Martin Slaný: Tři neradostné poznámky k nízké nezaměstnanosti

Dle ČSÚ byla u nás v červnu obecná míra nezaměstnanosti nejnižší v celé historii 2,9 %, nejméně z celé EU[1]. Rekordně vysoká je i míra zaměstnanosti kolem 73 % či míra ekonomické aktivity (participace)[2] pohybující se nad 75 %. Takové pozitivní údaje z trhu práce čekal málokdo, jelikož oživení ekonomiky, které přišlo po vleklé stagnaci, nedosahuje ani zdaleka předkrizového růstu (před krizí v letech 2005-2007 bylo průměrné tempo růstu HDP 6,3 %, v letech 2014-2016 pak 3,5 %).

Navzdory uvedeným pozitivním údajům je třeba být s přehnaně optimistickým hodnocením našeho trhu práce velmi opatrný. Paradoxně aktuální nízká nezaměstnanost a vysoká poptávka po práci odkrývají dlouhodobé strukturální potíže a rigidity, kterými trh práce léta trpí.

1. Trh práce se dlouhodobě strukturálně nelepší

Vedle sledování míry nezaměstnanosti je pro popis situace na trhu práce vhodné sledovat i vývoj míry volných pracovních míst. K tomuto účelu používáme tzv. Beveridgeovu křivku. Protisměrný pohyb obou veličin je spojen s ekonomickým cyklem. Současné zvyšování míry volných pracovních míst a nezaměstnanosti je spojeno se zvyšováním strukturální nezaměstnanosti (zvyšuje se nesoulad mezi nabídkou a poptávkou po práci), současné snížení obou veličin pak interpretujeme jako zlepšení strukturálních charakteristik trhu práce.

Negativní pohyb mezi mírou volných pracovních míst a mírou nezaměstnanosti je na českém trhu práce od počátku euro-americké krize velmi stabilní a těsný (viz obrázek 1). Je to tedy cyklické kolísání ekonomiky, které způsobuje hlavní změny na trhu práce (období euro-americké krize je znázorněno červeně, zeleně pak období aktuálního růstu). Žádný pohyb k počátku os (pokles míry nezaměstnanosti i volných míst) za celé sledované období nenastal, což naznačuje, že se strukturální charakteristiky českého trhu práce, resp. míra jeho rigidity od euro-americké krize nezlepšila. Ani slušný ekonomický růst v posledních třech letech a velmi nízká míra nezaměstnanosti tak nenaznačuje, že by mohla česká ekonomika v brzké budoucnosti výrazněji překročit hranici svých produkčních možností. Naopak do budoucna existuje jistota, že se případné zpomalení české ekonomiky promítne (se zpožděním) do výrazného zvýšení nezaměstnanosti.

Obrázek 1: Beveridgeova křivka pro ČR

Poznámka. Údaje od 3. čtvrtletí 2008 (3/08) do 1. čtvrtletí 2017 (1/17). Červeně je znázorněno období euro-americké krize, zeleně období současného ekonomického oživení.

Zdroj: Databáze ČSÚ, vlastní úprava.

2. Kdo pobírá podporu v nezaměstnanosti, často pracuje

Dlouhodobou institucionální překážku na trhu práce představují úřady práce a obecně systém podpor v zaměstnanosti (ale i systém existenčního minima a příspěvků na bydlení apod.). Problém ilustrují rozdílná data o počtu nezaměstnaných, která udává Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) a Český statistický úřad (ČSÚ).

ČSÚ provádí výběrové šetření pracovních sil, kdy pomocí dotazníkového šetření zjišťuje, zda nezaměstnaný člověk je schopen a ochoten nastoupit do zaměstnání[3] (bez jakékoli vazby na výplatu podpor či jiných sociálních benefitů) a z výsledků výběrového souboru odhaduje údaje o nezaměstnanosti pro celou ekonomiku. MPSV naopak sčítá osoby registrované na úřadech práce, neboli všechny ty, kteří splnili nárok na výplatu podpory v nezaměstnanosti.

Obrázek 2: Počet nezaměstnaných dle MPSV a dle ČSÚ (v tis. osob)

Zdroj: Databáze MPSV a ČSÚ.

Zatímco ČSÚ odhaduje aktuální počet nezaměstnaných na 152 tisíc, MPSV registruje na úřadech práce dvojnásobný počet 297 tisíc (obojí data za červen). Tento rozdíl mezi registrovanými a statisticky zjištěnými nezaměstnanými je dlouhodobý, a navíc se v poslední době zvyšuje (viz obrázek 2). Během ekonomické krize a stagnace (2009-2013) byl počet nezaměstnaných dle MPSV v průměru o 40 % vyšší, než kolik jich v ekonomice odhadoval statistický úřad. Od začátku ekonomického oživení v roce 2014 tento rozdíl začal růst až na zmíněný dvojnásobek. To naznačuje, že podpory v nezaměstnanosti a systém úřadů práce neovlivňuje pozitivně nabídku práce, je neefektivní a dochází k jeho nemalému zneužívání – roste část lidí, kteří splní podmínky pro registraci na úřadu práce (dle MPSV jsou nezaměstnaní), ale ve skutečnosti načerno pracují (tj. pobírají souběžně mzdu i podporu).

3. Mzdy (částečně i zaměstnanost) táhne v nemalé míře stát

Od počátku ekonomického oživení v roce 2014 dochází k růstu počtu zaměstnaných osob – a to nejen v soukromém, ale i ve státním, resp. veřejném sektoru. Oproti roku 2014 vzrostl počet celkových zaměstnaných osob o 5 %, absolutně o 246 tisíc (na 5 169 tis. osob). Z tohoto nárůstu tvořil počet zaměstnanců ve veřejném sektoru sice podstatnou menšinu, nicméně jejich počet se zvýšil významně rychleji. Jen v odvětví „veřejná správa a obrana a povinné sociální zabezpečení“[4] vzrostl jejich počet o více jak 9 %, tj. o více jak 28 tis. osob.[5] Rostly ale i počty zaměstnaných osob v odvětvích, v nichž je veřejný sektor dominantním zaměstnavatelem, jako jsou vzdělávání, věda, zdravotnictví atd. Růst zaměstnanosti v těchto „veřejných službách“, jakož i růst zaměstnanosti ve službách obecně (zejména v obchodě a dopravě) přispívají k vysvětlení, proč celková produktivita práce neroste stejně rychle jako v předešlých letech (služby obecně nejsou tak produktivní, jako je třeba průmysl, a zejména zaměstnanost ve státním sektoru produktivitu nijak výrazně nenavyšuje.).

Ještě výraznější rozdíl mezi soukromým a veřejným sektorem se projevil v růstu mezd. Mzda v nepodnikatelském sektoru rostla za poslední tři roky[6] dvakrát rychleji než v soukromém (podnikatelském) sektoru – 31 % oproti 15,5 %. Na začátku roku 2014 byla průměrná mzda v podnikatelském sektoru 24 964 korun, v nepodnikatelském sektoru o málo nižší 24 104 korun. Na konci loňského roku již byla mzda v nepodnikatelském sektoru naopak výrazně vyšší – 31 548 korun oproti 28 833 korun v podnikatelském sektoru.

Stát během Sobotkovy vlády odčerpal do značné míry část potenciální pracovní síly soukromému sektoru[7] a přes zvyšování platů ve veřejném sektoru (ale třeba i minimální mzdy) tlačí na rychlejší růst mezd v ekonomice, než odpovídá růstu produktivity práce.[8] Výsledný růst mezd spolu s nedostatkem pracovní síly[9] a při nižší produktivitě práce bude tlačit firmy k nahrazování práce kapitálem. To společně s pokračujícím nárůstem podílu pracovní síly v populaci (ekonomické participace) dané zvyšujícím se počtem starších pracujících (díky oddalování odchodu do starobního důchodu) a růstem nabídky práce (díky růstu kratších pracovních úvazků, jejichž podíl přesto zůstává u nás jeden z nejnižších v EU) opět zesílí případný dopad zpomalení naší ekonomiky na růst nezaměstnanosti.

Nyní je správný čas provést razantní deregulaci trhu práce

Aktuální ekonomická konjunktura a rekordně nízká míra nezaměstnanosti paradoxně mnohé strukturální potíže našeho trhu práce obnažuje. Sobotkova vlády zavádí další regulace, dotace či subvence pracovních míst, místo toho abychom využili ekonomicky příznivého období k razantní deregulaci trhu práce – zrušení minimální mzdy, zrušení všech nesmyslných dotací, snížení daňového zatížení práce zejména sociálními odvody, zjednodušení a zlevnění najímání a propuštění zaměstnanců a obecně zjednodušení přeregulovaného zákoníku práce. Argument, že regulace žádné negativní efekty nepřinesly a že nezaměstnanost nadále klesá, neobstojí. Regulace totiž tolik nebolí v době ekonomického růstu, o to více se ale jejich negativní účinky projeví při poklesu ekonomiky. S razantními deregulačními opatřeními, která náš trh práce potřebuje, je to přesně naopak.

Martin Slaný, publikováno na serveru Ekonomicky-denik.cz dne 22. srpna 2017.

[1] Dle Eurostatu byla v červnu nejnižší míra nezaměstnanosti v ČR 2,9 %, v druhém Německu 3,8 %, průměr EU byl 7,7 %.

[2] Podíl pracovní síly (zaměstnaných a nezaměstnaných) na celkové populaci starší 15 let.

[3] Za nezaměstnaného je považován ten, kdo (1) nebyl zaměstnaný, (2) byl připravený k nástupu do práce okamžitě nebo nejpozději do 14 dnů a (3) kdo si v průběhu posledních 4 týdnů hledal aktivně práci (viz definice Mezinárodní organizace práce ILO).

[4] Odvětví dle klasifikace ČSÚ.

[5] Do roku 2013 počet státních zaměstnanců více méně stagnoval.

[6] Od 1. čtvrtletí 2014 do 4. čtvrtletí 2016.

[7] Což samo o sobě vedlo k tlaku na růst mezd.

[8] Dlouhodobě platí, že to není stát, ani aktivita odborů, ale výkonnost české ekonomiky a růst produktivity práce, které determinují růst mezd.

[9] Změna poměrů v ekonomice se v posledních letech projevuje například i tím, že firmy ve větší míře zaměstnávají i dlouhodobě nezaměstnané (nezaměstnaný déle než 1 rok). ČR zaznamenala za poslední rok vůbec nevýraznější pokles podílu dlouhodobě nezaměstnaných mezi zeměmi EU.

Zdroj: Institut Václava Klause