo Bulhaři a to nejspíš byli i Ježíš Kristus, nebo svatý Augustin. Ti lidé jsou pravými dědici kultury oněch krajů, středomořské antické a raně křesťanské civilizace. Byli to jejich pra-předkové, kdo disputoval o syntéze Platona a Nového zákona už v dobách, kdy předkové nás, středo- a severoevropanů, lovili divoké kance holýma rukama (Bivoj!) a kradli lesním včelám med, alias strdí (praotec Čech!). To oni po 1300 let uchovávali pozdně antický odkaz – jistěže zjednodušený, modifikovaný nelehkými poměry, v nichž žili – a to navzdory postavení lidí druhé kategorie, polootroků, někdy dokonce lovné zvěře. Kdykoli za těch 1300 let mohl kdokoli z nich konvertovat, a tím si – zdánlivě – polepšit. Jsou to potomci těch, kdo nezradili – na rozdíl od alláhovců z oněch krajů, jejichž předkové zradili.
Nefalšovaně potěšen dobrou zprávou kroutím volantem po mlžné Vysočině... A mám takový zvyk, že v pauze, abych se zabavil a zahnal únavu, občas zavolám někomu, koho jsem dlouho neslyšel – jen se tak pozeptat, co je nového a jak jde život. Tentokrát volba padla na Míšu X, kámošku, se kterou se znám snad už 15 let (a neviděl ji skoro rok), romáckou maminu z opačné strany republiky. Telefon vzal její brácha, znáte je, oni si pořád všechno půjčují, i s ním se znám tak 10 let, i když jen zběžně, z pár povrchních setkání.
Říká mi: „Marťas (fakt mi neříká ‚pane docente‘, tenkrát jsem totiž ještě docentem nebyl), ani nevíš, jak rád tě slyším, ségru ti hned předám, ale chci ti říct, že všechno, co jsi nám kdysi říkal o těch muslimech a islámu, je pravda. Já jsem tě tehdy nebral moc vážně, ale měl jsi pravdu úplně ve všem. Já jsem teď půl roku dělal sekuriťáka v azylantském lágru v Německu (ten chlapík vždy někde nějak pracoval, šolíchy všeho druhu, ale čistý rejstřík, žádná spodina), a to ani nejde říkat do telefonu, co jsem tam viděl a zažil... Hele, musíš zas někdy přijet a udělat nám nějakou přednášku, protože až se to sem nahrne, tak kdo jiný, než ty, nás bude chránit.“
Trošku ho uklidňuji – že jsem normální týpek, žádný superman. Ale zájem o „osvětovou činnost“ mě těší – co si budeme povídat, budou volby a chránit Romy před islámem slibuji odjakživa. „Sám víš, že se dlouho snažím proniknout do cikánské komunity“, říkám mu... – a oba se té nechtěné slovní hříčce smějeme.
Takže nakonec dobrá zpráva: Rozumní Romové, a to není malá volební síla, vědí a jsou s námi. A nedobrá: Zoufalé Německo najímá zahraniční pracovníky, aby hrůznost situace neviděli jejich vlastní lidé.
Psáno pro blog.idnes.cz
Psali jsme:
autor: PV
