Michal Rusek: Znát dějiny celé – 21. srpen 1968 | ParlamentniListy.cz

Dnes máme svobodu, to je bez debat nepochybný základ, nicméně po roce 1968 komunisté (protože měli máslo na hlavě) vytvořili výborné podmínky pro rodinu. Byty zdarma a půjčky všem. A o tom se nemluví. Rodilo se dvakrát více dětí, než pak po legalizaci moci v 90. letech. A děti nám chybí i dnes, nejméně celá čtvrtina. Proč? Dnešní mladá generace sice vyrůstá ve svobodě, ale zase jí – zdá se – zcela chybí jakákoliv perspektiva. A pokud dnes někdo přemýšlí a dohledává kontury blízké či vzdálené budoucnosti, tak nejsou optimistické, což má pak právě tento důsledek a projevuje se to zákonitě: strachem či obavou mít děti.

A pro koho tedy je ta naše svoboda a vyspělá společnost? Když ne pro naše děti? Pro imigranty? Pro levnou pracovní sílu? Pro další a vyšší zisky?

* * *

Rok 1968 nespadl z Nebe, ale byl logickým důsledkem dohod o rozdělení zájmových sfér mezi světové velmoci. Mělo by se více mluvit o tom, že Západ (USA a Anglie) si vzal jeden kus dobyté Evropy a SSSR zase druhý díl. A o tom byly dohody. Takže každý, kdo chce nadávat na SSSR a rok 1968 by si měl uvědomit, že i roku 1968 cosi předcházelo. A nebyl to jen rok 1946, kdy se u nás po svobodných (!) volbách instalovali komunisté, ale bylo tu i září 1938, kdy nás naši západní spojenci vydali napospas Hitlerovi. To je ona Mnichovská zrada či Mnichovský diktát.

Nebýt zrady Západu, který nás předhodil Hitlerovi, nebyl by ten příklon k sovětskému Rusku. A pokud sledujeme ekonomický a mzdový vývoj po roce 1989, není dnes (srpen 2017) vůbec jasné a zřejmé, zda se Česká republika vůbec kdy v budoucnosti zbaví statusu levné výrobní kolonie Německa, toho Německa, které přece bylo příčinou 2. světové války. (!)

Což je nejen paradoxní, ale i ekonomicky podivné a jen dokládá, že ve skutečnosti je kdesi na pozadí stálá a trvalá rivalita USA (které rychle postavily Německo znovu na nohy) a Ruska jako světové mocnosti na Východě. Proto ty dnešní sankce proti Rusku. A bez ohledu na to, že je u vlády po Obamovi nový prezident Trump, vidíme, že ani tato změna prezidenta neznamená jakoukoliv změnu dlouhodobé zahraniční politiky USA. A tou je Trvalá expanze. O Krym a Ukrajinu samozřejmě nejde, to byla a je pouze vhodná záminka. Kdyby nebyl Krym, našlo by se a vyrobilo se cosi jiného. Kdo chce psa bít, hůl si najde.

Měli bychom se při příležitosti výročí 21. srpna více ptát, jak se vlastně stalo, že Německo agresor, Německo jako příčina nesmírného utrpení v Evropě, Německo rozbombardované a zničené a poražené, dnes zase určuje osud nejen nám, ale skrze povinnou imigrační povinnost států EU dokonce celé Evropě. Logický by přece měl být po roce 1945 zcela jiný vývoj, kdy Německo nebude leader. Jenže nikoliv osud, ale mocné kapitálové kruhy mají jiné úmysly…

* * *

To hlavní a podstatné pro Evropu se odehrálo v únoru 1945 na Krymu (je dobré si toto uvědomit), tedy v carském Livadijském paláci ve starobylém městě Jalta (?????? – bezpečné pobřeží), kde proběhla konference velmocí USA, Anglie a SSSR a kde si tyto velmoci rozparcelovaly poválečnou Evropu.

Jenže kdyby západní kapitál nepodporoval před druhou světovou válkou Hitlera, nedošlo by následně nejen k poválečné expanzi komunismu do Evropy, ale nedošlo by ani k masivnímu oslabení stalinského SSSR těžkou a dlouhou válkou s hitlerovským Německem.

Pochopme, že západní kapitál Hitlera potřeboval. A přestože to byl Západ, kdo vypustil džina kolektivizace a společného vlastnictví z lahve, nepočítal s tím, že se mu vymkne z pod kontroly. Západ (mocenské kruhy v USA a Anglii) nepočítal s tím, že SSSR dokáže vytvořit masivní zbrojní program tak rychle a že nebude muset ekonomicky záviset na jeho (západním) kapitálu. A proto musel reagovat na obrovský růst Stalinovy moci.

A toto je tabu, o kterém se nemluví:

Kdyby zde nebyl tento Hitler, Západ (USA+Anglie) by si proti Stalinovi a jeho rychle rostoucí moci musel najít nebo vytvořit Hitlera jiného.

Naučme se vnímat světovou geopolitiku očima velmocí, které spolu soupeří a malé státy si berou jednou jako rukojmí, jindy je zase využijí a zneužijí pro jiný účel. Nikdy však světové velmoci nebudou mít zájem udržovat s malými státy zcela rovnocenné vztahy, protože velmoc a trpaslík si v žádném parametru rovni nejsou a nikdy nebudou.

A pojďme dál. Nelze vytrhnout rok 1968 a krátkodobě srovnávat počet rolí toaletního papíru a výšku devizového příslibu s dnešní dobou.

V listopadu 2017 oslavíme nejen výročí 17. listopadu a tedy již 28 let od LEGALIZACE MOCI (i V. Havel spolupracoval od počátku s komunistou Čalfou, svoji část paláce Lucerna prodal podivnému Chemopetrolu atd.), ale také kulaté výročí 100 let od výstřelu Aurory.

A zde je nutné – u příležitosti výročí 21. srpna 1968 – jasně připomenout, že Trockij byl vyškolen a placen jistými finančními kruhy z USA a Lenin byl poslán a zaplacen z Německa a Švýcarska.

Naučme se konečně, místo placaté „moudrosti“, že Západ je dobro a Východ je zlo, vnímat souvislosti do hloubky. Naučme se sledovat cestu peněz, které vždy slouží k ovládání a manipulaci, stejně jako k rozvracení celých zemí a národů, jako se to stalo zaostalému carskému Rusku.

Dlouhodobým cílem Západu (USA a Anglie) bylo vždy ovládnout pomocí kapitálu obrovské ruské území a jeho nerostné zdroje. Proto zde byla ta snaha odstranit carské samoděržaví, což se Západu za pomoci bolševiků povedlo. A nescházelo mnoho a Západ skrze svůj kapitál postupně dokázal ovládnout i nástupnické bolševické Rusko. Jenže tento plán Západu nevyšel. Trockij , který toto prosazoval, byl donucen k emigraci a posléze v Mexiku zavražděn.

A my se dnes můžeme marně snažit rozpoznat a pochopit, nakolik byli prvními hybateli těchto událostí právě Trockij a Lenin, kteří ve svých chorých megalomanských myslích chtěli nový světový řád, nebo to byl kdosi jiný v pozadí, kdosi chladně inteligentní a racionální, kdo pochopil a uviděl, k čemu je možné jejich choré mozky dějinně použít a využít. – Stejně jako chorý mozek Hitlera o 20 let později. A právě proto je i zaplatil, až svou práci oni odvedli – tedy jednak rozložení carského Ruského impéria, nebo v případě Hitlera pak významné oslabení Stalinova impéria. Cui bono, ptali by se staří latiníci…, komu toto slouží, kdo z toho má profit.

To vše nepřišlo ze dne na den. Dlouho před rokem 1917 musel Trockij vydávat v obrovském nákladu komunistické noviny, což nebylo zadarmo, ale vyžadovalo obrovské finanční částky.

