Milan Faltus: Rakouský kabaret a proč to u nás nejde

Článek navazuje na předchozí texty věnované německému humoru.

V českých restauračních zařízeních různých cenových skupin je všude společné: sejde se lepší nebo horší společnost, hoduje se, pije pivo nebo víno, dochází i na lihové nápoje. Vzduchem létají vtipy o všem možném, i o politicích domácích i zahraničních. Přepneme-li z restauračního prostředí se sofistikovaným politickým humorem a satirou do obývacího pokoje s televizní obrazovkou, zjistíme, že důvodů k náhlému smutku není málo.

Programů „natírajících“ naši i zahraniční politickou scénu, inteligentně a bez vulgarit karikujících toho či onoho politika se v českých televizích vysílá méně než málo. Podívejme se, jak s politiky nakládá rakouská televize.

Rakousko vítej

Program Willkommen Österreich (Rakousko vítej) vznikl jako černohumorná verze stejnojmenného podvečerního programu, později se osamostatnil. Pořad uvádí rakousko-německá dvojice Stermann a Grisemann. Ve vysílání z 2. 12. 2015 přišlo na přetřes mj. toto:

Do Vídně se vrátil z jednání se štýrskými vinaři vídeňský vyjednávač. Jednání kolem pozemků na výstavbu plotu na hranici se Slovinskem jsou údajně tak obtížná, že snadnější než s tyrolskými vinaři by snad bylo se dohodnout s IS.

Sociální demokraté se ve Vídni přestávají zdravit předpisovým „Freundschaft“ (přátelství), přecházejí k ležérnímu „Nazdárek“ (Hallöchen). Veterán rakouské socdem Bruno Kreisky (přítel chartistů) se prý obrací v hrobě.

Paní Margarete Neubergerová, první dáma symfonického orchestru ORF se dožívá v dubnu 103 let. Generální ředitel Rakouského rozhlasu a televize Alexander Wrabetz její „mládí“ v živém rozhovoru přičítá tomu, že pilně sledovala/sleduje televizi.

Vídeň byla koncem 19. století vedle Paříže a Berlína jednou z metropolí, kde se politický kabaret začal rozvíjet.

Odpoledne vyprodáno

Jednou z nejstarších místních kabaretních scén je kabaret Simpl sídlící ve Wollzeile 36 v centru Vídně s téměř 400 místy. Za vysokých teplot letošního září bylo sobotní odpolední představení vyprodáné.

Od německé studentky v šatně, studující ve Vídni (turecké kořeny i oči), jsem se dozvěděl, že divadlo má „svoje publikum“, spíše ze střední a starší generace. Na programu bylo představení „Všichni vystupovat, prosím“ (Bitte alle aussteigen -obr. plakátu vlevo). Vídeňská němčina s humorem místy absurdním.

Situace obrácena na hlavu: místo, aby páni rodiče „sázeli“ do mladých, jak je to obvyklé, další a další peníze, i když už si sami vydělávají, rozehrává se tato situace:

Dcera Ulrika konečně přináší domů první výplatu 1700 Euro. Rodiče samou radostí bez sebe. Tak nám dítě začalo vydělávat. Ale pozor! Tatínek přichází s vyúčtováním.

Tak jsi nás, milá dcerko, stála celkem kolem miliónu Euro. Začíná vyčíslovat nejrůznější položky, od dudlíků po džínsy Levi Strauss. Vysvětleny jsou i další položky.

Tatínek nemohl kvůli Ulrice dostudovat vysokou finanční školu. Kdyby ji býval dokončil, mohl by vydělat o tolik a tolik Euro více, rozdíl je naúčtován. Dcera reaguje rozpačitě, dluh bude splácet dlouho.

Jedna scénka se zabývá i poměry v EU. S Unií to je nahnuté. Paní Merkelová zpívá temnou wagnerovskou árii, v pozadí ovšem skotačí veselí Řekové a Italové, celkově to vše ale spěje spíš do záhuby.

Konferenciér vše po vídeňsku hodnotí. Anglický gentleman, který se objeví na scéně, od něho uslyší: „Co chcete od národa, který si máčí nějaké lístky v horké vodě“.

