Jsou USA můj závod? Nejsou.
Jsou USA moje starost? Nejsou.
Mám si z toho něco dělat? Nemám.
Tak co se rozčiluju?
Parafráze výroku Richarda Načeradce
Jednomu to však nedá, a to přinejmenším ze dvou důvodů: za prvé, u člověka obecného se projevují vrozené sklony mít názor na všechno; a za druhé, vliv Spojených států přeci jen daleko překračuje jejich hranice, čímž splňují kritérium velmoci, která ještě nota bene nedávno utrácela na zbrojení více peněz než všechny ostatní státy světa dohromady.
Vítán i nevítán
Nedojde-li do té doby k armagedonu, což by snad nemělo, tak se v amerických volbách střetnou Donald Trump za republikány a Hillary Clintonová za demokraty. I když v prvním případě to není úplně přesné. Zatímco Clintonová má plnou podporu své strany, jejíž čelní představitelé dokonce kuli pikle, aby v primárkách oslabili jejího upřímně socialisticky smýšlejícího protikandidáta Bernarda „Bernieho“ Sanderse, tak o Trumpovi to vzhledem k republikánským špičkám říci nelze.
Proti Donaldu Trumpovi se v řadách Republikánské strany zvedla hned od začátku vlna nevole, která ani časem nezeslábla, ba naopak, někteří známí republikáni nakonec veřejně podpořili demokratickou kandidátku Clintonovou.
Důvody odmítavého postoje části republikánů jsou v podstatě tři. Prvním z nich je obrana stranických zájmů. Jak bystře ukázal francouzský nacionalista a roajalista Charles Maurras ve svých dílech (zejména Enquête sur la Monarchie), „dílčí pohled skupinových zájmů je pravidlem demokracie“ a strany sledují především svůj prospěch, případně těch, kdo je podporují. Republikánské aparátčíky děsí představa, že je někdo nezávislý na „rodině“ a vymyká se nejen stranické poslušnosti, ale také síti, která její členy spojuje předstíranou úctou a láskou, ve skutečnosti však zákulisními čachry. To, co tolik děsí např. republikánského předsedu Sněmovny reprezentantů Paula Rayena, však na druhou stranu k Trumpovi přitahuje miliony Američanů unavených letitou hrou na stranickou demokracii, kdy se, slovy Dona Fabrizia z knihy Gepard, „vše mění, aby vše zůstalo při starém“. Lidé navíc mají oprávněný pocit, že strany neodrážejí tak posvátnou vůli lidu, a v „rebelovi“ Trumpovi vidí výraz vzdoru proti (vše)mocným politikům, kteří nehledí na zájmy národa, nýbrž své kapsy, případně lóže atp. Což je ostatně širší jev, jejž lze pozorovat i v Evropě, kde sílí strany podporované tzv. „protestními hlasy“ zoufalých občanů.
Druhý důvod odporu proti Trumpovi v řadách republikánských funkcionářů souvisí úzce s prvním. Miliardář Trump není totiž dostatečně vázán vděčností největším sponzorům, kteří na činnost strany štědře přispívají. Bylo by bláhové se domnívat, že tak různé nadnárodní i národní společnosti činí z lidumilnosti či ideového zápalu. Je těžko myslitelné, že by velké společnosti nešetřily miliony dolarů na politiku, která by nešla na ruku jejich zájmům nebo je dokonce připravila o dobrodiní tohoto světa, byť by se tak mělo stát ve jménu obecného prospěchu společnosti. Trump se tomuto souladu vymyká, což ostatně rád zdůrazňuje, a svoji kampaň na republikánského prezidentského kandidáta si v podstatě platil ze svých prostředků.
K lepšímu pochopení soužití mocného byznysu s americkou politikou nám může posloužit Trumpova demokratická protikandidátka Hillary Clintonová, která si za přednášku účtuje přes dvě stě tisíc dolarů (téměř pět milionů korun českých). Snad nikoho nepřekvapí, že „nejvědychtivějšími“ organizacemi jsou takové vlivné finanční společnosti jako Goldman Sachs, UBS, Morgan Stanley nebo Bank of America/Merrill Lynch, tedy zástupci pověstného Wall Streetu. Byť se vše děje pod rouškou touhy po vědění, tak se ve skutečnosti jedná o legální formu úplatku, neboť Clintonová může asi jen těžko sdělit bankéřům něco, co by nevěděli, nanejvýš jim bude patřičně vděčná, což se projeví i činy.
