Michal Semín: Opravdu je František tak pokorný? Milosrdenství, z něhož mrazí

Revoluce se nekoná, konzervativci zvítězili. Tak hodnotí mnozí komentátoři výsledky biskupské synody o rodině, jež po třítýdenním jednání skončila tuto sobotu přijetím závěrečné zprávy. Belgický biskup Lucas Van Looy – a spolu s ním i mnozí jiní – mají ovšem zcela jiný názor: „Synoda dala sbohem církvi, jež soudí lidi. My nejsme církví soudící, ale církví vítající a lidem naslouchající. Slovem synody je citlivost, něžnost. Toto je začátek nové církve“.

Kdo je pravdě blíž? Žel Bohu – ti druzí. Liberálové – ve skutečnosti jde o bezvěrce – dosáhli téměř všeho, v co doufali.

O pravdě se nehlasuje

Bez ohledu na to, co je vlastním obsahem synodní zprávy, byla již samotná diskuse nad některými tématy důkazem, že nikoli nevýznamná část církevní hierarchie, včetně papeže Františka, nesdílí tradiční učení církve v otázkách manželství a sexuální etiky. Z čeho tak usuzovat?

Katolické učení o nemožnosti přístupu rozvedených a civilně znovu sezdaných katolíků ke svatému přijímání není pouhým disciplinárním opatřením, jež se může libovolně měnit. Má nadčasovou platnost a každý papež, natož biskupská synoda, to musí respektovat (Připomeňme sv. Pavla a jeho List Galaťanům: „Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet!“ - Gal 1, 8).

Již samotné otevření této otázky však vyvolalo falešné zdání, že tento dosavadní postoj církve změnit lze. A protože ani závěrečný dokument synody možnost změny v této věci nevyloučil, bylo dosaženo toho, o co usiloval německý heretický kardinál Walter Kasper, jenž toto téma na Františkův popud do „synodálního procesu“ v únoru 2014 vnesl.

Skandální spojenectví

Františkovo odhodlání překopat morální učení Církve v otázkách manželství bylo patrné již dávno před tím, než synodní otcové zasedli k jednání. Vzpomeňme jen na to, jak v rozporu s dohodnutými pravidly vložil do závěrečné zprávy z loňské synody i ty pasáže, jež pro svou zřejmou neslučitelnost s katolickou vírou či praxí nebyly odsouhlaseny. Ty se pak staly součástí přípravného dokumentu k letošní synodě(Instrumentum laboris).

Své smýšlení však dal zřetelně najevo i tehdy, když biskupy, zvolené k účasti na synodě jednotlivými národními biskupskými konferencemi, doplnil o několik desítek dalších, z nichž většina smýšlí podobně, jako on. Najdeme mezi nimi i jména, jež dlouhodobě – a to nejen mezi katolíky – vzbuzují nemalé pohoršení. Za všechny jmenujme lobbistu za legalizaci potratu v Belgii kardinála Danneelse, zapleteného do řady pedofilních afér.

Manipulace jako řemen

Navzdory jasným důkazům o tom, že loňská synoda byla jejím sekretariátem – za protestu mnoha biskupů – podvodně manipulovaná progresivním směrem, ponechal jej ve funkci i pro synodu letošní a úkolem zhotovení závěrečné zprávy pověřil skupinu deseti osob, z nichž minimálně sedm patří k liberální frakci. A aby po celý průběh synody působil duch „nové církve“ i směrem k novinářům a laické veřejnosti, odsouhlasil procedurální pravidla, zajišťující referování o probíhající diskusi způsobem, striktně preferujícím jím prosazované novoty.

Pohlavní styk mimo manželství již není zván cizoložstvím, ale „neúplným manželstvím“ s pozitivními prvky.

Tak se stalo, že konzervativní opozice neměla možnost – pokud chtěla dodržet pravidla, k nimž se na začátku synody zavázala – jak svůj nesouhlas s vývojem synody či její prezentací navenek dát účinně najevo. Jediný výraznější projev kritiky vůči nastolenému kursu, jenž pronikl za zdi synodní auly, však rozhodně stojí za zmínku.

