Představme si napřed našeho hrdinu generála Christiana Piquemala. Dalo by se říct, že se jednalo spíš o vojáka, který hledal více nasazení v boji, než závětří velícího stanu. Po absolvování elitní vojenské školy Saint Cyr pokračoval u parašutistů, jeho kariéra dosáhla vrcholu, když mezi léty 1994 až 1999 byl vrchní velitel cizinecké legie. Kariéra v cizinecké legii je důležitá pro pochopení toho, že Piquemal není někdo, kdo by neznal problém integrace; naopak cizinecká legie po dlouhou dobu byla vzorem integrace osob a to nejenom z rozdílných kultur, ale taktéž i s těžkou osobní minulostí. Tento model spočíval v tom, že všechny kulturní a náboženské rozdíly jsou podřízeny duchu legie, každý legionář je jako člen rodiny. To spočívá v přijeti nové vlasti a matky cizinecké legie, která pak slouží exkluzivně francouzským zájmům, jak uvádí první článek jejich přísahy: „Legionáři, jsi dobrovolník, sloužící Francii se ctí a věrností.“ A to hlavně v operacích, kdy teče krev, protože francouzská média jsou citlivá v případě úmrtí francouzských vojáků, ale o úmrtí legionářů se mluví velmi málo nebo spíš vůbec.
Dříve bylo automatické, že legionáři po ukončených pěti letech služby nové vlasti dostávali francouzské občanství. Dnes toto již automatické není a rozhoduje o tom hlavně radnice. Proslýchá se, že toto opatření je zavedeno z toho důvodu, že bývalí legionáři jsou většinou patrioti a větší nacionalisti než současní Francouzi. Toto však není přesvědčení, které by zapadalo do socialistického smýšlení univerzálního člověka.
Hřích patriotismu?

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV