narazit na dnešním, politické korektnosti stále víc propadajícím knižním trhu, na chytrou a nekorektní knížku z mainstreamového vydavatelství je čím dál obtížnější. Leč o to víc to potěší.
Tom Holland (nar. 1968) není vzděláním ani profesí historik. Je lingvista (angličtina a latina) a spisovatel. Krom fikce se věnuje i tvorbě "populárně naučné", v níž pokrývá období, pro které se vžil název "starověk", ovšem s přesahem k jeho závěru a ranému středověku. Série jeho historických knih pokrývá celé dlouhé období od klasické antiky po přelom 1. tisíciletí a v současné korektní šedi (nebo repetitivní nudě, nebo akademické úmornosti) vlastně přináší čtenáři ucelený a současně svěží pohled na dobu, která je nám časově vzdálená - ale současně sakramentsky blízká. Jeho knihy jsou zajímavé už tím, že na děje v různých říších a dynastiích nepohlížejí izolovaně - jako na dějiny římské, perské a podobně - ale jako na součást světových dějin, protože svět se nepropojil až v novověku, ale do jisté míry byl propojen vždy. Zatímco však knížky jako Rubikon (o konci římské republiky, česky 2005) pojednávaly sice zajímavě, leč o nekontroverzních tématech, Ve stínu meče (česky 2015) míří doslova na historické minové pole.
Tématem knihy je naprostý mocenský převrat, k němuž došlo v "antickém světě" mezi 6. a 9. stoletím. Tím převratem byl zánik jedné ze dvou pozdně antických velmocí - Sasánovské Persie - fatální oslabení druhé velmoci - Východořímské říše - a vznik skutečné "supervelmoci", islámské či "arabské" říše, chálifátu. Příběh zdánlivě dobře popsaný muslimskými historiky - ve skutečnosti příběh, o kterém nevíme téměř nic.
Hlavní teze knihy zní tak, že "standardní" příběh vzestupu islámu - příběh o zázračném chlapci z karavanního centra Mekky, který hlásal novou víru syntetizující víru křesťanů a židů, byl z Mekky vyhnán, z nové základny v Medíně sjednotil novou vírou znesvářené arabské kmeny, načež jeho následovníci zahájili bleskový výboj proti Persii i Byzanci, který se během pouhého staletí zastavil na východě v údolí Indu a na západě na jihu Francie - máme doložen jen od muslimských, a tedy možná zaujatých, historiků. Co je však šílenější: Jak "historické" zapsání toho příběhu (pro něž jsou směrodatné "životopisy proroka", tedy mohamedánská síra), tak "průvodní anekdoty", prorokovy skutky zvané hádisy či sunna, a konečně i komentáře ke Koránu, knize, která bez komentářů nedává žádný smysl, jsou o jedno až dvě století mladší, než události, které popisují. Vznikly tedy až po arabském Blitzkriegu, pravděpodobně úplně jinde, než v zapadlých oázách arabského poloostrova, jejich styl i vyznění prozrazují víc vlivy perské nebo rabínsko-talmudické, "ekologicky" pak městské a zemědělské, než řekněme animisticko-kočovnické. Aby toho nebylo málo, "islámský výboj" se jen minimálně zrcadlí v literatuře arabských protivníků. Existují sice byzantské zprávy o "saracénech" a "arabských nájezdnících", ty však nevědí skoro nic o novém náboženství, jeho svaté knize, jeho prorokovi. Jako by ti nájezdníci z pouště, jakkoli byli krutí a obáváni, byli úplně jinými lidmi, než muslimové či mohamedáni, objevující se ve zprávách o pár století později...
Není divu, že Hollande si za svou knihu (ale už i dříve za své rozhlasové pořady, více zde: https://en.wikipedia.org/wiki/Tom_Holland_(author)) vysloužil notnou dávku odsouzení, včetně obligátních vyhrůžek smrtí. Neudělal totiž nic menšího, než že do mainstreamu, byť popularizačního, vnesl občasné pochyby kovaných islámooklastů - za všechny zmíním Roberta Spencera a jeho knihu Did Muhammad exist? (http://www.amazon.com/Did-Muhammad-Exist-Inquiry-Obscure/dp/161017061X). Mnozí z kritiků islámu už dlouho pochybují o standardním muslimském výkladu - který od muslimů přejali orientalisté 18. a 19. století a který se neustále traduje i v západní historické literatuře, aniž by na něj historici uplatnili přísná kritéria, která uplatňují na kterýkoli jiný příběh či postavu z dávné minulosti. (Za všechny stačí zmínit pochyby o historicitě Ježíše z Nazaretu).
Nebudu sem psát Hollandovo řešení hádanky - to bych případným čtenářům zkazil požitek z četby. Navnadím jen, že Mekka 7. století nebyla významným karavanním centrem - autor koránských súr proto musel žít někde jinde. Takzvaní Kurajšovci, Mohammedovi protivníci i dědicové, nebyli významným kmenem - to ovšem neznamená, žen nebyli významnou politicko-vojenskou silou v dobách, kdy došlo k fatálnímu střetu Persie a Byzance a jejich následnému oslabení (tj. doba byzantského císaře Herakleia v 1. polovině 7. století). Korán, byť je knihou špatnou, je knihou navýsost informovanou - je plný zmínek o starozákonních i novozákonních postavách, takže jeho autor, byť byl špatným spisovatelem, musel být dobře obeznámen s teologickými spory své doby. Arabský výboj dozajista byl - ale za svůj úspěch vděčil spíš tomu, že byl spíše kořistnický než ideologický, napadl dvě fatálně oslabené "dekadentní" mocnosti - a měl jen máloco společného s "novým náboženstvím". Spíš s tím, že nenarazil na konsolidovaný odpor...
Kde se ale vzala islámská ideologie, islámské právo a zejména barvitý příběh o Mohamedovi jako takovém? Všechno to vzniklo později, za účelem legitimizace výboje a konsolidace říše, s níž úspěšní nájezdníci nevěděli, co si počít. Na tom není zas tolik překvapivého, ideologická konsolidace výboje není v dějinách ničím novým. Jenže proč tak šíleně, proč vytvářet naprosto nepravděpodobnou postavu Mohameda, proč konstituovat právní systém, který v sobě bizarně snoubí naprostý puritanismus a perverze všeho druhu? Zde je Hollandova kniha nejzajímavější, nejprovokativnější - a současně se nečekaně shoduje s tezemi mainstreamových historiků. Výklady koránu, hádisy, životy "proroka", šáriátské právo - to vše je podle Hollanda i mainstreamu až dílem "učenců", ulemma - neboli vrstvy intelektuálů vychovaných v předislámských civilizacích, kteří se jali kolaborovat s novými dobyvateli a současně, skrze ovládnutí školství, práva a historie, formovali novou říši k obrazu svému. Latentní konflikt mezi městskými intelektuály a vojáckými dobyvateli odněkud z pouště (v čele se samotným chalífou) si jistě dovedeme představit. Právní a vzdělávací systém, který definoval "správný islám", posunul mocenské těžiště od vojáků k soudcům (kádím) a učitelům (imámům) ...
Vnitřní rozpornost, neuvěřitelné křiváctví a lidská nepravděpodobnost "proroka" Mohameda dosud zůstávají hlavním argumentem pro jeho historicitu - něco takového si prostě nevymyslíte. Jsou snad všechny ty vlastnosti, spíše než nepravděpodobnou charakteristikou "temného génia" sedmého století, syntézou vlastností kolaborujících intelektuálů století devátého? A může to vše vysvětlit onu nepochopitelnou náklonnost k islámu, s níž se setkáváme u tolika intelektuálů, novinářů a akademiků naší doby?
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
