Principiálně existují dva zcela odlišné přístupy. Můžeme je pojmenovat v prvním případě jako EKONOMIKA PRO OBČANA (dále EpO) a ve druhém případě EKONOMIKA PRO FIRMY (EpF).
V ideálním případě existuje mezi oběma přístupy rovnováha a harmonie.
1) Pokud by se v ekonomice (EpO) příliš preferovaly vyšší mzdy, tedy profit pro občany (zde v roli zaměstnanců), bude firmám chybět kapitál a skrze konkurenci zkrachují a nakonec občané nebudou mít žádnou práci.
2) Pokud naopak firmy budou dávat příliš velký důraz (EpF) na výplatu vysokých dividend svým akcionářům (rentu) nebo na akumulaci kapitálu (rozvoj firmy), bude to mít hned dva neblahé důsledky: Hůře zaplacený zaměstnanec bude jednak méně loajální vůči firmě (zákonitým důsledkem bude mj. vyšší čerpání nemocenských náhrad), ale bude mít – a tomu se věnuje malá pozornost – i nižší koupěschopnost. Pokud toto nastane v souběhu u většího počtu firem (a přesně to je případ ČR), bude nízký odbyt zboží a služeb, což zpětně přináší horší postavení a krachy firem na tuzemském trhu. Firmy prodávající zboží a služby na tuzemském trhu na tom budou hůř, avšak ty, které prodávají zboží v cizině, tuto nízkou koupěschopnost řešit nemusí (pokud nedojde k celkové devastaci země).
V roce 2017 jsou v ČR mzdy stále extrémně nízké a nastává vždy druhá situace. Část zahraničních firem realizuje prodej mimo území ČR a nízká koupěschopnost pro ně nehraje v ekonomice typu EpF žádnou roli. Došlo k nerovnováze a ekonomika je typu EpF. Což je špatně.
Oddlužování – špatné úvěry vyvedené do konsolidačních bank zaplatili občané
Mladší často nic netuší o průběhu transformace ekonomiky po roce 1990. Tehdy docházelo ke krachům firem a – jak se tehdy vysvětlovalo a zdůvodňovalo – aby nedocházelo k řetězové insolvenci, byly zřizovány konsolidační banky, do kterých se převáděly dluhy. Šlo tedy primárně o záchranu či podporu bankovního sektoru. Co se zde dělo přesně, dodnes nevíme. Dluhy nebo jejich část zaplatil, jako vždy, daňový poplatník a docházelo i k tomu, že zkrachovalý podnikatel si je pak mohl třeba za třetinu původní ceny sám zpětně odkoupit. Stačilo dostat se do insolvence a za zlomek ceny odkoupit třeba i 100 % původní pohledávky. A bylo vymalováno. Kdosi to přece celé zaplatil. Kdo to asi byl?
Nakolik tehdy existovalo jiné řešení, je otázka, ale že tento mechanismus v prvé řadě využily firmy, jejichž majitelé měli dobré kontakty na tehdy vládnoucí ODS a ČSSD (koaliční smlouva), o tom není pochyb. A hlavně se o tom dodnes nemluví a všichni tehdejší aktéři se radují, že je snad vše promlčeno. Pokud by však i dnes (po patnácti či dvaceti letech) byla dobrá vůle, jistě by šlo exemplární lumpárny i zpětně potrestat. Srovnejme to například se stíháním válečných zločinců po více než 70 letech. Pokud je vůle, tak to jde. Mějme tuto vůli.
Chybí závěrečný účet za transformaci
Nejprve v roce 1991 byla založena Konsolidační banka, po rozdělení federace od ledna 1992 se rozdělila na Konsolidační banku Praha (KoBP) a Konsolidační banku Bratislava. Zřejmě proto, aby neustálý masivní proud peněz z kapes občanů do bank tak netrčel, KoBP dělala i rozvojové programy. A v roce 2000 se právě část těchto aktivit převedla do Českomoravské záruční a rozvojové banky, a.s. Nakonec se v roce 2001 KoBP převedla na banku-nebanku, tedy agenturu. Měla název Česká konsolidační agentura, tedy ČKA, jež zanikla bez likvidace na konci roku 2007, teprve před 10 lety. Právním nástupcem ČKA se stal stát, práva a závazky ČKA přešly na Ministerstvo financí. Více zde: Restrukturalizace transformačních institucí.
Banky dluží každému občanovi až 200 tisíc
Pokud nahlédneme do Podkladu pro Rozpočtový výbor parlamentu, jehož autorem je ČNB, nejdeme zde tuto tabulku:
Zde vidíme náklady přes 200 mld. Vše je ovšem v cenách zhruba před 20 lety, kdy peníze měly asi pětinovou hodnotu, než jakou mají dnes. A navíc, což uvádí přímo ČNB, tato čísla nejsou úplná. Jiné zdroje uvádějí až částky kolem 450 mld. korun. Vyjádřeno cenou koruny dnes lze říct, že občany ČR stálo oddlužení bank jeden až dva (!) biliony korun, což odpovídá v roce 2017 částce 100 až 200 tisíc korun na občana.
2 miliony osob ohroženy exekucemi, růst 3 % ročně
Občané ČR v současné době mají (polovina roku 2017) 4,5 milionu exekucí, meziroční nárůst činí 3 %. Více zde: Češi neplatí dluhy, počet exekucí roste. Nesplatitelné dluhy má nejméně 650 tisíc lidí, blízko osobnímu bankrotu je přes milion občanů, spolu s jejich rodinami se situace týká až dvou milionů osob. Na jejich oddlužení by přitom stačily jednotky miliard, tedy částky o dva až tři řády nižší, než kolik ti samí občané kdysi zaplatili bankám skrze státní rozpočet a výběr daní.
V Listopadu 1989 jsme nechtěli, aby tato země byla pro banky a občané se proměnili v „lidské zdroje“.
Ekonomika ČR pro banky a firmy, nebo pro rodiny s dětmi?
Ekonomika, tedy firmy a banky, jsou pro člověka. Takové je pořadí smyslu a účelu. Ne naopak. Území České republiky zde není pro firmy a banky, které zde budou realizovat stále vyšší zisky, budou sem dovážet „lidské zdroje“ z Ukrajiny* a Rumunska. Tato krajina je pro život lidí, pro rodiny s dětmi.
*) Smutnou logiku by tato souvislost dávala rozbití Ukrajiny. Tamní občané hromadně opouštějí čím dál více zdevastovanou zemi a stávají se legální i nelegální superlevnou pracovní silou na Západě.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
