Výzva sama představuje více než dostatečný scénář pro to, co může každý občan vykonat. Sám její název vybízí k tomu, aby se s ní všichni její podporovatelé ztotožňovali jako názorová skupina, což mj. znamená i viditelně. Protože mezi prvními sedmdesáti, ale i dalšími podpořivšími je řada novinářů a spisovatelů, není nic snazšího, než když k svým podpisům pod materiály a vystoupení, jež mají s výzvou souvislost, připojí informaci, že jsou jejími signatáři. Stejně přirozeně a hrdě tak mohou činit i všichni ostatní.
Veřejného působení ve smyslu výzvy je ve společnosti názorově rozdělované prodejnými médii více než třeba. Je nutné volat k odpovědnosti politiky, jejichž ideologická zaslepenost vytváří podhoubí nenávisti mezi národy a státy. Vytvářet tlak na to, aby místo konfrontačních a dehonestujících výroků na adresu protistran a hrozeb hloubících příkopy volili věcný dialog a směřovali k míru a spolupráci.
Výzva nechce mír jen bránit, chce ho tvořit, což je nesmírně potřebné a důležité. K tomu je v každé společnosti k dispozici řada nástrojů – stejně tak je ovšem naopak možné využít mnohdy týchž nástrojů k vyvolávání ducha války.
Hlavní veřejné sdělovací prostředky nejsou bohužel nestranné, místo respektu, přátel, či jen partnerů protistranu nálepkují, potlačují pozitivní informace o ní a zkreslují je. Odmítají vidět ruku opatrně nabízenou ke smíru a fakticky tak podporují politiku síly, podepřenou ne pravdou, ale přesvědčením.
Ukazujme proto na taková média, jejich vlastníky a konkrétní novináře prstem. Stejně tak ovšem i na politiky, kteří konfrontační rétoriku ve své zaslepenosti, hlouposti či pouhé prodejnosti podporují.
Nedílnou součástí úsilí široké obce signatářů výzvy by měl být veřejný prostor. Právě v těchto dnech jsme svědky toho, jak média nakládají s výročím konce 2. světové války. Sovětské vojáky, kteří měli hlavní roli při osvobozování Československa, sice nešlo pominout podobně jako to kdysi dělali komunisté s vojáky americkými, slovo „rudoarmějec“ či „Rus“ ale bylo obvykle alespoň nahrazováno neutrálním „osvoboditel“. A Rusové byli připomínáni hlavně jako okupanti, aniž by bylo řečeno, že tehdy v roce 1968 podléhali zcela jinému režimu. Je proto třeba aktivně bránit historickou pravdu – jak ve školách, kde žáci a studenti získávají první informace o době, která je pro ně dávno minulá, tak v širokém společenském prostoru.
Při hodnocení výzvy v internetových diskuzích připojených k informaci o ní jsem se setkal většinou se skepsí a negativismem. Jistěže zapadne, zajde, nebudeme-li se starat o to, aby její duch skutečně žil.
Síla nás všech se neprojeví, zůstane-li skrytá jen za našimi podpisy. Aby se projevila, musí každý z nás pro mír něco konkrétního opravdu ne udělat, ale stále dělat.
(Autor je signatářem výzvy)
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
