Stěží si dokážu představit, jakých orgií by se musel v potu tváře účastnit nebo jaké hereze by musel namáhavě vymýšlet, aby se tak stalo. Ale ani v postpostmoderní době není třeba ztrácet naději, jistá řešení se totiž navzdory svízelným okolnostem stále nabízejí.
Mohl by se např. záměrně stát bezohledným nadnárodním kapitalistou, což je ale poměrně těžké a já ve svém okolí neznám nikoho, jehož by toto neštěstí potkalo. Daleko snazším by bylo zvýšit dramaticky spotřebu masa a následně unikajícími plyny ohrožovat matku Gaiu. To je ale, přiznejme si, poněkud přízemní, neřkuli pubertální cesta. Povzneseme-li se do sféry ducha, pak nezbývá než zvolit si los konzervativního či tradičního katolíka. Teprve tehdy se může takový člověk zaradovat, neboť se na něj sesypou odsouzení, ba přímo nadávky milosrdného Františka.
Považte sami: pelagiáni! gnostici! mají komplex méněcennosti! usazují se na Mojžíšův stolec a s povýšeností a povrchností posuzují! házejí mrtvé kameny! Není to hezké? Nedávno k těmto láskyplným invektivám ještě přibylo: hřeší hadačstvím! hřeší modloslužbou![1]
Je pravdou, že František používá některé pojmy v jiném významu, než byly běžně chápány, ale netřeba být úzkoprsým a propadat sémantickému farizejství. A stejně jako slova nabývají ve Františkových ústech nových, dosud netušených barev, tak jsme obohacováni i neotřelou exegezí tryskající z papežských kázání. Právě Františkův proslov, ve kterém důmyslně odhalil hadačství a modloslužbu tam, kde je zatím nikdo nehledal, svědčí o takřka neomezeném intelektuálním rozletu.
František užil podobenství, ve kterém Kristus hovoří o novém víně a nových měších, k obhajobě neutuchajícího novotářství. Nicméně dříve byla uvedená slova Páně chápána jako vyjádření „neslučitelnosti novozákonní úcty Boží s obřadními předpisy starozákonními a zvláště s předpisy farizejskými“[2]. (Pokud však chtěl František tímto naznačit, že se chytá zrušit novozákonní ustanovení, pak jeho věty byly samozřejmě zcela namístě.) Aby svoje závěry podpořil, odvolal se František na dějinný příklad krále Saula, který složil Hospodinu oběť „jako vždycky“ (a to byla konzervativní chyba!), načež Pán odmítl nejen tuto oběť, ale zavrhl i samotného Saula, neboť podle všeho očekával nějakou překvapivou novinku. Jak poukázal všetečný americký komentátor Christopher A. Ferrara, jedná se opět o notně odvážný výklad biblické zprávy:
„Takové pojetí je zcela mylné a zavádějící, protože představuje přesný opak toho, co zde Písmo říká. Saulova neposlušnost spočívala právě v tom, že nejednal tak, jak to bylo činěno vždycky. Přisvojil si liturgickou funkci vyhrazenou kněžím, čímž porušil nejen židovskou tradici, ale rovněž vyložený příkaz proroka Samuela, aby na něj počkal, a on jakožto kněz staré úmluvy přinese Hospodinu oběť. Když navíc Saul brání svoji neposlušnost slovy: ‚Potřebou dohnán jsa, obětoval jsem celopal,‘ protože si chtěl naklonit Boha dříve, než Filištíni přejdou do protiútoku, Samuel ho pokárá: ‚Pošetile jsi učinil, a nezachoval jsi přikázání Hospodina, Boha svého, která ti dal‘ [1 Král 13, 12–13]. A pro tuto a další neposlušnost zbavil Bůh Saula trůnu.“[3]
Takový osobitý přístup pochopitelně vyvolává v těch, kteří „uzavírají srdce novosti Ducha“[4], zasloužený pocit zmatku. Ten ještě vzroste, pokud se pokusí proniknout do novostí ve Františkově podání.
V souvislosti s možností připuštění rozvedených a znovusezdaných k přijímání eucharistie cítil potřebu zmínit byzantinskou zatuchlinu[5] rodem z jedenáctého století (!), kdy východní schizmatici v submisivní poloze vůči světské moci povolili rozvody, přičemž to začali hájit jakousi „ekonomií“[6].
Následovníků arcirozkolníka Fótia (nešťastník zemřel v roce 891!) se dovolával také ohledně otázky kolegiality v Církvi.[7]
Je navíc zřejmé, že myšlenky ve věci tzv. kolegiality a decentralizace (ale i jiných novot), kterým dá František tu a tam uniknout, pocházejí ze závěrů „lupičské synody“ v Pistoii, která se konala v roce 1786 (!), což už je z dnešního hlediska pomalu středověk.
A podíváme-li se na dva hlavní Františkovy mentory, jejichž zásluhy dotyčný neúnavně vyzdvihuje, tj. kardinála Kaspera a kardinála Martiniho, tak ani jednoho z nich nelze při nejlepší vůli označit za zrovna dvakrát svěžího vinaře. První letos v březnu oslaví úctyhodných třiaosmdesát let a druhý už tři roky, čtyři měsíce a dvaadvacet dní straší Církev ze záhrobí.
Je tedy zřejmé, že ducha, jemuž František otevírá srdce, jen stěží můžeme nazvat novým.
Ale aby bylo jasno, nesdílím s podivínem, o němž byla řeč v úvodu, jeho touhu po papežském odsouzení, a tak upřímně vyznávám, že se novotám nebráním. Svědectvím budiž rychlovarná konvice, kterou jsem nedávno zakoupil. I v církevní oblasti jsem otevřen věcem neotřelým, ne-li přímo svou neobvyklostí šokujícím. Uvítal bych např. papeže, který bere katolickou víru vážně a neskáče do rytmů tamtamů doby. Takového jsem ještě totiž nezažil.
Martin R. Čejka
(titulek EUportal.cz)
[1] František, kázání z Domu sv. Marty 18. ledna 2016.
[2] Rudolf Col, komentář k Mk 2, 21–22.
[3] Christopher A. Ferrara, „Is Francis compos mentis?“, remnantnewspaper.com, 20. leden 2016.
[4] František, ibidem.
[5] Press conference of Pope Francis during the return flight, 28. červenec 2013.
[6] Viz Mons. Cyril Vasiľ, „Odloučení, rozvod, rozloučení svazku a uzavření nového manželství: Teologické a praktické přístupy pravoslavných církví“ in Setrvat v pravdě Kristově. Brno 2015.
[7] „A Big Heart Open to God“, America 30. září 2013.
Vyšlo na euportal.parlamentnilisty.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