Dopis třinácti odbojných kardinálů

Jde o dopis třinácti kardinálů papeži, z nichž hned tři – prefekt Kongregace pro nauku víry Gerhard Müller, prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti Robert Sarah a prefekt Sekretariátu pro ekonomii kardinál George Pell – patří mezi nejvyšší představitele kurie.

Ti mimo jiné papeži vzkázali, že „v současné podobě a vzhledem k obavám mnoha dalších otců z různých jeho problematických pasáží nemůže Instrumentum laboris adekvátně sloužit jako řídící text ani jako základ pro závěrečný dokument…Některé kruhy budou nové synodální procedury chápat tak, že postrádají otevřenost a upřímnou kolegialitu… Na hlasování o závěrečném dokumentu dojde v celém procesu příliš pozdě na to, aby bylo možné úplné posouzení a seriózní úpravy textu…

Značné znepokojení navíc vyvolal nedostatečný vklad synodních otců do složení komise pro redakci [závěrečného dokumentu]. Jeho členové byli jmenování, nikoli voleni, a to bez konzultací. Podobně by měl být volen, a nikoli jmenován, každý, kdo něco koncipuje na úrovni diskusních skupin… Řada otců má pocit, že nový postup se zdá být navržen tak, aby usnadňoval předem stanovené výsledky v důležitých projednávaných otázkách…

Konečně a snad nejnaléhavěji, několik otců vyjádřilo obavu, že synodu, která se má zabývat životně důležitým pastoračním tématem – posílením důstojnosti manželství a rodiny – může ovládnout teologická záležitost nauky o podávání svatého přijímání rozvedeným a civilně znovusezdaným… Kolaps liberálních protestantských církví v moderní době, který urychlilo opuštění klíčových prvků křesťanské víry a praxe ve jménu pastoračního přizpůsobení, nutí k velké opatrnosti v našich synodních diskusích.“

Hned druhý den poté, co papež dopis obdržel, se jeho signatáři stali předmětem kritiky ve Františkově projevu, v níž varoval před „hermeneutikou konspirace, jež je sociologicky slabá a teologicky působí více rozdělení“.

Cizoložství jako neúplné manželství?

Tento skupinový projev nesouhlasu s Františkovou agendou však nic nezměnil na tom, že všechny odstavce závěrečné zprávy byly odsouhlaseny požadovanou dvoutřetinovou většinou. Důležité je však dodat, že ty části dokumentu, jež otevírají možnost jednat v rozporu se zásadou nerozlučitelnosti manželství, by neprošly, nebýt těch biskupů, jež si k účasti na synodě osobně vybral papež František.

Tento dokument však není špatný jen tím, že v několika paragrafech (z celkového počtu 94) otevírá dveře k toleranci cizoložství. Co je snad ještě horší - zcela v něm chybí rozměr nadpřirozeného života. Není v něm jediná zmínka o hříchu a nebezpečí ztráty věčného života z něho vyplývajícího. Pohlavní styk mimo manželství již není zván cizoložstvím, ale „neúplným manželstvím“ s pozitivními prvky. Lidé, kteří žijí v nelegitimních svazcích, se z četby Relatio synodi dozvídají, že jsou „živými údy církve“, pro něž církev hledá adekvátní uplatnění v životě církve (lektoři při bohoslužbě, katecheti, kmotři apod.).

O homosexuálech se sice v kontextu manželství dokument nezmiňuje, také v jejich případě se však zdráhá nazývat věci pravými jmény. Vyjadřuje-li se církevní dokument o homosexualitě způsobem, jako by šlo o problém srovnatelný s leváctvím, pak je zřejmé, že tu není něco v pořádku. Jeden z účastníků synody ji trefně nazval „jazykovou událostí“. Starý jazyk, vycházejí z Ježíšových slov „vaše řeč budiž ano, ano, ne, ne“, má být nahrazen jazykem „naslouchání“ a „doprovázení“. Označit žití na hromádce jako hřích je „tvrdá řeč“, pro níž není v „nové církvi“ místo.

Nesmiřitelný papež dialogu

Tato nová orientace se promítla i do závěrečného projevu papeže Františka, v němž nenechal na zastáncích tradičního učení o manželství jedinou nit suchou: „Synoda dosvědčila, že evangelium zůstává pro církev živým zdrojem věčné novosti, oproti těm, kdo z něj činí mrtvé doktríny, jimiž kamenuje druhé. Znamená to, že obnažila uzavřená srdce, která se často skrývají za církevním učením či za dobrými úmysly, usazují se na Mojžíšovu katedru, odkud někdy nadřazeně a povrchně posuzují obtížné případy a zraněné rodiny…

Znamená to, že se snažila otevřít horizonty, překonat konspirativní hermeneutiku či uzavřenost perspektiv, bránit a šířit svobodu dětí Božích, předat krásu křesťanské novosti někdy zakrytou vráskami archaického jazyka nebo prostě nesrozumitelnou… Zkušenost synody nám také umožnila pochopit, že pravými obránci nauky nejsou ti, kdo brání literu, ale ducha; nikoli ideje, ale člověka; nikoli formulace, nýbrž nezaslouženost Boží lásky a Božího odpuštění.“

Stavět nauka proti životu, literu proti duchu – takový je postup všech revolucionářů, usilujících o zničení dosavadních postojů a tradic. Opět se ukazuje, jak je marketingový tah s přívlastkem „pokorný“ v případě Františka falešný. Leč – bohužel – prozatím úspěšný. Jestli se totiž při napadání víry svých předků a nepřímém obviňování svých předchůdců na Petrově stolci z nedostatku milosrdenství výrazněji projevuje nějaká lidská vlastnost, pak to rozhodně není pokora.

Hlas Říma: Pryč od Říma

Otevření možnosti účasti na svatém přijímání lidem, žijícím v cizoložství, však není jediným revolučním činem této synody. A možná ani tím nejhorším. Daleko ničivější potenciál se skrývá v ohlášeném úmyslu papeže Františka „postoupit ve zdravé ‚decentralizaci’ pravomocí na biskupské konference“.

Již na počátku svého pontifikátu František v apoštolské exhortaci Evangelii gaudium vyzýval ke „konverzi papežského úřadu“ a uvedl, že „ještě nebyl dostatečně formulován statut biskupských konferencí, který by je pojímal jako subjekty konkrétních kompetencí, včetně určité autentické věroučné autority“. Tuto „decentralizaci“ přitom žádají výlučně preláti, kteří současně volají po radikálních změnách v nauce i praxi církve. Je to tedy jen další důkaz vzájemné spřízněnosti liberální kliky v církvi se současným papežem.

A právě instituce synody, ustavená před 50 lety jiným progresivistickým papežem Pavlem VI., je jedním z nástrojů, jak tohoto „odřímštění“ církve dosáhnout. „Cesta synodality je cesta, kterou chce Bůh od Církve ve třetím tisíciletí. Synodální Církev je Církví, která naslouchá a je si vědoma, že naslouchat je víc než slyšet. Je to vzájemné naslouchání, v němž se každý má co naučit.“ Nicneříkající prázdná slova, uvozená dalším „pokorným“ gestem pontifika: Jak a odkud ví, že Bůh chce od církve ve třetím tisíciletí něco zcela jiného, než ve všech staletích předchozích?

Ničivý rozkol na obzoru?

Budou-li jednotlivé biskupské konference či regionální církevní obce postupovat odlišně v jakýchkoli otázkách, jež souvisejí s pravdami víry – a nerozlučitelnost manželství k nim patří – pak se v katolické církvi nelze vyhnout ničivému rozkolu. Co se v jedné zemi zakáže, to se v jiné povolí a naopak. Znovusezdaný rozvedený bude moci v jedné diecézi přijmout Tělo Páně a v jiné ne. Přejedete hranice a hřích již nebude hříchem? Ano, tohle je program Františkova pontifikátu.

Nyní se od Františka očekává, že výsledky synody vtělí do papežského dokumentu a následně uvede do praxe. Jistě není náhoda, že právě pro dobu příštích měsíců vyhlásil tzv. Rok milosrdenství (8. prosince 2015 – 20. listopadu 2016). Víme-li, že pro lidi Františkova ražení je falešně chápané milosrdenství prostředek, jak rozvolnit věroučné základy duchovního života, máme se nejspíš na co těšit.

Vnější nepřátelé církve si mohou dát šlofíka. Práci za ně odvádí sám papež.

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele