Z televizních obrazovek rovněž vymizel politický humor, jehož jsme byli svědky ještě pár let po sametové revoluci. Zato v německé televizi politická satira kvete.
Když do Československa začali v polovině šedesátých let přijíždět západoněmečtí studenti, seznamovali své české kolegy s různými výdobytky západního způsobu života od cigaret značky Lord po existenci opozice v parlamentě. Jednou z věcí v té době u nás nemyslitelných byl veřejně sdílený humor kolem osoby spolkového prezidenta.
Byl jím tehdy Henrich Lübke, na kterém se strany dohodly jako na kompromisním kandidátovi. Po mnoha stránkách vyhovoval (ženám se líbil, protože byl pořád „jako ze škatulky“), po jiných bohužel ne.
Jeho řečnické schopnosti nebyly nejlepší, znalost cizích jazyků jakbysmet; o to raději se prezident dlouze vyjadřoval k nejrůznějším problémům. Přitom se rád odchyloval od textu projevu a mluvil volně.
Tisk si ho nemilosrdně dobíral; nedávno se ovšem zjistilo, že jeho „nejvtipnější“ přeřeknutí v angličtině si vymysleli a dali do oběhu novináři. Jedno z nejznámějších a potvrzených přeřeknutí bylo oslovení madagaskarského prezidentského páru jménem „Tananarive“; což bylo jméno hlavního města ostrova, kde Lübke dlel na státní návštěvě. Prezidentský pár se jmenoval Tsiranana. Mnohé situace zachraňovali tlumočníci. Například, když během jízdy z letiště ukazoval tuniský prezident Burgiba Lübkemu věznici, kde „ho Francouzi věznili“, komentoval to Lübke slovy: „Asi věděli proč!“ Tlumočník přeložil duchapřítomně: „Musela to být těžká zkouška.“
Terčem satiry
Bylo to sousto nejen pro novináře, ale i pro západoněmeckou politickou satiru a kabarety. V této době byla mezi západoněmeckými levicovými studenty populární „Maova bible“ neboli příručka „Slova předsedy Maa“ (Mao-Ce-Tunga). Analogicky byla vydána „Slova předsedy Heinricha“ s nejpovedenějšími výroky západoněmeckého prezidenta. Satirický časopis Pardon vydal mimořádně úspěšnou LP desku s nejznámějšími výroky Lübkeho pod titulem „Heinrich Lübke redet für Deutschland“ (Heinrich Lübke mluví za Německo). Dokonce se přihodilo, že Bavorský rozhlas dokonce považoval za nutné zastavit přímé přenosy z představení známého mnichovského kabaretu Schieß- und Lachgesellschaft.
Když tohle všechno českoslovenští studenti od západoněmeckých slyšeli nebo to četli v „propašovaných“ západoněmeckých novinách, zoufali si a bledli závistí.
V tehdejším Československu se určitými jazykovými perličkami vyznamenával prezident Antonín Novotný (zemedělství, vbrzku bude masa dost – lidé se ptali, kde že to Brzko je). Na nějakou dlouhohrající desku nebo příručku s jeho nejvtipnějšími výroky ale nebylo ani pomyšlení, vtipkovalo se jen v hospodách.
Uplynulo pomalu půlstoletí a máme tu dnes koalici i opozici, ve volbách kandidují strany s odlišnými koncepcemi, jak spravovat společnost. Přitom veřejně sdíleného humoru kolem prezidentského úřadu je také dost. Čeho se ale nedostává, je inteligentní politická satira, kabaretní pohled na politické události nejen v restauracích, ale i na televizních obrazovkách nebo jevištích. Jak to mají jinde, proč to nemáme taky, jestli a kdy to bude i u nás?
Die Anstalt
Když se německé satirické programy opatří českými titulky, což se už děje, viz například program „Die Anstalt“, diváci zjistí, že německý politický humor má zhruba stejný ráz jako humor český, když se na obrazovkách ještě vyskytoval. „Die Anstalt“ je zhruba hodinový pořad veřejnoprávní televize ZDF, který se vysílá osmkrát do roka, vždy v úterý. Probírají se aktuální politická témata, jak se za dobu mezi jednotlivými pokračováními nahromadí.
Například v jednom z posledních vydání ze dne 8. prosince se setkáváme s dvojicí kancléřka Merkelová – bavorský premiér Seehofer. Program zahajuje Claus von Wagner v přestrojení za Angelu Merkelovou; čte z papíru vánoční projev dotýkající se utečenců, které podle jejích slov není nutné jen uvítat, ale i integrovat. „Všem přeji nový začátek …“ – „…Ale u nich doma“, ozývá se za ní hlas a s vánočním stromkem přichází Horst Seehofer.
Tím je dán půdorys programu, který se bude zabývat aktuálním děním se svými pro a proti. Paroduje se například bezradnost, se kterou dva nadšení němečtí „sluníčkáři“ objímají a snaží se integrovat muslima, ze kterého se nakonec vyvine katolík, putující k jesličkám (po dobrém mu domlouvají, aby se neradikalizoval) – komentář druhého z kabaretní dvojice Maxe Uthoffa poté zní: „Vždyť jste chtěli integrovat nevinného a to je sociální porno …“.
Černý humor se objevil ve vánočním poselství pro všechny ty, kteří ve svém okolí chtějí nechat zazářit/vzplanout další ubytovnu pro uprchlíky („Zažijte jiskřičky v dětských očích, až bude ubytovna vánočně nasvícena“).
Paroduje se nesourodá koalice proti IS; na scénu přicházejí Assad, Erdogan a Putin zahaleni v bojové výstroji; pošťuchují se a jako jednotná fronta rozhodně nepůsobí.
Dále dvojice kabaretiérů sehraje scénku, v níž vystupují jako PR agentura, která má vylepšit image Saudské Arábie.
„Západoněmecký“ nepřítel uprchlíků prohlašuje „… kdo že má ještě všechno přijít, Syřani, Eritrejci, Sudánci … vždyť já jsem si ještě nezvykl ani na Sasíky“.
Nakonec vystoupí skupina „Die Toten Hosen“, s písní Willkommen in Deutschland (Vítejte v Německu), populární před dvaceti lety, jejíž text je plný stížností na německou nevlídnost vůči všemu cizímu (!).
„Die Anstalt“ se dá na Youtube najít i s českými titulky a reakcemi českých diváků.
Člověk si přečte, že „u nás by je za to zavřeli“, že divák „závidí Němcům jejich veřejnoprávní televizi“ a v diskuzi je položen dotaz, „kdy něco podobného bude vysílat i ČT?“
Mnozí se podivují, jak ostrá kritika amerického i jiných spojenců se v programech ozývá. Vycházejí asi z domněnky, že mezi transatlantické vztahy a vztahy mezi zeměmi bývalého Varšavského paktu, kde se mediální kritika mocenské centrály v Moskvě nepřipouštěla, je možné klást rovnítko. Že to možné není, dokazuje i program „Die Anstalt“.
Pestrost a široký záběr
Když na stránce prvního německého televizního programu ARD zadáme heslo „Kabarett“, vynoří se tucty kabaretiérů. Politickou satirou se nezabývají jen Němci. V březnu se například ve Stuttgartu konal německo-turecký kabaretní týden. Německo-turečtí kabaretiéři mají vlastní scénu, ve vystoupeních se opírají jak do Němců, tak i do Turků. Právě názorová pestrost je vlastnost, kterou je možné německé kabaretní scéně závidět. V televizi i na živých scénách se setkáváme s tucty kabaretiérů a komiků, kteří se ve svých programech zabývají politickými událostmi.
Hodně německých kabaretních programů se opírá o „one man show“. Na pódium přichází jeden člověk, který bez vedlejších efektů, technických kouzel a vulgarit přednese svůj půlhodinový až hodinový pohled na události. V televizi jsou programy, kde následuje několik kabaretiérů i kabaretiérek za sebou.
Nezřídka naplní halu s deseti až dvaceti tisíci diváky, jako Christoph Sonntag, který při svých výstupech hovoří švábským dialektem. S bavorským přízvukem hovoří Erwin Pelzig. Ten je populární nalevo i napravo. V Mnichově je u něho na „pohovoru“ bývalý předseda parlamentní frakce levicové strany Die Linke Gregor Gysi.
Opouští první řady politické scény, stahuje se, bude pracovat jako právník, politické aktivity silně omezí. Pelzig nechá bavorské obecenstvo hlasovat, zda je pro nebo proti jeho odchodu. Většina je proti … „a to v Mnichově“ diví se Gysi. Vyslovuje Pelzigovi zvláštní díky za jeho pořad, který už běží 18 let. „Váš způsob, jakým provozujete tuhle politickou zábavu (politische Unterhaltung) nebo zábavnou politiku (unterhaltsame Politik), je obdivuhodný“.
Z pravé strany politického spektra navštívil program již uváděný Horst Seehofer z CSU. Když líčí, jak se mu občas těžko rozhoduje o politických alternativách, které musí volit a jak je z toho unaven, uzavírá slovy: „Když je mně nejhůř, jdu jako na terapii do vysílání k Pelzigovi“.
Bez centrálního řízení
I když je levicově-liberální pohled v německých televizích i u politické satiry převládající, je při tak velkém množství lidí, kteří se kabaretem zabývají, nasnadě, že pohledy na dění budou různé. Politické ladění se může lišit i v rámci jedné televizní stanice. To, co mainstreamově laděné zpravodajství vidí kladně, může satirický pořad téže stanice zpochybňovat. K samostatnosti jednotlivých stanic přispívá i to, že nejsou centrálně řízeny, ale mají „zemskou svrchovanost“ (Länderhoheit); programy téže stanice se mohou v jednotlivých spolkových zemích lišit od politického ladění „na ústředí“. Jedinou výjimkou je stanice Deutsche Welle, která podléhá spolkové vládě.
Tak je daná názorová pluralita, kterou každý „probuzený“ divák vnímá jako prospěšnou. Pokud se mu zdá, že mu zpravodajství vnucuje určitý pohled na věc, může se za chvilku setkat s pohledem opačným. To, že jsou mu dávány na výběr pohledy různé, mu jako občanovi země s pluralitní demokracií, který navíc „celou tu legraci“ u veřejnoprávních médií platí, jistě lahodí. Připomíná to zdravou zásadu slušné žurnalistiky: předložme divákovi/posluchači různé pohledy, vybrat si musí sám.
Autor příspěvku je překladatelem. Mimo jiné se zabývá humorem v německy mluvících zemích, a to nejen sledováním v televizi, ale také přímo návštěvou kabaretů u našich sousedů…
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
