Důvody teď ponechme stranou. Spouštěcím mechanismem tohoto konceptu je invaze ilegálních přistěhovalců z islámských zemí, o nichž je z četných zkušeností známo, že jejich asimilace je komplikovaná, nebo dokonce nemožná. Je velmi pravděpodobné, že budou nekompromisně dodržovat a uplatňovat zvyky, rituály a dogmata, jež si přinášejí ze své tradiční islámské společnosti. Což povede zákonitě k postupné islamizaci Evropy.
Sám turecký prezident Erdogan vzkazuje muslimům do Německa, kterých je tam šest až sedm miliónů, aby se neintegrovali, že chtít to po nich je zločin. Řekl také – mešity jsou naše kasárna, minarety naše rakety, vy jste naše armáda (uvádí bývalý novinář Zdeněk Soukup, poslanec za ANO v článku Poslanci proberou s muslimy islám).
Podstatné ovšem je, že se ve společnosti vyskytuje kolem 90 % lidí, kteří více či méně s tímto proislámským rasovým multikulturalismem v Evropě nesouhlasí a odmítají ho.
Média dennodenně bombardují veřejnost proislámskou propagandou a nátlakovou metodou ji nutí, aby se schématu islamizace Evropy podvolila, aby se vzdala svého přirozeného odmítavého stanoviska a rezignovala na své tradiční pojetí, jakým je ochrana vlastní identity a obrana teritoria. Máme se podrobit invazi z islámských zemí. Metodika, kterou média (zejména ČT) zvolila, je nejen velmi intenzivní, ale i bizarní. Značně silově zaměřená proislámská kampaň svou přepjatou snahou mnohdy karikuje sama sebe.
Zdráhám se, zda mám napsat následující věty. Jsou to totiž užitečné rady těm, kteří zmíněný záměr v Evropě zamýšlí realizovat. Kdo chce moc, nemá nic. Vždy, když se příliš "tlačí na pilu", dosáhne se opačného efektu. Stejné to bylo s kampaní v prezidentských volbách. Všichni si pamatujeme monstrózní snahu médií protlačit a vnutit veřejnosti kandidáta Karla Schwarzenberga. Jak jeho aktivistům nátlaková kampaň dopadla, víme také.
Ale vraťme se k tématu. Máme tu tedy kolem 90 % nespokojené veřejnosti, která s islámským rasovým multikulturalismem v Evropě nesouhlasí. Za toto stanovisko je veřejnost dokonce jako celek soustavně ponižována a urážena. Je nálepkována jako fašistická, rasistická a xenofobní. Společnost "hnědne" slýcháme z médií takřka denně. Jednotliví kritici proislámské linie jsou pravidelně dehonestováni a agresivně hanobeni. Snaha o zavedení cenzury je lstivě označována jako politická korektnost.
Diskurz v naší zemi, potažmo v celé Evropě, určuje maximálně 10 % populace.
Jak je to tedy s demokracii?
DEMOKRACIE– význam:
• vláda lidu (vláda většiny)
• státní zřízení, kde vládní moc náleží lidu a je jím vykonávána přímo nebo zprostředkovaně (prostřednictvím systému zastupitelů, kteří jsou obvykle pravidelně, periodicky a svobodně voleni)
Lze v naší zemi respektive v Evropě ještě mluvit o demokracii? A o co se snaží pouhá desetina občanů naší země? Je třeba si uvědomit, že situaci vždy ovládá ten, kdo jako první uvede do praxe vlastní agendu setting. Je lepší revoluce, evoluce a války sám vytvářet, než čekat na to, jak poměry dopadnou.
Podstatně menší nadšení veřejnosti pro tyto konstrukty mocenských struktur je ve východních státech Evropy. A je to logické. My si na totalitu a její metody ještě pamatujeme.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