Angličan zvysoka odpovídá: “You are a stupid bastard“. Jedním ze dvou uměleckých vedoucích Simplu je rakousko-perský kabaretiér Michael Niavarani, ročník 1968.

Jak se uživí

Podíváme-li se na databázi rakouských kabaretiérů, najdeme tu celkem 147 jmen s 2406 aktuálními termíny vystoupení.

Na internetové stránce trend.at se zase píše o tom, kolik si rakouští kabaretiéři vydělají.

„První ligu“ vede Michael Niavarani, o kterém byla řeč. Ten má roční obrat kolem miliónu euro. Když se odečtou daně a poplatky, jistě mu zbyde tolik, že nemusí nuzovat. Niavarani vyprodá se svou show i vídeňskou Stadthalle s 16 000 sedadly. Při vstupném od 30 do 50 Euro se příjem dá snadno vypočítat.

I ti, kteří jsou až na konci „výplatní listiny“, z příjmů z kabaretu mohou slušně vyžít. Dělají blahobytný dojem, což jistě souvisí s jejich příjmy, neboli s tím, jak je jejich činnost „uživí“.

Když jsem tuto otázku položil vídeňské kabaretiérce Regině Hoferové, odpověděla: „ … chce to dělat vystoupení, dělat vystoupení“. Vystupovala v kulturním středisku EGA sociálně demokratických žen ve Windmühlgasse.

Vstupné bylo na jejím večeru dobrovolné, ale podle počtu deseti- a dvacetieurových bankovek, které se v krabici u vchodu nahromadily, byla vybrána částka slušná.

Paní Hoferová je psychoterapeutka, není tedy na příjem z kabaretních vystoupení odkázána. Ve svých pořadech se často zabývá vztahy mezi pohlavími a vším, co s tím souvisí.

Proč to u nás nejde

Po rozborech politického kabaretního humoru u našich západních sousedů se dostáváme k meritu věci – a to, jak je to u nás.

Když se člověk baví o tom, proč u nás televizní politický kabaret chybí skoro úplně, setká se s různými názory.

Soukromé televize prý vycházejí z toho, že diváka „politika nebaví“ nebo je jí přímo „zhnusen“. Nebavila by ho tedy ani politická satira. Lidé jsou politikou znechuceni do té míry, že už to ani satira nemůže zachránit.

Tenhle přístup není neznámý ani v Německu. Satirik Martin Sonnenborn se v roce 2014 „nechal zvolit“ do Evropského parlamentu a komentoval to slovy: „Satirou se svět změnit nedá, proto jdu do politiky“. Musíme mu popřát: Tak pomáhej Pán Bůh. Spousty satiriků ale takhle pesimistických není a zkoušejí „zatřást světem“ dál.

Sázejí na to, že se po zhlédnutí jejich pořadu „těžce zkoušenému“ občanovi uleví a bude do budoucnosti přece jen hledět s opatrným optimismem a přestane se zajímat o to, zda by strychnin nebyl k dostání i v tabletách.

U našich veřejnoprávních televizí se kolem (neexistujících) satirických pořadů „opatrně našlapuje“. Nejsou producenti, kteří by se nebáli „do toho jít“.

Televizní rada, která rozhoduje o penězích, je volena podle politického klíče. Pořady, které by tomu či onomu politikovi vpravo, vlevo nebo uprostřed politického spektra mohly „šlápnout na kuří oko“, jsou rizikové, proto se raději neobjednávají, takové formáty se nezadávají.

Mladí nadaní tvůrci/herci, kteří by je mohli dělat, nemají tedy šanci a odcházejí raději do reklamy nebo se zabývají dabingem béčkových seriálů a filmů, kde mají „svoje jisté“. Hypotéky je nutné platit, ale talenty přicházejí vniveč.

Argument, že by se na to lidé nedívali, je zvláštní. Pokud takové pořady neexistují, jak lze s jistotou tvrdit, že se o ně lidé nezajímají? I když reprezentativnost příspěvků na Youtube je vzhledem k jejich malému počtu skrovná, jsou ohlasy na otitulkované německé pořady Die Anstalt většinou kladné až nadšené (i nezávisle na politickém názoru diváka).

Setkáváme se i s názory, že klasický politický kabaret by u nás neměl u mladé generace patřičný ohlas.

To německé kabaretní pořady uváděné ve veřejnoprávních i soukromých televizích spolehlivě vyvracejí. V publiku je mladá generace zastoupena silně a reakce jsou živé. Desetitisícové publikum na pořadu již zmíněného kabaretiéra Sonntaga se švábským dialektem od Stuttgartu se rozhodně z penzistů neskládá.

Obdobné je to i v jiných západoevropských zemích, kde se kabaretní tradice udržela. Že by se vkus v těchto zemích tolik lišil od mládeže u nás, je nepravděpodobné. Tady bude spíše rozhodující, že naši mladí lidé klasický evropský politický kabaret nemají kde vidět, prostě ho neznají.

Může švejkování nahradit kabaret?

Henri Bergson líčí ve své eseji Smích latentní komično „předpisového chování“ za každou cenu.

U jednoho francouzského přístavu ztroskotal parník pro přepravu osob a pošty. Několik cestujících se s obtížemi zachránilo na člunu. Celníci, kteří jim statečně přispěchali na pomoc, se jich nejdříve optali, „jestli mají něco k proclení".

Dokud ještě nebyl Schengen, slýchali jsme standardní formulku „Etwas zu verzollen?“ z úst německých celníků pravidelně. Německého korektního celníka by nenapadlo použít jinou než předepsanou formulku.

„Tak co pašujete?“ zazněla otázka na druhé straně hranic s NDR z úst celníka československého, dokonce i za „tuhé“ normalizace. Byla to doba, kdy se z východního Německa načerno dovážely zahradní sekačky, rozinky a mandle. Jeden Slovák si hollywoodskou houpačku nainstaloval v kupé a při celní kontrole se v ní houpal. Celníci přemožení smíchem ho velkoryse pustili do vlasti bez celních poplatků.

I socialistický celník zlehčil váhu svého úřadu a strnulou formulku „podal“ tak, aby byla nějaká legrace, aby nastoupil „smích, rozrušující strnulý řád světa“.

Takový člověk, který sám kabaretně zlehčí těsný „reglement“, se pak nepotřebuje dívat na svoji karikaturu někde v kabaretu. Takhle si počínal Jaroslav Hašek alias Josef Švejk. O zábavu měli oba postaráno, o čemž svědčí i celosvětový úspěch románu.

Takhle by mohl argumentovat ten, kdo by chtěl obhajovat „bezkabaretní“ českou televizi i skromný počet kabaretních scén „v terénu“ a tvrdit, že se bez kabaretu taky obejdeme. Prostě si ho v politice i jinde uděláme „naživo“ – třeba v našem parlamentu. Konečně jsou tu i herci jako poslanec Vítězslav Jandák a jistě mu dobře sekunduje „amatérský herec“ Miroslav Kalousek.

Dá se ale předpokládat, že by „obecenstvo“ se spíše přiklánělo k volné parafrázi Palackého výroku o „starém“ Rakousku:

Jestliže politický kabaret v televizi nemáme, měli bychom si ho udělat. „Mlčící většina“ se s rolí pasivního diváka před obrazovkou jistě ráda spokojí a bude vděčná, že se s kabaretem „naživo“/švejkováním nemusí sama namáhat …, že prostě má, jak říkali Voskovec a Werich, „po práci legraci“.

Česká kabaretní tradice je skromnější než německá, rakouská a francouzská. Určitě však není nic ztraceno.

Čestmír Kopecký, někdejší producent České sody říká: „Kabaret je nejmodernější dramatický útvar, kde můžete chviličku mluvit o lásce, chviličku o smrti, chviličku o politice, chviličku o tom, jak jsou hezký holky, chviličku tam může někdo krásně zpívat“.

Pokud se najdou autoři a kabaretiéři, kteří se podívají na politiku tak, že divákům nebude stačit bránice, najdou se snad i velkorysí a humorumilovní politici, kteří jim zatleskají, všemožně je podpoří nebo se dokonce ze svých trefných karikatur do života poučí. Že by se pak o věc začali zajímat i producenti, dá se předpokládat.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.