V úterý oslavil „emeritní papež“ Benedikt XVI. své 88. narozeniny. Ovšem i dnešní datum sehrálo v životě Josepha Ratzingera - a spolu s ním i celé církve - důležitou roli. Přesně před deseti lety byl prefekt Kongregace pro nauku víry, krajními církevními liberály nenáviděný, zvolen náměstkem Kristovým. Dnes již navíc víme, že hlavním protikandidátem, o jehož zvolení usilovala již tehdy „progresivní“ klika kolem milánského kardinála Martiniho, byl argentinský kardinál Jorge Bergoglio, tedy současný papež František.
Se slzou v oku
Je téměř nemožné zhodnotit v jednom krátkém článku dosavadní život a dílo tohoto německého teologa, kněze, biskupa, kardinála a papeže. Mnozí konzervativní kritici Františkova progresivního pontifikátu vzpomínají dnes na bývalého papeže takřka se slzou v oku. Je pro ně synonymem katolické ortodoxie, jakýmsi současným sloupem církve. Nelze se jim příliš divit. Tlak na totální demontáž katolické identity v posledních dvou letech je enormní a současný papež tomu neklade žádné překážky. Podle mnoha indicií se dokonce zdá, že tomuto vývoji přeje a že mu řadou svých dobře promyšlených kroků aktivně napomáhá. Ve světle Františkovy revoluce se proto mnoha lidem jeví Joseph Ratzinger jako novodobý sv. Atanáš. Některé věřící to pak přivádí k závěru, že papež Benedikt XVI. byl k rezignaci na papežský úřad proti jeho vůli přinucen a volba nového papeže je tudíž neplatná.
Nelze samozřejmě vyloučit, že skutečný důvod Benediktovy abdikace se dozvíme teprve v návaznosti na další dramata, která církev před druhým příchodem Páně ještě čekají
Mnozí tradicionalisté jsou Benediktovi vděčni za to, že svým dekretem Summorum pontificum z roku 2007 uznal oprávněnost užívání předkoncilní liturgie, vyznačující se důrazem na obětní charakter bohoslužby, užíváním posvátného liturgického jazyka, tj. latiny a gregoriánského chorálu. Benedikt XVI., ještě jako kardinál Ratzinger, se kriticky vyjadřoval na adresu liturgické reformy po Druhém vatikánském koncilu, někdy i poměrně ostře: „Liturgická reforma, tak jak se vyvinula, se původním představám značně vzdálila. Výsledkem není znovuoživení liturgie, ale její zničení. Máme dnes liturgii, degenerovanou v představení, v show. To má za následek rostoucí odpad od víry těch, kdo touží po setkání s živým Bohem…Opustili jsme organický, žijící proces růstu a vývoje a vyměnili jej – jako při výrobě – za konstrukt, banální, na místě vytvořený produkt“ (z předmluvy kardinála Ratzingera ke knize Klause Gambera „Reforma římské liturgie“).
Postoj papeže Františka k liturgické reformě a jejímu provedení je v zásadě opačný. Sám dává přednost bohoslužbám, jež se podobají spíše protestantským letničním tancovačkám než rozjímavé kalvárské oběti. O tradiční latinské liturgii smýšlí pohrdavě, a jak řekl moravskému arcibiskupovi Janu Graubnerovi, nevidí v ní nic jiného, než jen jakousi dočasnou módu.
Konzervativní nátěr koncilové revoluce
Rozdíl mezi oběma papeži je zřejmý i v jiných oblastech. Zatímco Ratzinger byl krajně progresivním teologickým křídlem kritizován za dokument Dominus Iesus za jeho údajně protiekumenické vyznění (ve skutečnosti formuluje kompromisní stanovisko mezi relativistickým ekumenismem, popírajícím identitu církve katolické s církví Kristovou a tradiční katolickou naukou), František dává okatě najevo, že mezi katolíky a křesťanskými jinověrci žádný podstatný rozdíl nevidí. Jakkoli oba odmítají tradiční „ekumenismus návratu“, František je toho názoru, že podmínkou jednoty křesťanů není jednota ve víře („smířená různost“).
Rozdílné věroučné postoje obou papežů lze ilustrovat na osobě německého teologa a kardinála Waltera Kaspera, mezi jehož obdivovatele papež František patří. Oproti tomu mezi Ratzingerem a Kasperem vždy panovalo značné napětí. Jejich veřejně nejznámější spor se týkal otázky uspořádání církve.
Podle Kaspera je katolická církev tvořena jednotlivými církevními obcemi zdola, proto autorita římského biskupa a tedy i viditelné hlavy církve je nejen od nich odvozená, ale i jimi omezená. To odpovídá představám papeže Františka, jenž ve své apoštolské exhortaci Evangelii gaudium připouští, že by národním biskupským konferencím mohla být přiznána, zcela v rozporu s tradičním učením o církvi, rozhodovací kompetence v otázkách víry a mravů. Právě v tomto duchu je třeba rozumět nedávnému výroku německého progresivního kardinála Marxe, člena devítičlenného poradního sboru papeže Františka, když prohlásil, že církev v Německu není žádnou filiálkou Říma a že bez ohledu na to, k jakým závěrům dospěje letošní řádná biskupská synoda o rodině, německá církev se zařídí po svém.
Na tomto příkladu lze dobře ilustrovat provázanost katolického učení v otázkách víry a mravů. S popřením jedinosti církve a víry v její božské ustavení není důvod, proč se v otázkách mravoučných řídit učením zrovna katolické církve a ne denominací protestantských, které již dávno akceptovaly postoje rozkládající manželství a rodinu, jako jsou rozvody, antikoncepce, homosexualita a podobně.
V zajetí modernismu
Rozdíly v postojích papežů Benedikta a Františka, jsou tedy nesporné. Z tohoto však ještě neplyne oprávněnost názoru některých konzervativců, že kdyby nebylo Ratzingerovy papežské rezignace, zhoubná revoluce v Církvi by se nekonala. To je, bohužel, hluboký omyl. Tato revoluce probíhá již dlouhá desetiletí a Joseph Ratzinger má na ní svůj nemalý podíl. Její jednotící ideou je (ještě na počátku 20. století odsouzený) modernismus, spočívající v pronikání novověkých filosofických omylů do teologie a života církve.
Ústředním dogmatem modernismu je paradoxně antidogmatismus, jinými slovy, princip neustálého vývoje a změny. Historicky podmíněné jsou tedy nejen rozmanité liturgické tradice či projevy zbožnosti, ale samotné pravdy víry a církevní autoritou definované učení. Modernisté tvrdí, že pravda je relativní, že není nic, co by platilo absolutně, bez ohledu na čas a dobu.
V katolickém prostředí – a samozřejmě nejen tam – je tento vnitřně rozporný myšlenkový proud značně destruktivní. U mnoha teologů je sice vyvažován osobní vírou, u jiných však v důsledku modernistického smýšlení dochází i ke ztrátě víry samotné. Mezi teology, odklánějící se od klasického scholastického myšlení a inspirující se moderními myšlenkovými směry (idealismus, fenomenologie, existencionalismus) musíme řadit i Josepha Ratzingera. Jak píše ve svých pamětech, k moderní filosofii inklinoval již při studiích v kněžském semináři. Jeden z jeho profesorů o jeho habilitační práci napsal, že je v ní patrný „nebezpečný modernismus, nutně směřující k subjektivizaci Zjevení“.
Posvátné oficium, dohlížející na soulad teologických prací s učením církve, podezíral za pontifikátu Pia XII. Josepha Ratzingera z náklonnosti k herezi. S volbou Angela Roncalliho (Jan XXIII.) na papežský stolec se však modernistickým teologům začalo blýskat na lepší časy. Na Druhý vatikánský koncil přijel Ratzinger jako teologický poradce progresisty kardinála Fringse. Úzce spolupracoval s radikálními modernistickými teology Hansem Küngem či Edwardem Schillebeeckxem. Nikdy se nepřestal hlásit k odkazu Karla Rahnera, jednoho z ústředních postav neomodernistické Nouvelle Théologie, tedy ani poté, co se s Küngem a jeho otevřeně odpadlickou linií rozešel. I když tedy v pozdějším období některá svá stanoviska mírně korigoval, je v jeho myšlení před koncilem, v jeho průběhu i po něm patrná myšlenková kontinuita.
Třetí cesta není možná
Jak je tedy možné, že když byl v roce 2005 zvolen papežem, tak se liberální „katolíci“, včetně například kardinála Vlka či dnešního ministra kultury Hermana, vyděsili? Moderní myšlení totiž nebylo to jediné, co formovalo Ratzingerovu osobnost. Byl vychován v rodině s tradiční bavorskou zbožností, a dokud nenastoupil na univerzitu, smýšlel stejně jako jeho rodiče a předchozí generace věřících. Tyto dva světy – svět tradiční zbožnosti a akademický svět intelektuálních piruet – se v osobě Josepha Ratzingera slily v jedinou řeku. A progresisté se obávali, aby ten první svět, svět Ratzingerova dětství, nezískal pod vlivem papežské zodpovědnosti za celou církev nad oním druhým světem převahu. Aby s využitím své papežské moci nezahájil ústup od některých liberálních reforem koncilu, jež jsou alfou a omegou progresivních prelátů.
Joseph Ratzinger si totiž uvědomoval, že církev po koncilu prochází vážnou krizí identity. A na rozdíl od kolegů-revolucionářů nad tím nejásal. Již jako prefekt Kongregace pro nauku víry některé krajně progresivní postoje kritizoval a hledal na ně protilátku i v tradičním učení církve. Co však zcela odmítal připustit, že na této krizi má zásadní podíl nikoli jen chybná interpretace Druhého vatikánského koncilu, ale i koncil samotný. I proto nikdy nesouhlasil s názorem nejvýznamnějšího oponenta pokoncilního směřování církve francouzského arcibiskupa Marcela Lefebvra, že některé pasáže koncilových dokumentů jsou svými dvojznačnými formulacemi vadné.
Na místo toho přišel s vlastním návrhem řešení sporů o interpretaci koncilu a jeho plodů, nazvaným „hermeneutika kontinuity“, spočívajícím v nalezení shody mezi tradiční naukou církve a koncilovými reformami. Je ale tento přístup možný? Lze například obhájit tvrzení, že mezi odsouzením ekumenického hnutí encyklikou Pia XI. Mortalium animos a jeho nadšenou akceptací encyklikou Jana Pavla II. Ut unum sint existuje věroučná kontinuita? Pokud ano, pak neplatí princip sporu. A takových příkladů, kdy je současný postoj v přímém protikladu k postoji tradičnímu, by se dala uvést celá řada. Věc je poměrně prostá – mezi pravdou a omylem „třetí cestu“ hledat nelze. Buď platí, že ekumenismus vede k věroučnému relativismu, nebo platí opak. Žádná syntéza těchto dvou protikladných tezí možná není.
Rozbité zrcadlo
Benedikt XVI. toto dilema „řešil“ také tak, že rozlišoval mezi pravým koncilem a koncilem mediálním: „Koncil, který s okamžitou účinností dosahoval k lidem, byl mediální koncil, nikoli koncil Otců…Dobře víme, jaký vliv měl na všechny tento mediální koncil. Byl dominantní a účinný, způsobil četné kalamity, mnohé problémy, mnoho reálného ochuzení: zavřené semináře a řeholní konventy, banalizovaná liturgie… Pravý koncil se při své konkretizaci a realizaci potýkal s těžkostmi. Virtuální koncil byl silnější než ten reálný, avšak reálná síla koncilu byla přítomna a postupně a stále více se uskutečňuje a stává se pravou silou, která je také pravou reformou, pravou obnovou církve.“
Tato slova pronesl při setkání s kněžími římské diecéze několik týdnů poté, co oznámil svoji abdikaci. Jak by asi odpověděl na otázku, zda by podobné rozlišení použil i pro současný Františkův pontifikát? Existují snad dva Františkové – jeden skutečný a druhý mediální? Není to spíše tak, že jak v případě koncilové revoluce, tak i vize papeže Františka prostě není s autentickým učením Ježíše Krista slučitelná?
Výše zmíněná obava liberálně smýšlejících církevních hodnostářů, že papež Benedikt zavelí k návratu před koncil se proto ani naplnit nemohla. Navíc se ukázalo, že mu chybí rozhodnost v personálních otázkách, což je naopak vlastnost, jež jeho nástupci, ke škodě celé církve, rozhodně nechybí.
Z kříže se neslézá
Joseph Ratzinger je prostě mnohem spíše mužem Druhého vatikánského koncilu, než skutečné obnovy v duchu katolické tradice. To plyne i z toho, že břemeno papežského úřadu, jež na sebe před patnácti lety vzal, ze sebe z vlastního rozhodnutí sňal. Proto se nelze divit povzdechu krakovského arcibiskupa Dziwisze, jenž doprovázel těžkou nemocí stiženého Jana Pavla II. do posledních chvil jeho pozemského života, když v reakci na oznámení Benediktovy abdikace prohlásil, že z kříže se neslézá. I přes Ratzingerův vysoký věk a slabé tělo, všichni, kteří se s ním v poslední době setkali, tvrdí, že po stránce duševní je zcela při síle. To snad k výkonu papežského úřadu stačí, ne?
Souvisí snad jeho rezignace s obavou, vyslovenou při jeho první papežské homilii krátce po zvolení: „Modlete se za mne, abych ze strachu neutíkal před vlky“? Otázek nad jeho přelomovým rozhodnutím je však daleko víc. Proč se i nadále nechává oslovovat papežským jménem (Benedikt) i titulem (Jeho svatost)? Proč nepřestal užívat některé insignie, vlastní Petrovu úřadu? Přestože nejde o reálné dvojpapežství, jež by zakládalo stav církevního schismatu, je funkce emeritního papeže něčím historicky zcela novým, co nemá oporu nejen v církevním právu, ale ani v katolické věrouce. I z tohoto důvodu lze snad právem říci, že Ratzingerův pontifikát kontrarevoluční rozhodně nebyl.
Fatimský biskup v bílém?
Nelze samozřejmě vyloučit, že skutečný důvod Benediktovy abdikace se dozvíme teprve v návaznosti na další dramata, která církev před druhým příchodem Páně ještě čekají. Za dva roky si budeme připomínat sté výročí zjevení Panny Marie v portugalské Fatimě. Že by mohlo fatimské poselství souviset s aktuálními událostmi v centru katolického světa také svědčí, jak o něm Benedikt XVI. hovořil při své návštěvě Fatimy v roce 2010. Zatímco ještě jako prefekt Kongregace pro nauku víry v roce 2000 konstatoval, že fatimské poselství je historicky uzavřenou kapitolou, v homilii z 13. května 2010 na místě, kde se Panna Maria fatimským pasáčkům v roce 1917 zjevila, prohlásil:
„Ten, kdo by si myslel, že prorocké poslání Fatimy skončilo, by se mýlil.“ A své kázání ukončil slovy: „Kéž těchto sedm let, které nás dělí od stého výročí zjevení, urychlí předpovídané vítězství Neposkvrněného Srdce Mariina ke slávě Nejsvětější Trojice.“
Benedikt XVI. se mohl seznámit s celým obsahem fatimského tajemství, a proto jistě nemluví do větru, když hovoří o jeho bezprostřední aktuálnosti. Pro jeho závažnost a naléhavost se mu na stránkách Protiproudu budeme v následujících týdnech a měsících věnovat i my. V jeho světle možná lépe pochopíme i některé klíčové aspekty záhady, nazvané život a (zatím nedokončené) dílo Josepha Ratzingera.
Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: protiproud.cz
