Michal Fraiman: Jak se stát miláčkem neziskovek

Český mediální mainstream zplodil, volejme „sláva“ a tři dny se radujme, nového hrdinu. Jmenuje se Jakub Čech, je mu sladkých šestnáct a navzdory své (přesně řečeno donedávné) nezletilosti je, považte, občanským aktivistou. Místo toho, aby skládal neumělé milostné verše, případně sprejoval po zdech, či hulil marjánku, tepe zlořády prostějovské radnice, státního molochu České pošty a už byl dokonce v televizi.

Příspěvek do rodinného alba

Hrdí rodiče mají již doma tlusté album s výstřižky oslavných článků o šikovném synkovi. Jenže pak jakýsi Václav Klaus mladší, místo toho, aby seděl tiše v koutě a kál se za hříchy svého otce, napsal na svoji facebookovou stránku štvavý pamflet, který nejenže mladého Jakuba nechválí, nejen,e si z něj dělá legraci, ale on, považte, dokonce znevažuje jeho dosavadní úspěchy!

Tak snad abych hrdé rodiče rovnou upozornil, že ani tato moje úvaha se patrně v rodinném albu nebude vyjímat nejlépe. Inu, co také čekat od kremelské propagandy.

Práva telecích let

Abych nebyl špatně pochopen. Tu a tam jsem při hodnocení svých vlastních dosavadních skutků sám nucen uznat, že člověk udělá do třiceti spoustu krávovin…, a potom taky. Koneckonců starý trouba býval kdysi mladým troubou. Pokud si Jakub Čech našel zálibu ve víceméně neškodné buzeraci všemožných institucí, pak je to jistě lepší, než zmíněné sprejerství či huličství a, na rozdíl od obého, to rozhodně nijak nepoškodí jeho mentální či snad fyzický vývoj.

Koneckonců, jak již sebekriticky naznačeno, má i on dostatek času dostat rozum a třeba s odstupem let získá nadhled umožňující mu jeho současné skutky nazírat právě optikou pubertální milostné poezie, při jejímž nalezení jsme hlavně rádi, že ji pod hromadou prodřených kalhot nenašel někdo jiný.

Co však Jakubův mentální vývoj zcela jistě poškozuje je fanatické adorování jeho skutků takzvanou občanskou společností, prorežimními komentátory, o udělení ceny „za nelhostejnost“ Gratias Tibi (jakkoli „nevládkou“ Člověk v tísni) ani nemluvě. Již zmíněným příměrem mi to připadá, jako by jiný puberťák za báseň titulovanou například „Tobě“ a obsahují skvosty typu „láska-páska“ „nese-v lese“ získal Magnesii Literu, a ještě jsme se všichni tvářili, že je to naprosto v pořádku.

Není. Jakubovy skutky jsou s ohledem na jeho věk jistě omluvitelné, ale k oslavě či k ocenění na nich nic není. Jak vidno, zastávám tedy smířlivější postoj než Václav Klaus ml., ale jinak jediné, co lze autorovi trefného srovnání Čech-Morozov vyčíst, je, že zajistil Jakubu Čechovi neadekvátní mediální zájem a dost možná jej utvrdil v pubertální zatvrzelosti o správnosti jeho cesty. Ale jak říkám, kdo z nás nebyl ve zmíněných letech přesvědčeným budhistou, vegetariánem, ochráncem přírody a kdo ví, čím ještě.

Plním svou občanskou povinnost, soudruzi

Zatímco tedy skutky pubertálního aktivisty omluvit lze, články oslavující jeho „aktivismus“, od autorů, majících, aspoň předpokládám, pubertu daleko za sebou, omluvit nelze.

Vždyť prý Klaus ml. je „mimo mísu“ už proto, že zatímco skutky Pavlíka Morozova se (krom toho údajně údajně) odehrály v totalitě sovětského svazu, my žijeme v demokratické společnosti a podlé udání nelze srovnávat se splněním občanské povinnosti upozornit na zjištěný zlořád. Společenská realita soudobé České republiky jistě není realitou rozkulačování ruského venkova, nicméně do skutečně demokratické společnosti, zejména v našich hlavách, jak ostatně sami autoři takovýchto úvah potvrzují, máme na míle daleko. Tudíž „mimo mísu“ není Klaus ml., ale jeho oponenti.

Vždyť už jen druhá část jejich námitky sama o sobě musí slušného člověka přinejmenším vyděsit. Já nevím jak vy, ale já když slyším něco o „splnění občanské povinnosti“, zejména v souvislosti s poukázáním na jednání jiného, evokuje to ve mně nevyhnutelně právě takové to malé české lidové udavačství hojně provozované za všech režimů. Koneckonců co jiného udělal malý Pavlík Morozov, než, že splnil svoji občanskou povinnost a upozornil úřady na otce kulaka.

Hlavně přiměřeně

Trvám na tom, že existuje, a to i v právu, něco jako princip přiměřenosti. Prostě reakce musí být adekvátní situaci. A právě touto optikou nemá smysl „zářezům“ mladého „aktivisty“ Jakuba Čecha přisuzovat větší význam, než již zmíněného pubertálního výstřelku.

Mainstreamová média totiž pro samé chvalozpěvy víceméně mlčí o podstatě oněch údajných „úspěchů“. Jakub Čech si přes svoji nezletilost „vybojoval“ právo na informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Viděno střízlivě tedy podstatou zůstává, že se Jakubu Čechovi podařilo rozšířit okruh osob, kterým bude dán do ruky tento zákonný bastard, který, vyliv vaničku i s dítětem, sloužící v drtivé většině bohužel pouze k cvičné buzeraci úřadů, a to především, ještě nikdy nic nevyřešil.

Pokud jde o ono upozornění na opomenuté přiznání střetu zájmů na prostějovské radnici, pak dva radní zvedli v rámci hlasování o balíku dotací pro spolky ruce i pro dotaci tělovýchovné jednotě, jejímiž jsou členy. Nutno zdůraznit, že nešlo o tělovýchovný spolek ve stylu „já a švagr hrajeme golf“, ale o zavedenou jednotu s desetiletí trvající tradicí. No to je asi tak zásadní, jako by se rodič žáka opomněl vyloučit z hlasování o dotace na opravu střechy školy, do níž chodí jeho dítko.

Přímo slyším podporovatele mladého aktivisty křičící: ale jde přeci o princip! A odpovídám, ano, jde. Právě o ten princip přiměřenosti. Zejména v případě oné dotace nikdo nic neukradl a nikdo nikoho nepoškodil, a těžko se tak divit Klausovi ml. a nám ostatním, že nám tento občanský „teplý bonz“ přijde poněkud ekl.

Výchova aktivistů v Čechách

Klausovo srovnání Čecha s Pavkou Morozovem je tak zcela na místě. Je-li Jakub Čech ve svém pubertálním „aktivismu“ za hlasitého potlesku utvrzován, není tak nemyslitelné, že dříve či později upozorní úřady, že jeho otec tuhle hodil do kotle PET flašku, zaparkoval příliš blízko přechodu pro chodce a, v blízké budoucnosti, si nevzal účtenku u zelináře. A ani se neoklepe. Už teď je mi líto jak toho zelináře, tak Jakubova otce.

Nicméně tomu dobře tak. Zapomněl synka naučit, že existuje ještě jedno měřítko, kterým se slušní lidé řídí. Něco, čemu se vznešeně říká mravní imperativ, ale lapidárně jde o jakýsi ten „čuch“, co je ještě na místě a co už je za hranou. Zejména v době enormně rostoucí státní buzerace, zahrnující všemožná kontrolní hlášení, evidence kde čeho a preventivní odposlouchávání všech, k čemuž je nutno přičíst neustále přítomnou „výchovu“ všemožných nevládek a aktivistů, produkujících nejrůznější „odlišnosti“ a „těhotné osoby“ a tudíž říct, že je někdo s prominutím buznička, už je taky pomalu nutno někde ohlásit.

Zelený Čech

Mravní imperativ je pochopitelně individuální a jen málo kdy se bude krýt s tím, co je zákonné. A co víc. V průběhu života se vnímání „správných a špatných“ logicky mění.

Zatvrdne-li náš mravní imperativ v pubertě, vede to k tragickým koncům, nebezpečným pro celou společnost. Jistě ne náhodou Jakub Čech veřejně vyjádřil politické sympatie ke Straně zelených. A ti nedávno například rozšířili svůj už tak „barevný“ program o novou vlajkovou loď – legalizaci squattingu. Přeloženo do češtiny legalizaci krádeže soukromého majetku, za kterýžto programový artikul by se nemusel stydět kdejaký ryzí bolševik.

Inu po bolševicku udávat, po bolševicku myslet, po bolševicku konat.

Pokud mě něco na adoraci Jakuba Čecha děsí, pak je to právě tento moment.

Jak se do lesa volá…

A poznámka poslední.

Dětem je rovněž třeba vysvětlit, že za své jednání nesou, přiměřeně svému věku, odpovědnost. Pokud, synku, rozkopeš Edovi bábovičku, nediv se, že Tě Edík majzne lopatkou po hlavě. Cokoli jiného je nesmyslné rozmazlování.

I Jakubu Čechovi se dostává prvních reakcí. Ne všechen tisk, kupodivu například místní, je jeho konáním nadšen a například oni dva neprávem nařčení prostějovští radní se pochopitelně domáhají finanční satisfakce za neodůvodněné nactiutrhačné výroky.

A já bych si moc přál, aby uspěli a aby, soudně čerstvě plnoletý Jakub Čech, vstoupil do života s ránou v osobním rozpočtu zvící řekněme sta tisíc korun, kterou si způsobil sám, svou mladickou pubertální nerozvážností.

Protože i to je demokracie, i to jsou občanská práva, na jejichž obranu v tak útlém věku povstal. A s dospělými se, chlapče, život nemazlí.

PS: Až se budete, milý Jakube, pídit po tom, kdo Vás to tak tepe, ušetřím úředníkům Ministerstva vnitra práci a rovnou Vám připomenu existenci § 79 Zákona 89/2012 Sb. I to jsou občanská práva. Zejména tam, kde se za názory nadále chodí za katr.

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele