Stavridis na konto pozitiv smlouvy snáší kupu vznešených argumentů, mezi nimiž najdeme společné genetické a kulturní kořeny populací Severní Ameriky, sdílené hodnoty demokracie, svobody, svobody náboženského vyznání, projevu, shromažďování, vyznání, rasovou a sexuální rovnost, zmiňuje i sdílené hodnoty občanských práv, podobnost politických a soudních systémů.
Užaslý čtenář se po tomto úvodu musí ptát, proč vlastně máme k americkým hodnotám a realitě připomínky a proč kritizujeme ne snad ani tolik systém samotný, jako to, co na tomto základě skutečně vyrůstá a co produkuje.
Admirál nám však hned v následujícím odstavci vyjevuje zřejmě důležitější hodnoty. „Pro Spojené státy je jednou z klíčových hodnot Evropy její strategická poloha na okraji euroasijské pevniny.“ Vysvětluje, že to je důležité z hlediska amerických „bezpečnostních zájmů“, které se tak mohly v uplynulých desetiletích bez problémů „hájit“ v Africe, Středozemí a ve střední Asii.
Kromě „bezpečnostních“ zájmů jde ovšem i o zájmy hospodářské. Těm podle autora brání zbytečné regulační překážky, jejichž odstranění by přineslo 13 milionů nových pracovních míst. Ekonomka Ilona Švihlíková k tomu poznamenává, že „nezná žádnou ekonomickou teorii, která by tvrdila, že vznik pracovních míst je cílem mezinárodního obchodu“. Nepravděpodobnému cíli ovšem musí předcházet solidární transatlantická dohoda, s níž prý bude lze mnohem lépe odolávat ruským tlakům, zejména riziku přerušení dodávek energií.
A právě proto, říká Stavridis, Putin dohodu nenávidí.
A je to.
Příznačné je, že admirál ani slůvkem nezmiňuje klíčový protiargument kritiků dohody: je v ní zabudovaný nástroj zvaný ISDS (Investor-state Dispute Settlement), což je způsob řešení sporů mezi investory a státy. Investoři (jimiž jsou nejčastěji nadnárodní korporace) s jeho pomocí mohou žalovat jednotlivé státy, pokud se domnívají, že některá opatření těchto států (například vyšší ekologické standardy, přísnější požadavky na ochranu vody či ovzduší, požadavky na zlepšení pracovních podmínek zaměstnanců) by mohly snižovat jejich zisk.
Česká republika byla v loňském místě na pěkném třetím místě v žebříčku zemí, proti nimž byly mezinárodní arbitráže vedeny. Demograf Tomáš Fiala k problému poznamenává: „Zatímco dneska je například součástí každého většího záměru tzv. studie EIA - studie posuzující vliv zamýšleného záměru na životní prostředí a možná rizika, mohli bychom se dočkat situace, že v budoucnu by každý nový návrh zákona či vyhlášky musel procházet "analogickou" studií vlivu dopadů tohoto zákona na zisky zahraničních investorů a rizik eventuálních žalob z jejich strany.“
Jak nepřímo vyplývá z výše uvedených názorů amerického admirála, mezi hlavními důvody pro tlak na přijetí smlouvy TTIP z americké strany není zájem na sdílení nějakých vznosných hodnot (které si ostatně vykládá vždy podle aktuální potřeby), ale úsilí o rozšíření americké moci na evropský kontinent. Takový efekt bude ruské straně jistě vadit. Aktuálně je však použit jako strašák ve smyslu „Putin to nechce, to znamená, že přijmout to je správné“.
Rusko podle všeho nemá nárok mít nějaké bezpečnostní zájmy. Pan admirál ale zjevně účelově pomíjí, že i Rusko je součástí evropského kontinentu (tvoří 38 procent jeho rozlohy), ruština je nejvíce rozšířeným evropským jazykem (mluví jím 150 milionů Evropanů) a Moskva největším evropským městem. Dělá si ale vlastní politiku a „revoluce“ se v něm jaksi iniciovat nedaří.
Evropa by mohla jako spolupracující celek tvořit více než důstojnou mírovou alternativu k agresivní politice předlužených Spojených států, pro něž je naopak rozříznutí Evropy ve smyslu „divide et impera“ součástí její zahraniční politiky.
Strategie je zjevná: obkličování Ruska, které je vinno jak svým surovinovým bohatstvím, tak tím, že neskáče tak jak světový četník píská. Plánovitá destabilizace Ukrajiny jako ideálního předpolí. Křik, sankce, nenávistná kampaň a protiopatření, když si to Rusko nenechá líbit. Ale nejsou to ruské tanky na amerických, ale americké na ruských hranicích. Nejsou to Rusové, kdo aktuálně programově destabilizují (bombardují, ničí, rozvracejí) země, které se jim znelíbí. Ukrajina je jiný případ – investice pěti miliard dolarů do její „cesty k demokracii“ měla vyprovokovat a posléze zničit Rusko. Stále určitěji to dokazují analýzy pozadí událostí na kyjevském Majdanu.
TTIP má USA, zemi, jejíž skuteční vládci, tedy korporace, si chtějí na úkor Evropy vylízat rány způsobené vlastní politikou, přinést oživení a kompenzaci. Prý za investice a vojenské nasazení, s nimiž ji zachránily před Hitlerem a komunismem. Za to, že nám přinesly demokracii. O investici dvaceti milionů životů občanů Sovětského svazu, kteří např. nás Čechy zachránili před odsunem na Sibiř a komplet Evropu před nacismem, ani slovo. Stejně tak o tom, jak se obsah slova demokracie v důsledku americké politiky vyprázdnil.
Evropa přesto (z dojetí?) páchá harakiri a kus sama sebe od sebe odstrkuje. Mohla by s Ruskem spolupracovat, vzájemně se s ním ovlivňovat, doplňovat, formovat. Je reálný předpoklad, že bude naopak deformována konzumem vyprázdněnou Amerikou.
Alternativou je dohoda. Motivem pro její uzavření mír. Její součástí by měla být vzájemná vstřícnost a skromnost. Dokud však jednu stranu supluje Nenažranost, obávám se, že to nepůjde. Ze všeho nejvíce se však bojím jiné alternativy – totální destrukce.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
