Michal Rusek: ČR po Listopadu aneb Nepřítel není!

V ohlasech na esej Krize řízení společnosti (je to spíše jen seznam podstatných témat) se opakovaly určité výtky. Byl mj. zmíněn negativismus, tedy že snaha dělit svět na „my“ a „oni“ je principiálně špatná, že společného nepřítele hledají jen lidé nízké povahy, kteří neumí být sami platnými členy společnosti atp.

A právě skrze tyto výtky jsem si lépe a hlouběji uvědomil, že každý, kdo chce v dnešním světě jakkoliv obstát (někdy se to týká, bohužel, i soukromých intimních vztahů), se musí v prvé řadě naučit obhajovat a tedy definovat vlastní zájmy. A to není možné, pokud si opravdu velmi detailně a zřetelně neuvědomíme, jaké hodnoty a zájmy máme a s kým je sdílíme. Toto pochopení je výjimečně důležité. Chybí nám rozpoznání, kdo jsou „naši“ a kdo nepřátelé – lidé „cizí“ povahou a systémem hodnot.

A jistěže bychom si všichni přáli jeden univerzální „One World“, jeden svět, kde si spolu hrají děti černé, červené, žluté i bílé. A kde mezi rasami a národy (a národy postupně zmizí, teprve pak to bude krásné… – ironie) panuje navždy harmonie a kosmická láska. A my starší si dokonce vzpomeneme, že přesně takové obrázky jsme v dětství vídávali v socialistických učebnicích jako reklamu na proletářský internacionalismus.

Strach něco pochopit…

Skončil čas romantické utopie, kdy se zdálo, že nyní už bude vše jen dobré a budeme žít všichni přátelsky vespolek. Někteří lidé se naučili sledovat pouze své osobní zájmy, pochopili význam konexí, a proto věnují pozornost jejich pečlivému vytváření, protože na nich dnes záleží osobní finanční úspěch nejčastěji. Tito lidé (na rozdíl od naivních romantiků se srdcem na dlani) své zájmy hájí a obvykle cynicky a velmi tvrdě. (Příkladem za mnohé budiž onen přerovský exekutor.)

A jakoby se kdosi neustále snažil tento výchozí vhled – tedy potřebné dělení na my a oni, které dokonce i vědomě odmítáme – zamlžit. A krásní a mladí humanisté budou v této snaze pomáhat, naivně upřímně, dobrovolně a … hloupě.

Co všechno se od historického přelomu v roce 1989 změnilo? Kromě pozitivních věcí došlo i k ploše černobílému přepólování politické reality, kdy nám další a tedy dokonalejší propaganda zase vnucuje obrácený ideologický gard, v němž jsme primitivně zaměnili „hard“ totalitu východní za „soft“ totalitu západní, která je mnohem jemnější, ale o to nebezpečnější, protože je více sofistikovaná. Tato propaganda, propaganda cizích zájmů, nespadla z nebe. A my nejenže nevíme, kdo za tím či oním cizím zájmem stojí, a my nejenže nad tím nepřemýšlíme, my se ve své přikrášlené humanistické představě o univerzálním dobru, které je všude kolem nás a kterého jsme i my součástí, dokonce bojíme cizí a konkrétní zájmy rozpoznat. Natož abychom uměli účinně hájit zájmy vlastní.

Severoameričtí Indiáni prohráli boj o své místo na planetě Zemi skrze technické opoždění, protože „bílé tváře“, kterých bylo nejprve mnohem méně, měly lepší zbraně. (Viz: Indiánské rezervace – ostrůvky chudoby v srdci světové velmoci. Indiáni kdysi žili svobodně. Tu dobu už známe jen ze vzpomínání westernových fiktivních postav. Současnost má k romantice zatraceně daleko. Alkohol, drogy, násilí – to jsou indiánská poznávací znamení dneška.)

Dnes národy či geografická území prohrávají boj o své místo na Zemi skrze důvěřivost a naivitu, skrze neschopnost rozpoznat jakými zbraněmi se bojuje. Jsou to informace.