* * *

Chceme-li si odnést z 21. srpna 1968 nějaký závěr a poučení, je to pochopení, že člověk nesmí být nikdy naivní a když jde o velké peníze a jejich působení, musí se mít vždy na pozoru. Protože to, že hranice přejedou tanky a obsadí jednu malou zemi, která se chtěla (možná) chvíli vydat po své vlastní trajektorii, je pouze jeden malý dílek řetězu událostí, kdy hraje určující roli v prvé řadě síla a moc kapitálu (peněz) proměněná do řeči a síly zbraní.

Vnímejme fakta. Kdo rozbil Libyi, Sýrii, Irák a Afghánistán. Vnímejme, komu vyhovuje, že Evropa a Rusko netvoří jeden velký mocný ekonomický blok. Vnímejme, kdo dokázal po prohrané světové válce postavit Německo znovu na nohy a co tím dlouhodobě sleduje. Hledejme, kdo má konkrétní finanční profit z oslabené Evropy a komu vyhovuje masivní vlna islámské imigrace, která Evropě působí nemalé problémy. A vnímejme, komu zaplatil Volkswagen pokutu 432 mld. korun, nebo kdo odposlouchával mj. i kancléřku Merkelovou...

Odkazy:

1) Poradce prezidenta Bushe Stephen Cohen: Gorbačov „…byl ujištěn, že když sjednocené Německo zůstane v NATO, severoatlantická aliance se už dál na směrem na východ dál rozšiřovat nebude. Gorbačov se s tímto slibem spokojil. Důvěřoval Američanům – a to byla chyba“. (Zdroj: dokument ČT2.) Zde: Cohen, poradce prezidenta Bushe, potvrzuje porušení dohody o nerozšiřování NATO na východ (ZDE)

2) Americký Wall Street financoval Hitlerův vzestup Dnes už nikdo neví, že německá firma Opel byla během druhé světové války největším producentem tanků pro německý Wehrmacht, a to přesto, že v té době již dlouhou dobu patřila americkému automobilovému koncernu General Motors. Tato skutečnost je jedním z mnoha příkladů jak americké koncerny iniciovaly Hitlerovu skvělou kariéru a nejenže mu dopomohly k absolutní moci, ale právě ony mu ji přímo umožnily. Oficiálně je tento nepopiratelný fakt zamlčovaný a nejen v USA je tabu o tom mluvit.

Existovala velmi intenzivní spojení a propojení vlivných nacistických kruhů třetí říše s takovými průmyslníky jako Henry Ford, DuPont, Shell, bankou J. P. Morgan, Rockefeller nebo k americké Notenbank. Kopie bankovních potvrzení dokladují jednoznačně proplacení ve výši více než 100 000 říšských marek ze strany amerických koncernů, které šly na účty německých nacistických partnerů. Když Hitler obsadil velkou část Evropy, tak obchod se zbožím mezi Německem a USA byl sice oficiálně zastaven, ale finanční transakce se mezi nimi odvíjely i nadále. Prescott Bush (otec bývalého prezidenta George Bushe) dělal obchody s německým letectvem, jakož i další obchody s nacisty, až nakonec v roce 1942 byly jeho firmy, jakož i firmy, na kterých se podílel, státem zabrané kvůli obchodování s nepřítelem. Fritz Thyssen, který financoval Hitlera už od roku 1923, spolu s W.Averellom Harrimanem založili banku Union Banking Corporation. Pak společně s Wall Street Banker Clarence Dillon a za spoluúčasti Friedricha Flicka založili v roce 1926 spojené ocelárny German Steel Trust a finačně ve velkém podporovaly Hitlerovy SA (Sturm-Abteilung) a SS (Schutz-Staffel).

Hitlera též podporovali Angličané

Thyssenovy i Flickovy bankovní aktivity odbíhaly přes Union Banking, kterou držel v rukou Prescott Bush. Dillonovy bankovní spekulace obraly v USA tisíce akcionářů o stovky milionů dolarů a přispěly podstatně k velkému krachu na burze. Harriman se v roce 1927 setkal s Benitem Mussolinim a zařídil pro něj finanční podporu.

Fúze několika amerických baněk v roce 1931 vedla ke vzniku Brown Brothers Harriman a krátce potom přišlo k navázání úzké spolupráce s ředitelem Bank of England, Montague Colette Normanem, který byl jedním z největších podporovatelů Adolfa Hitlera v Anglii. Samozřejmě i on, po předpokládaném ovládnutí světa Hitlerem, očekával od Führera tučnou odměnu. Ve výpočtu vlivných "dobrodinců" Hitlera v USA a Anglii, bychom mohli pokračovat dál, ale uzavřeme to konstatováním, že bez peněz od Thyssena a Harrimans Hamburg-Amerika Line by se Hitler nebyl dostal v roce 1933 k moci a svět by nebyl býval po mnoho let vystaven hrůzám druhé světové války. Američtí investoři podporovali ve velkém Hitlera a jeho nacismus, a to vůbec ne tajně, ale absolutně otevřeně a proto americký velvyslanec v Berlíně William E. Dodd (odpůrce Hitlera) zhrozeně oznámil v roce 1937 reportérovi New York Times následující:

„A clique of US industrialists is hell-bent to bring a Fascist state to supplant our democratic government and is working closely with the Fascist regime in Germany and Italy. I have had plenty of opportunity in my post in Berlin to witness how close some of our American Ruling families are to Naci regime…“

„Skupina amerických průmyslníků je posedlá myšlenkou nahradit naši demokracii fašistickými idejemi a spolupracuje úzce s fašistickou vládou v Německu. V mé pozici v Berlíně jsem měl mnoho možností zjistit, jak blízko mají některé z našich významných amerických rodin k nacistickému režimu...“

Dodejme ještě to, že extrémně brutální oddíly Hitlerovy SA, vyzbrojené zbraněmi z americké produkce, rozbily a zničily síly německé opozice a cesta k moci pro Adolfa Hitlera byla otevřena.

Poznámka autora jako odborníka na historii
Majitelé mnoha amerických koncernů pokládali Hitlera a jeho nacistickou ideologii za něco geniální a spoléhali se na to, že když Hitler dobude celý svět, budou mít za své nepopiratelné zásluhy, protože ho financovali, prioritní přístup ke všem lokalitám, kdekoliv ve světě a budou tam moci dělat optimální byznys. Tito lidé bez svědomí a bez jakéhokoliv morálního kodexu pokládali Hitlera za geniálního muže, od něhož očekávali splnění svých představ. Tedy dělat vždy to, co přináší zisky a možnost podnikat bez jakékoliv kontroly demokratického státu. To vše jim měl umožnit svět ovládaný Adolfem Hitlerem.
Je to tragédie naší takzvané demokracie, že tito lidé nikdy nebyli odsouzeni a jejich pokračovatelé mohou nadále kráčet v jejich stopách. Více: Americký Wall Street financoval Hitlerov vzostup (ZDE)

3) Lev Davidovič Trockij, rus. , pôvodným menom Bronštejn (*1. listopad 1879, Janovka, Ukrajina – † 21. srpen 1940, Mexiko, Mexiko) byl sovětský revolucionář, politik, teoretik marxizmu, zakladatel a první velitel Rudé armády. Za své politické aktivity byl vyloučen z vysoké školy a v roce 1902 deportován carskými úřady na Sibiř. Poprvé unikl a opustil zem pod jménem Trockij (které si půjčil od vězeňského dozorce) a vydal se do Velké Británie. Zde se přidal k V. I. Leninovi, J. O. Martova, G. V. Plechanovovi a jiným ruským sociálním demokratům, kteří v exilu vydávali noviny Jiskra. Jako redaktor těchto novin, do kterých psal pod pseudonymem Trockij, rychle získal politický vliv.

Po rozdělení sociálních demokratů na bolševiky a menševiky nejdříve podporoval menševiky, ale navzdory názorovým konfliktům s Leninem se snažil dělat prostředníka mezi oběma marxistickými názorovými proudy. V témže roce byl po návratu domů znovu deportován na Sibiř. Byl jedním z účastníků revoluce v Petrohradě v letech 1905–1906 a znovu byl deportován na Sibiř, odkud se mu opět podařilo ujít, což však nebylo v tehdejších vyhnaneckých carských táborech velký problém. O rok později byl opět v exilu. Zůstal tam až do roku 1917.

Trockij ve své autobiografii „My Life“ tvrdí, že nikdy nemluvil dokonale v žádném jiném jazyce než rusky a ukrajinsky, ale některé zdroje uvádějí, že uměl mluvit i hebrejsky, německy, anglicky a španělsky. Raymond Molinier tvrdí, že Trockij ovládal plynule francouzštinu.

V následujících letech žil Trockij jako publicista ve Vídni, kde v roce 1908 převzal vydávání pozdějšího stranického orgánu Pravda (stejný název mělo několik revolučních deníků včetně oficiálního titulu ruských bolševiků). S příchodem 1. světové války se Trockij přesídlil do Švýcarska, později do Paříže a nakonec na Vánoce 1916 odcestoval do USA. Po únorové revoluci v roce 1917 se zcela stejně jako Lenin stavěl proti politice vedení bolševické strany. Z New Yorku vyzýval na svržení ruské „prozatímní vlády“ a k převzetí moci sověty. 27. března 1917 se se svou rodinou vydal do Ruska, ale byl internován v Kanadě. Prozatímní vláda zařídila jeho propuštění a 4. května 1917 pokračoval v cestě do Ruska.

V červenci 1917 se sloučili „mežrajonci“ , mezi kterými byl Lev Trockij, Adolf Joffe, Anatolij Lunačarskij, Moist Urickij, David Rjazaň, M. M. Volodarskij, Lev Karachan a Dmitrij Manuiľskij, s bolševickou stranou a Trockij byl zvolen do jejího ústředního výboru. Ten rozhodl, že se v dohledné době uskuteční ozbrojené povstání proti „Prozatímní vládě“. Když napadl Zimní palác, měl přesně 38 let. Rudé gardy pod Trockého velením obsadily mosty přes řeku Něvu, Baltské nádraží, vládní budovy a všechny opěrné body města, což bylo vlastně naplnění známého Leninova plánu vítězné revoluce. K revoluci se přidali i kronštadští námořníci a spolu s gardisty zaútočili na budovu Zimního paláce, kde sídlila „Prozatímní vláda“. Trockij formálně předal obráncům paláce ultimátum, ale když bylo odmítnuto, začal po signálním výstřelu z křižníku Aurora s ostřelováním Zimního paláce z Petropavlovské pevnosti a z Aurory. Kerenskij opustil Petrohrad několik hodin před tím. Palác obsadili s minimálním odporem ve 2:40 ráno. „Prozatímní vláda“ složená ze sociálních revolucionářů a liberálních demokratů byla zatčena a státní moc přešla do rukou Vojenského revolučního výboru a do rukou „dělníků,“ čímž se ve skutečnosti začala více než 70 let trvající sovětská diktatura bolševické strany.

Dále je třeba zdůraznit, pokud jde o budoucí historický spor Trockij-Stalin, že jeho metody boje s tzv. Bílými (kteří však byli často pouze konkurenčními představiteli socialistických stran v opozici vůči bolševikům) byly stejně brutální jako Stalinovy, jež praktikoval v jiné části Ruska, která byla zasažena občanskou válkou.

Známý je Trockého příkaz postřílet celý štábu Rudých gard v Petrohradu. Byl to také Trockij, který vybudoval Rudou armádu a zavedl tvrdé a brutální metody. Vydal příkaz střílet do vlastních řad v případě ústupu. (Viz: Lev Davidovič Trockij – ZDE)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami