V Praze včera proběhl seminář odborníků a laické veřejnosti věnovaný sporům o děti po rozpadu rodičovských vztahů.
Nadále panuje velká nespokojenost se způsobem rozhodování v těchto sporech, kdy od samého počátku až do finálního rozhodnutí jsou tyto spory zatíženy řadou vad, nejednotností postupů a způsobů rozhodování.
Hned na počátku sporu nejsou nastolena jasná pravidla oběma rodičům. Buď soudy a sociální odbory ponechají situaci zcela bez zásahu, a to i v případech, kdy si jeden rodič uzurpuje dítě, přemístí jej mimo dosavadní obvyklé bydliště apod. V jiných případech sice zasáhnou, ale tak nešetrným způsobem, že jednoho z rodičů, zpravidla otce, odsunou na vedlejší kolej a umožní mu pouze minimalistický kontakt s dítětem. Tím vytvoří podmínky, které nevyhnutelně vedou k zakonzervování tohoto stavu a konečnému rozhodnutí potvrzujícímu tento stav, aniž by soud měl vůbec šanci zjistit, jaký způsob péče o dítě je nejvhodnější. Státní orgány tak nechrání zákonná práva rodičů a dětí do doby, než bude prokázána potřeba jiného uspořádání.
Značným problémem je zneužívání dětí k prosazení názoru jednoho rodiče. Názorům dětí není věnována patřičná pozornost, ale jsou přebírána jejich vyjádření bez ohledu na to, zda byla něčím či někým ovlivněna. Tím se děti stávají žádaným cílem manipulace ze strany jednoho či obou rodičů, což vede k jejich psychickému poškozování. Rozhovory sociálních pracovníků a soudů s dětmi jsou často bez možnosti ověření ze strany rodičů, zda nejsou vedeny nevhodně a ve prospěch jednoho z rodičů.
Soudy nadále rozhodují podle překonané právní úpravy. Zaměřují se na zjišťování, komu je lepší svěřit dítě do péče, místo aby (podle právní úpravy platné už od roku 2014) rozhodovaly, jak péči mezi oba rodiče rozdělit, aniž by bylo nutné jednoho z rodičů z péče vylučovat.
Nedobrá je i praxe znaleckých posudků a psychologických vyšetření, kdy se zcela běžně stávají součástí spisů vyjádření psychologů a znalců, kteří jednoho z rodičů v životě neviděli. Spory se tak stávají soubojem schopnosti rodičů obstarat si pozitivní vyjádření odborníka. O kvalitě těchto vyjádření nemluvě.
Rodiče do poslední chvíle často nevědí, jak soud rozhodne, jaký názor si na případ vytvořil, nemají tak šanci prokazovat, že závěry soudu neodpovídají skutečnosti.
Není zde dále jednotný přístup k stanovování výživného, často se vychází z nereálných příjmů, čímž se povinní (zpravidla otcové) dostávají do finančních těžkostí. Není ani řádně zohledňováno, pokud se rodič, který nemá dítě v péči, s dítětem často stýká, že o dítě fakticky pečuje a s touto péčí má spojené další náklady. Při úpravách výživného jsou často přehlíženy další vyživované osoby, další děti rodiče, jemuž je výživné stanovováno.
Nadále trvá špatná vykonatelnost rozhodnutí. To se týká nejen hrazení výživného, ale zejména umožňování péče a styku. Soudy důsledně nevymáhají plnění této povinnosti, spokojí se s bagatelními důvody, netrvají na náhradním termínu umožnění styku nebo péče druhému rodiči.
Zcela zásadním problémem je nerespektování mezinárodních dohod, ústavního práva a zákonů. A to do té míry, že se soudci nestydí do odůvodnění svých rozhodnutí prezentovat otevřenou diskriminaci rodičů podle pohlaví, jako v tomto případě: „Jakkoliv se otec zaštiťuje teoretickými úvahami o právu dítěte na oba rodiče s poukazem na ústavu a mezinárodní smlouvy, zůstává neoddiskutovatelnou skutečností, že dítě batolecího a předškolního věku má nejužší citový vztah k matce, což je dáno fyziologickou rolí ženy-matky a dovolávat se v tomto směru jakékoliv "genderové korektnosti" je absurdní.“ (Městský soud v Praze).
Přitom Ústavní soud, jakožto orgán ochrany ústavnosti, na tomto rozhodnutí neshledal nic závadného, navzdory dřívějším mediálním proklamacím předsedy Ústavního soudu JUDr. Pavla Rychetského: "Stále přetrvává v té soudní judikatuře taková pověra, že tím vhodnějším a lepším pro výchovu, zejména dětí útlého věku, je zásadně matka. Zákon a mezinárodní úmluvy však říkají něco jiného. Říkají: Oba rodiče mají stejná rodičovská práva, jsou si rovni. Není možné jednoho z nich, dokonce jenom kvůli pohlaví, preferovat."
Proklamace předsedy Ústavního soudu se tak zcela rozchází se soudní praxí, které nakonec i Ústavní soud poskytuje legitimitu. Ústavní soud tak nese odpovědnost za neutěšený stav rozhodování ve věcech péče o děti, když neučiní přítrž nesprávnému rozhodování obecných soudů, zasahujících do rodinného života lidí výrazně více, než je nezbytně nutné. Ústavní soud sabotuje uplatnění mezinárodních dohod a ústavních práv v oblasti rodinného práva do praxe českých soudů.
Psali jsme:
_636099990086425515.jpg&id=116461)
_636119016144928458.jpg&id=117112)
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