Nejhorší nepřítel je ten, kterého nevidíme

Jak rádi bychom opustili tyto úvahy z velké světové politiky, které nás tak přesahují. Jak rádi bychom se věnovali i něčemu obyčejnějšímu, třeba tématu jak snadno a jak šťastně se nám v naší zemi žije. Jenže, a v tom je ta podstata, i naše běžné všední a obyčejné životy vždy přímo souvisejí s tou velkou politikou. Kdysi tak hrdí Indiáni (které jsem zmínil, viz odkaz) dnes s problémy přežívající v ghettech amerických rezervací by nám o tom mohli vyprávět…

One World neexistuje

Je nutné překonat dětsky naivní představu, že je cosi špatného na racionálním hledání nepřítele. Pozor! Toto hledání přece není jakési abstraktní esoterické zlo v nás, jež je nutné potlačit. Dokud toto nepochopíme, nepochopili jsme nic a jako národ nebo společnost (případně i jako jednotlivci) zákonitě skončíme – podobně jako Indiáni – na smetišti dějin.

Proto je tak nezbytné nebát se definovat a zcela konkrétně ukázat našeho společného nepřítele. Je nutné jej umět rozpoznat, vydělit jej z informačního chaosu a zcela racionálně jej pojmenovat a označit.

Jedni za ideály – druzí vždy jen za vlastní profit

Ukázková chyba, kterou nová svobodná vláda v roce 1990 nastolila špatný kurz – a my tehdy byli tak naivní, že jsme to dopustili, byla tzv. tlustá čára za minulostí. Rázem bylo jedno, kdo byl estébák a kdo oběť, kdo měl desítky let výhodné funkce a tedy zastával pozici v tehdejším systému, protože to vědomě chtěl, protoženeměl páteř a protože dokázal lokajsky ohnout hřbet.

Málo vnímáme, že mezi lokaje tehdejšího režimu patřily až na výjimky všechny kulturní elity (herci, zpěváci…), protože to byly právě ony, které dělaly tehdejšímu režimu nesvobody tak potřebné křoví. A skrze listopadové zvolání „nejsme jako oni“ jsme tak dopustili, že jsme rezignovali na jakékoliv rozlišování, kdo měl před Listopadem rovná záda, kdo se nezaprodal a kdo se s režimem naopak naučil – což byl obchod vzájemně výhodný – žít ve vzájemné symbióze. Možná tak, jako se v NDR naučil komunikovat s tajnou policií Stasi otec současné německé kancléřky Angely Horst Kasner, který výměnou za loajalitu režimu mohl například cestovat do Itálie…

Malá vsuvka ohledně rodinné historie Angely Merkelové

Děd německé premiérky Ludwig Kazmierczak se narodil v polské Poznani (*1896–1959) a jako vystěhovalec do Německa si nechal své jméno brzy poněmčit na Ludwig Kasner. Jeho syn Horst Kasner (*1926, Berlín – 2011), její otec, byl farář. Německá kancléřka je po svých prarodičích polského původu.

Farář Horst Kasner se musel naučit velmi dobře vycházet s východoněmeckou tajnou policií Stasi, a mohl to být právě on, kdo předal své dceři know-how, jak umět s tehdejším režimem spolupracovat a přitom si navenek zdánlivě nezadat. Socialistický režim potřeboval například rozbít jednotu celoněmecké církve, tedy oddělit církev v NDR od NSR. Z dostupných pramenů (viz zajímavá práce dvou autorů První život Angely M., Ikar 2013) se ukazuje, že právě otec Angely Merkelové mohl být pro tuto práci vhodný. Ostatně i Angela Merkelová se ještě po sjednocení Německa vyjádřila, že práci pro FDJ (což byla východoněmecká verze našeho SSM) dělala ráda. I ona s minulým režimem vzájemně výhodně spolupracovala, tedy kolaborovala. – Podobně jako Vladimír Dlouhý, který ještě rok po Chartě77 vstoupil do KSČ, tedy v roce 1978, protože to bylo pro jeho osobní život a hlavně kariéru a osobní finance výhodné. Kdo umí, umí. (?)

Komunista Vladimír a svazačka Angela

Etablovaný nikoliv řadový komunista Vladimír Dlouhý (* 1953, Praha) se stal po odchodu z neúspěšné Klausovy vlády zaměstnancem cizí finanční skupiny Goldman Sachs, přičemž nikomu nevadí, že dnes současně poškozuje národní ekonomiku skrze Hospodářskou komoru. Jejím šéfem se skrze své konexe stal 22. května 2014 , od té doby z této pozice dlouhodobě a naprosto cílevědomě snižuje cenu práce v ČR a tím zvyšuje zisky zahraničních akcionářů na úkor vyspělosti hospodářství ČR. Toto lze prokázat.

Ekonomičtí redaktoři České televize ani jiná média bohužel nezkoumají, proč Vl. Dlouhý a jím řízená Hospodářská komora tak málo hájí zájmy ekonomických subjektů v ČR a místo toho zcela zřetelně podléhá zájmům zahraničního kapitálu. Nevíme, proč ekonomičtí experti, včetně „národohospodářské fakulty“ VŠE zcela lhostejně přihlížejí k faktu, že Česká republika se stala zemí, ze které teče v regionu Evropa zcela nejširší řeka zisků do ciziny. – Což je ekonomický fakt.

Mimochodem: Politolog Zdeněk Zbořil cituje komunistu (!) Ransdorfa, který prohlásil, že mu právě Vl. Dlouhý na jaře 1989, tehdy ve funkci ZO KSČ v Prognostickém ústavu udělil jménem této základní organizace „stranickou důtku“ za podpis petice Několik vět.

Přesto je nutné pochopit, že Vladimír Dlouhý nebyl nikdy autentický „věřící“ komunista (tedy člověk, který večer nemůže usnout, protože jej trápí starosti běžných lidí), stejně jako dnes není autentický národohospodář ani odborník hájící ekonomické zájmy České republiky. To byly a i dnes jsou jen dovedné mimikry. – Toto je opravdu nutné pochopit. Vladimír Dlouhý má odlišnou hodnotovou stupnici a proto patří do skupiny „oni“. Proto je Vladimír Dlouhý náš vzorně ukázkový nepřítel.

A jaký je příběh otce Angely Merkelové, faráře Horsta Kasnera? Faktem je, že měli doma dvě auta, z toho jedno služební, ani oni si nežili za soudruhů v NDR špatně, i oni byli do režimu pevně zasazeni. Možná opravdu chtěli věřit, že východoněmecká verze společenského uspořádání společnosti je lepší, než ta západní, kterou Angela od své babičky z Hamburku také dobře znala. Angela též umí výborně rusky, ruštinu si cvičila s ruskými vojáky. V tomto pohledu se pak jeví představa, že Angela je prostě stále velký vizionář a skrze vlnu imigrace chce proměnit kapitalistický západ k lepším zítřkům (po vzoru Gorbačova) jako velmi pravděpodobná. Mesiášský syndrom je v jejích činech jasně patrný. Také bychom neměli zapomenout na kauzu odposlechů vysokých německých politiků tajnou službou USA. Nevíme, co kdo ví o její minulosti a čím jí vydírá. Vyloučit to nelze.

Navíc se sociální inženýrství a zjevné mesiášské sklony (nikoliv sklony pragmaticky tržní) Angely M. vůbec nevylučují s tragicky mylnou tezí, že miliony migrantů pomohou Německu a Evropě ekonomicky. Jenže imigranti neumí ani jazyk a poslední přesné průzkumy ukazují, že do práce v německé ekonomice se dokáže (a chce) zapojit jen velmi malý zlomek z nich.

Jaký ekonomický poradce jí toto poradil? Mohly to být „přátelské“ rady z USA? Nevíme. Víme jen to, že i Angela M. byla v USA poctěna, podobně jako náš V. Havel, viz její projev v Růžové zahradě. Elity USA tleskaly Havlovi, též projevily úctu Merkelové… Zřejmě i tímto způsobem vzniká vysoká světová politika. Kdo by nepodlehl pocitu výjimečnosti… Jenže Bush junior přátelsky objímající Václava Havla nebyl jeho přítel a stejné to bude s kvalitou a upřímností přátelství Angely M. s politickými vůdčími elitami v USA.

Česká televize nerozvíjí zásadní témata

Ale jak se vlastně stalo, že komunista Vladimír Dlouhý jako zaměstnanec Goldman Sachs a současně šéf Hospodářské komory ČR prokazatelně nehájí zájem občanů ČR? Přitom jde o základní makroekonomické toky, které ovlivňují život nás všech? Proč tento fakt v ekonomické redakci ČT nikomu nevadí?

Jak je možné, že bývalá loajální svazačka Angela Merkelová činí velmi podivné kroky ve vedení Německa a tedy vlastně i celé EU a opakovaně zve miliony migrantů? Jak je možné, že odborné hlasy německých expertů, které opakovaně upozorňují, že jen velmi malá část imigrantů pozvaných Angelou M. bude mít vůli pracovat, jsou tak snadno nevyslyšeny? Proč Německo nehájí své, ale cizí zájmy?

I proto se můžeme ptát, zda mezi nepřátele občanů ČR (které je nutné takto jasně označit) patří mj. konkrétní odpovědní lidé ve vedení České televize, kteří buď jsou nekompetentní, nebo se vědomě rozhodli, že např. o výše popsaných podstatných věcech ČT nebude informovat vůbec, nebo jen okrajově a pokud tedy, pak velmi často prokazatelně tendenčně. Čímž ČT porušuje závazný kodex ČT. Viz Vzkaz vedení ČT: Střídáme!

Zpravodajské zázemí ČT na Kavčích Horách vychází z určitého pohledu, který je pro region, v němž ČT sídlí, typický. Je normální, že redaktoři a tedy i celý „pohled“ ČT mají názory, jaké mají lidé kolem nich. Proto by k vyšší objektivitě přispělo fyzické přesunutí alespoň části redakce zpravodajství mimo Prahu. Ta situace je těžce řešitelná, protože zpravodajské týmy dělají svou práci „upřímně“. Prostě tomu, co ČT sděluje, věří. Kritiku pak vnímají osobně, a proto nemají vstřícnou vůli udělat potřebné změny.

Neocenili jsme zásadovost a poctivost – protože "my" neexistuje

Pokud jsme tedy v romantickém rozmaru po Listopadu volali Zapomeňme na vše špatné! a Udělejme tlustou čáru za minulostí!, přestali jsme rozlišovat, kdo kolaboroval a za peníze měl výhody, a kdo naopak byl ideálům věrný a skončil bez profesního růstu kdesi v kotelně. Tím jsme po Listopadu 1989 dali dalším generacím jasně najevo, že spolupracovat „s těmi nahoře“ (tj. kolaborovat) se dlouhodobě vyplácí a ten, kdo má rovnou páteř a neohne se, skončí vždy špatně a bez prostředků na dně společenské pyramidy – snad podobně jako Egon Bondy, který se v závěru života přestěhoval do paneláku v Bratislavě.

Dnes je pochopitelně velmi těžké dovozovat, že všichni herci, kteří vystupovali v komunistické televizi (a byli to skutečně až na výjimky všichni) ve skutečnosti s minulým režimem kolaborovali. (Stejně jako kolaborovali herci a herečky v době fašismu, viz Lída Baarová. O její kolaboraci není pochyb.) Jenže oni z toho měli tehdy výhody, měli dobře placenou práci. Byli výkladní skříní tehdejšího režimu. Tím špatnému režimu dobře sloužili. Dnes je to podobné, jen kulisy se změnily. Ale nízké charaktery nevyzmizely.

Najít správného společného nepřítele není jednoduché. A pokud by se nám to povedlo, budeme mít z půli vyhráno. Jenže bez vědomé jednoty, bez shody na tom, jaký soubor idejí a hodnot vytváří obsah slova my, se jen těžko něco změní.

Upgradeované zlo

Uplynulo více než 26 let od Listopadu 1989. Za naše současné ekonomické zaostávání a problémy pochopitelně nemohou abstraktní pojmy jako socialismus nebo komunismus, ale vždy zcela konkrétní lidé, kteří ten či onen lepší či horší ideál využili a zneužili ke své osobní kariéře. Upgradeovaný komunista Vladimír Dlouhý (jen jeden příklad za mnohé) pochopitelně není komunista a nikdy ideový komunista nebyl, jen mu komunismus „nevadil“ v jeho kariéře. Proto a jen proto byl tehdy ve straně.

Je marné donekonečna volat „za vše mohou bolševici“, nebo „stále přetrvává marast z doby socialismu a bude ještě dlouho trvat, než se ho zbavíme“ apod. (Mladým a málo zkušeným ale toto volání promiňme, ti to jen v dobré víře opakují.)

Uplynulo více než čtvrtstoletí od éry totality a velmi rychle se zde rozvinul marasmus nový. A tento velký a silný ideový současný marasmus je náš, je dnešní. S ním nám Deutsche Welle nebo Svobodná Evropa s Karlem Krylem dnes nepomohou. Tentokrát už musíme sami.

* * *

V rozpoznávání toho, kdo jsme my a kdo oni, jaké zájmy nás spojují a kdo je náš společný nepřítel, jsme zatím nepostoupili. Vůbec. Proto jsme se stali levnou výrobní kolonií.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami