Před nedávnem byl v Parlamentních listech publikován článek poslance SPD Jiřího Kobzy, který vyšel pod titulkem: Dva poloviční Japonci bojují o osud českých dětí. Proti Richardovi stojí Tomio (k přečtení zde). V textu je mj. zmiňován Richard Coudenhove-Kalergi, který je považován za jednoho z duchovních otců evropského sjednocení, a jeho údajná snaha nahradit evropské obyvatelstvo nahnědlými míšenci. Na toto nepravdivé tvrzení jsem odpověděl článkem, který vyšel pod následujícím názvem: Espéďák Kobza ať se věnuje výrobě hamburgerů a nedehonestuje velikány (k přečtení zde). V tomto svém příspěvku jsem se snažil ukázat, ve kterých bodech Jiří Kobza čtenáře, jenž ve většině případů nemá čas si vše ověřit přímo v díle zmiňovaném v článku, mystifikuje. Evidentně rozzlobený pan poslanec odpověděl na mé námitky dalším článkem. Ten byl nazván Pro pravdoláskaře je Coudenhove-Kalergi velikán. Já v něm vidím pomateného rasistu (čtěte zde). Byly mi vyčteny lži a urážky.
Moje omluva, pane poslanče. Ale…
Nejsem pravdoláskař ani pragokavárník, dokonce ani člen nebo příznivec ODS. Nejsem členem žádné jiné strany ani skupiny, ale mám rád férovou debatu, kde obě strany na stůl jasně vyloží své argumenty k nějakému problému, probírají jeho pozitiva i negativa a slušně o nich debatují. O jejich relevanci, síle a dopadu. I když se „protivníci“ často neshodnou, má taková diskuse smysl i sama o sobě. Téměř nikdo z nás není Einstein a slyšet námitky rozumného protivníka proti našim vlastním názorům nás může pouze obohatit. Také se domnívám, že obdobný postoj je vlastní většině čtenářů Parlamentních listů. Proč by jinak „ztráceli čas“ s nemainstreamovým mediem? Chtějí pravdivé informace a poctivou diskusi a o to by měl autor usilovat. Svůj minulý článek (Espéďák Kobza…) jsem zakončil doporučením, aby se pan poslanec věnoval raději sekané. Při psaní článku mi to připadalo vtipné, ale je také pravda, že výrok nebyl vůči Jiřímu Kobzovi zcela zdvořilý, a proto se pro zklidnění atmosféry omlouvám. Za co se však omluvit nemohu, je fakt, že původní článek poslance Kobzy (Dva poloviční Japonci…) nadále považuji za zavádějící.
Před Hitlerem prchl do Poběžovic
Začnu jednodušší otázkou: v naposledy zmíněném článku Kobza naznačuje (implicitně nikoli explicitně) spojení Coudenhove-Kalergiho s Hitlerem a Mussolinim. Ve svém druhém článku pak tvrdí, že pro opak – tedy, že Hitler Coudenhove-Kalergiho kritizoval nebo spíš nenáviděl – není důkaz. Rád mu jej i čtenářům poskytnu – tedy, že Hitler a Mussolini byli Kalergiho nepřátelé. V Mussoliniho Itálii knihy Coudenhove-Kalergiho vycházet nesměly a Hitler ve své tzv. Druhé knize (někdy také zvané Tajná kniha – byla napsána v roce 1928, ale vydaná až po druhé světové válce) popisuje Coudenhove-Kalergiho jako „kosmopolitního bastarda a míšence“. Coudenhove-Kalergi se také dostal na seznam nacisty zvlášť nenáviděných svobodných zednářů a navíc ho nacistické úřady zbavily vysokoškolského titulu. Aby si zachránil život, musel před nacisty uprchnout nejprve do Československa a dále přes několik zemí až do USA. To nevypadá na obzvláště vřelý vztah s oběma diktátory. I bez uvedených důkazů byl nenávistný vztah nacistů k Coudenhove-Kalergimu naprosto zřejmý a logický. Coudenhove-Kalergi píše o příslušnících židovského etnika způsobem, který musí rozžhavit do běla každého pravověrného antisemitu. Udivuje mě, že tak výborný znalec Kalergiho díla, jakým se pan poslanec stal hned poté, co v sídle Rady Evropy překvapivě nalezl jeho bustu, o této skutečnosti není informován a tak zásadně se mýlí.
Monolitní a světle hnědí Evropané
Za zavádějící považuji Kobzovu interpretaci Coudenhove-Kalergiho z knihy Praktický idealismus (vyšlo 1925), „kde nastínil budoucnost Evropy a Evropanů jako monolitního (panevropského) národa, světle hnědé rasy, kterému vládnou elity (šlechta).“ Problém je v tom, že poslanec hned dále tvrdí, že „této myšlenky se tehdy chopila i celá řada významných osobností. Byli mezi nimi například Albert Einstein, Thomas Mann, Aristide Briand, Leon Blum, Ignaz Seipel či Karl Renner“. Vše tak může vypadat, jakoby Kalergi tak našel následovníky pro uskutečňování nějakého svého stanoveného cíle. Pravda je jiná: Coudenhove-Kalergi spoluzaložil Panevropskou unii a zmíněné osobnosti se zajímaly o tuto organizaci, popřípadě o díla politická napsaná v následujících letech, k nimž patřila stěžejní triologie Boj o Panevropu. Ta měla podpořit jeho politickou činnost, tedy snahu o sjednocení Evropy v jediném státním celku. Hlavním cílem sjednocení bylo zamezit opakování první světové války, hrůzného masakru milionů mladých mužů. O dosažení stejného cíle se v intelektuální i politické rovině v té době snažila řada evropských myslitelů a politiků.
Člověk vzdálené budoucnosti bude kříženec
Zcela mimo svou aktivitu politickou vydal Kalergi filozoficko-analytickou knihu, nebo spíš traktát či esej nazvaný Praktický idealismus. Zde volně zkoumá dlouhodobé (a Coudenhove-Kalergi myslí v řádu století a tisíciletí) společenské trendy a pokouší se i o dlouhodobý odhad směru vývoje lidské společnosti. Nejde o dílo striktně vědecké, ale velmi volným způsobem se zde věnuje otázkám jako je vztah venkova a města, šlechty rodové a šlechty ducha, socialismu a kapitalismu, role a historické zařazení demokracie atd. Bez zábran a podle dnešních norem zcela politicky nekorektně klouže po minulých tisíciletích, uvažuje o vlastnostech jednotlivých ras, srovnává Evropu a Asii, „staré a nové“ národy a civilizace, křesťanství a pohanství. Můžeme vše shrnout tak, že se pokouší popsat i vysvětlit minulé společenské trendy a odhadnout dlouhodobé budoucí. Některé jeho závěry jsou vysoce překvapivé a zajímavé, s jinými by se dalo úspěšně polemizovat. Nikde se ovšem v tomto díle nenajde (a Kobza to jako znalec Kalergiho díla jistě dobře ví) napojení na praktickou politiku, nikde se také nenajde návod, jak některý ze zmíněných a popsaných trendů vývoje lidské společnosti urychlit nebo naopak zpomalit. Kalergi vidí a popisuje trendy. To je všechno. A také proč by tam mělo být něco jiného? Jde o dílo filosofa, nikoli politika. Nakonec vše dokazují i velmi citlivě vybrané citáty z Praktického idealismu, které Jiří Kobza zařadil do svého druhého článku (např. „Člověk vzdálené budoucnosti bude kříženec. Dnešní rasy padnou…“). Vzdálená budoucnost může být za sto, ale i za tisíc let. Nic pro praktického politika. Ani slovo, že by k tomuto (podle Kalergiho) objektivnímu trendu chtěl nějak přispět. Vyčítat politikovi, že si „odskočil“ do oblasti filosofie a dlouhodobé prognostiky, je nefér. Pokud vím, tak žádný slušný politik ani novinář nevyčítá britskému premiéru Borisi Jonsonovi, tedy politikovi, faktické chyby, kterých se dopustil jako autor životopisu Winstona Churchilla. To by v Anglii nebylo považováno za fair play.
Proč to dělat složitě, když to jde jednoduše
Divím se, že Kobza potřebuje kouzlit výše uvedené konstrukce, aby znevěrohodnil Richarda Coudenhove-Kalergiho. Myslím, že myšlenka sjednocené Evropy poskytuje přemýšlivému kritikovi tolik vhodné a poctivé munice, že by nemusel svou arkebuzu ládovat falešným střelivem. Další debatě s poslancem Kobzou se nevyhýbám, ale doufám, že se v ní napříště vyhne silným výrazům, jako je „lhář“ a „nestoudnost“. Za své faux pas jsem se již omluvil a také doufám, že jsem otevřeně vysvětlil, co Richard Coudenhove-Kalergiho napsal a co nenapsal. Kobza má pravdu v tom, že osoba Richarda Coudenhove-Kalergiho není tak důležitá. Významný je však pokus nefér způsobem znevěrohodnit snahu o evropské sjednocení a zamezit tak slušné a poctivé debatě o tomto problému.
Milan Barna
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