Celý americký politický systém je vlastně založen na podobné korupci, a tak rozhořčené lamenty USA nad zkažeností některých černošských i prozatím bělošských zemí vyznívají značně licoměrně. A stejně jako v prvním případě, i zde platí, že to, co profesionální političtí předáci považují za slabinu Donalda Trumpa, je pro nemalé zástupy sprostého lidu o to větším důvodem k jeho podpoře.
Falešná písnička
Důležitým, ne-li hlavním důvodem, proč části republikánského aparátu leží Trump v žaludku, je jeho pohled na zahraniční politiku, který se vzdaluje od dosud neochvějných neokonzervativních a bushovských dogmat, které si vzala za své i administrativa Baracka Husseina Obamy. Trump svoji vizi zahraniční politiky nastínil zejména v projevu na akci pořádané think tankem Center for the National Interest a shrnul ji slovy: „Na prvním místě Amerika [America First] bude hlavním a nadřazeným motivem mého prezidentství.“
Trump hovořil o „falešné písničce globalismu“, které nemíní „dále podřizovat tuto zemi nebo její národ“. Zdůraznil, že chce dát prostor „nadaným odborníkům s čerstvým přístupem a praktickými nápady“ místo lidí, kteří jsou „zodpovědní za dlouhou řadu nezdařilé politiky a neustálých válek“. Podle něj „všechno začalo nebezpečnou myšlenkou, že můžeme ze zemí, které neměly zkušenosti nebo neměly zájem, udělat západní demokracie“, a on osobně nemíní „šířit ‚univerzální hodnoty‘, které ne všichni sdílejí“. Uvedl rovněž, že současná americká politika vedla k destabilizaci Blízkého východu a „intenzivnímu pronásledování a genocidě křesťanů“. Přístup USA jako velmoci Trump vyjádřil slovy: „Velmoc chápe, že opatrnost a zdrženlivost jsou projevem síly.“ Slíbil, že se nebude „řídit v prvních krocích válkou a agresí“ a „nepovede zahraniční politiku bez diplomacie“. A pokud jde o střet velmocí, uvedl: „Chceme žít ve shodě a míru s Ruskem a Čínou. Máme vážné neshody s těmito dvěma národy a nesmíme si nic zakrývat. Ale nejsme odsouzeni k tomu, být nepřáteli. Měli bychom hledat společnou rovinu na základě společných zájmů.“
Takový proslov pochopitelně vzbudil zděšení v neokonzervativních kruzích, které jsou spojeny nejen s republikány, ale i demokraty. Známá neokonzervativní komentátorka Jennifer Rubinová ho označila za „toxickou směs protekcionismu a izolacionismu“. Jiní si v rozhořčení roztrhávali šaty a naznačovali, že Trump je Putinův agent (což se dnes s oblibou používá místo přeci jen zastaralého „agenta Wall Streetu“ či „agenta Vatikánu“). Řada vlivných republikánů prohlásila, že Trumpa nebudou volit, a neokonzervativní mudrc Robert Kagan dokonce ze strany vystoupil, neboť ho polekal „fašismus“. Patrně mu vadilo, že by měl být kladen na první místo americký národ, přičemž každé malé dítě ví, že toto gojim nepřísluší a že výsada kladení vlastního národa na první místo je vyhrazena pouze vyvoleným.
Nicméně, pokud jde o prosemitismus, tak si Clintonová a Trump mohli vyměnit svoje proslovy, které si připravili pro židovskou lobbistickou organizaci AIPAC (Americko-izraelský výbor pro veřejné záležitosti), a nikdo by nic nepoznal. Oba je navíc přednesli v předepsaném předklonu. Je ale pravdou, že Trump přesto vzbuzuje jistou nervozitu v židovských kruzích i mezi izraelskými politiky. V této věci bych tedy dal na staletími prověřený instinkt „starších bratří“, byť ani ten nemusí být bezchybný. (Důkazem toho nechť je obdivná láska, kterou chovali k německému národu a která se ukázala být poněkud neprozíravou.)
Za pozornost jistě stojí, že část republikánů, která je otevřeně připravena hlasovat kvůli Trumpově zahraniční politice pro Clintonovou (na niž ostatně Kagan vždycky pěl chvály), tímto odhaluje žebříček svých hodnot. Zvolený prezident totiž bude vybírat nového člena Nejvyššího soudu USA za nedávno zesnulého soudce Antonina Scaliu, katolíka známého svým konzervativním smýšlením. Trump prohlásil, že by chtěl někoho podobného na jeho místo, zatímco Clintonová se bude snažit posunout nejvyšší soud co nejvíce doleva. Svědectvím jejích postojů jsou slova ohledně potratů: „Zákony je třeba podpořit prostředky a politickou vůlí. Musejí se změnit hluboce zakořeněné kulturní vzorce, náboženská přesvědčení a společenské důrazy.“ Nejvyšší soud je prostředkem k tomu, jak k nemravným změnám přinutit z federální pozice jednotlivé státy, přičemž, jak vyplývá z vět Clintonové, nelze počítat s žádnými výjimkami pro katolické instituce, jako jsou např. nemocnice. Proto je poměrně důležité, kdo bude v Nejvyšším soudě USA zasedat, navíc když se v něm nálady kloní k nezadržitelnému pokroku. Je tedy zřejmé, že neokonzervativci a někteří bushisté jsou ochotni obětovat kulturní a mravní otázky týkající se amerického národa jen proto, aby pokračovala vysněná „kreativní destrukce“, která má upevnit „nový světový řád“.
Katolíci pro Trumpa
Pokud jde o rozdělení katolických hlasů v nadcházejících amerických prezidentských volbách, pak se lze obávat, že se většina nechá zvábit zářnými zítřky v podání Hillary Clintonové. Je to dáno nejen tím, že v USA bují františkistický katolicismus, ale také skutečností, že nemalou část z nich tvoří tzv. Hispánci, tedy přistěhovalci z Latinské Ameriky (poslední dobou však stále více z nich přechází k protestantům nebo na ateistickou víru). A vůči barevným „menšinám“ uplatňují demokraté, ale dělal to i Bush jr., politiku hlazení, poplácávání a rozdávání peněz z kapes pracujícího lidu. Jak praví klasik: Proč je nevolit, když nám dávají?
Ale od začátku se našli i katolíci, kteří se postavili za Donalda Trumpa. U nás patrně nejznámějším z nich je konzervativní myslitel a komentátor Pat Buchanan, milovníkům filmu pak možná bude povědomý herec Robert Davi, který jako jeden z mála ze světa zábavy upozorňuje na vraždění nenarozených a levicové postoje Hollywoodu. Další je např. „ocelová lady“ Phyllis Schlaflyová, vedle níž vypadá většina republikánských konzervativců jako krajní anarchisté. Důvody, proč se katolíci vyslovují pro Trumpa, jsou pochopitelně různé. Jedni, jako již zmíněný Pat Buchanan, sdílejí jeho pohled na zahraniční politiku či ekonomiku (ochrana vlastního trhu), jiní se připojují ke vzpouře proti politickým elitám, kterou Trump ztělesňuje, dalším je blízké, že označuje všeotravující politickou korektnost za zlo a nemíní se jí podřizovat.
Někteří starostliví katolíci spatřují Trumpův hlavní nedostatek v tom, že je mu cizí otázka ochrany nenarozeného života. Ale, byť to zní paradoxně, není to vada nepřekonatelná, protože jeho názor v této věci je vskutku nevyhraněný. V podstatě je snazší přesvědčit člověka, který nemá žádný názor, než umanutého stoupence nějaké myšlenky. A tak Trump, patrně ve snaze zalíbit se konzervativním voličům, později prohlásil, že by „měl být nějaký druh trestu“ za potrat.
Postoj „pro Trumpa“ duchaplně vysvětlil Chris Jackson z tradičního katolického listu The Remnant:
„Nedělám si žádné iluze, že je Donald Trump svatý nebo že je hluboce zbožným člověkem. Nežijeme ale v době katolických států a není zde žádný sv. Ludvík, pro kterého bychom mohli hlasovat. Místo toho žijeme v zesvětštělé společnosti s nevěřícími, požitkáři, vlažnými a liberálními křesťany a hrstkou konzervativních katolíků. Donald Trump je obchodník, byznysmen, který má rád soupeření. Je to stará škola, drsná a přímočará. Nejdůležitější ale je, že není odtržený od reality. Protože abyste dosáhli úspěchů v podnikání, musíte znát realitu, nebo zkrachujete. Myslím, že tato klíčová skutečnost má pro katolíky velký význam. Samotným filosofickým základem naší víry je uznání objektivní reality a přizpůsobení našeho myšlení tak, aby jí neodporovalo.
Na druhou stranu liberálové, zejména Hillary Clintonová, žijí ve světě ideologie zcela odtrženém od reality. To je ze své podstaty nebezpečné. Můžeme to vidět na jejich snaze stvořit manželství dvou lidí stejného pohlaví a jejich přesvědčení, že pohlaví je věcí volby, nikoliv biologie. Když se vůdcové snaží přizpůsobit společnost zásadám, které odporují realitě, pak to končí totalitou, protože je zapotřebí moci státu, který bude neustále vynucovat změnu reality, jež se ale nezmění.“
Martin R. Čejka
Vyšlo na euportal.parlamentnilisty.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
